Prvotní šok i následná frustrace se po několika měsících a více než milionu potvrzených případů změnila v celospolečenskou deprivaci zasahující do každého aspektu našich životů.

Celospolečenská soudržnost a odhodlanost, která dominovala v březnu již dávno vyhasla. Abych řekl pravdu, sám mám toho všeho až po krk. Nejenže se musíme potýkat s pandemií poměrně nebezpečné nemoci, ale ani státní správa, která by přinejmenším v krizovém stavu měla poskytnout ohrožené populaci alespoň symbolickou i materiální jistotu, není schopna ujít jediný krok bez fatálního zakopnutí, což tvrdě dopadá na zdraví, ekonomiku i společnost jako celek. Pokud bych se pokusil popsat všechna vládní selhání, nejspíš bych překročil kapacitu datového úložiště tohoto portálu a přivodil si záchvat akutní panické úzkosti.

Svět po přeletu dalšího z Talebových ikonických černých ptáků bude bezesporu v ledasčem odlišný. Někteří však, jako by tvrdili, že po pandemii nastane naprostý obrat ve směřování lidstva, jeho prioritách i hodnotách, jiní se naopak přiklánějí k téměř okamžitému návratu do života před pandemií. Sám jsem toho názoru, že pandemie a následná situace povede jen k akceleraci některých jevů a procesů, které by ovšem proběhly tak jako tak.

Co tedy můžeme očekávat?

Školství

Nejlépe na spektru úspěšnosti se dle mého názoru umístilo školství. Přesto, nebo možná právě proto, že nedošlo k vytvoření centrálního řešení distanční výuky se velká část škol situaci poměrně efektivně přizpůsobila a odstartovala tak možná největší školskou reformu od zavedení povinné docházky za vlády Marie Terezie.