Je to druhý rok, v němž život není takový, jak jej známe. Museli jsme přehodnotit mnohé naše zvyky. Museli jsme přijmout hrozbu nákazy jako všudypřítomný aspekt našeho života a jako něco, čeho se hned tak nezbavíme. Možná jsme se díky tomu přestali dívat na člověka jako na všemocnou a přírodě vévodící bytost – dostal nás na kolena nepatrný virus, něco biologicky na pomezí živého a neživého. Možná jsme se naučili dívat se na lidstvo s větší pokorou. A je to vlastně dobře. A všechno to zvládáme. Disciplinovaně, ukázněně, poslušně. A tak dále a tak podobně.

Že kovidová pandemie ovlivnila v posledních dvou letech životy nás všech v míře nevídané a nečekané, o tom nemůže být pochyb. V mnohém se podobá válečnému stavu. Jsou zde oběti, osobní lidské tragédie, je tady i ohromná politická mašinerie, která se dala do pohybu a snaží se situaci dostat pod kontrolu v kontextu fungování státu.

Každé přelomové období nabízí příležitost. Kovidová politika nám všem poskytla důvod i námět k hlubokému zamyšlení. Nikoliv nad rolí člověka v přírodě, nikoliv nad tím, zda nám příroda nevrací vše to špatné, co způsobil člověk jí. (Takto skutečně mnozí lidé přemýšlejí – a mnozí si skutečně přáli a přejí, aby lidstvo zdecimoval nějaký smrtící virus. Přírodě by to podle nich pomohlo.) Daleko důležitější je přemýšlet o naší společnosti, o principech, na nichž funguje. O vztahu jedince a státu. O svobodě a o tom, jak chceme žít. Jsme individuality, nebo jsme či máme být pouhými prvky nadřazené entity zvané společnost, a vláda, tento vykonavatel společenské či veřejné vůle, s námi může neomezeně disponovat?

Dostali jsme možnost vidět naše politiky, jak fungují pod tlakem. Jak řeší krize. Jak využívají moc, která jim byla svěřena. Zda chtějí bojovat s virem ale přitom mít neustále na paměti, kdo jim svěřil mandát a co je primárním úkolem státu. Nebo zda si vyberou místo viru snazší cíl: občana.