Převážně se jedná o vztah mezi firmami nebo živnostníky. Pokud zboží či službu odebírá soukromá osoba, domácnost zaplatí v hotovosti předem nebo financuje dodávané služby průběžně a je to bez větších problémů. Nejvíce si dluží firmy vzájemně mezi sebou. Nabízí se upravit zákonem maximální dobu splatnosti tak, aby nedocházelo ze strany velkých firem a společností k nátlaku na menší dodavatele. Ti pod tlakem, aby nepřišli o zakázky, smluvně přistupují na nerovné podmínky.

V tuto chvíli se ale nechci bavit o tom, na jaké obchodní podmínky kdo přistoupí. Bavíme se o nezaplacených pohledávkách po splatnosti, bez ohledu za jakých podmínek vznikly. Jde o mezifiremní kulturu, o to, že když si něco objednám, tak na to musím mít a počítám, že zaplatím. Když na to nemám, tak si to neobjednám. Je to tedy ve velké míře v lidech. A přece není v republice tolik podvodníků, kteří apriori vědí, že nezaplatí, aby to způsobovalo krachy a druhotné platební neschopnosti takového množství firem a živnostníků.

Jistě, chybí rychlá a účinná vymahatelnost práva a rychlost realizace rozsudku. Pokud dlužník bude vědět, že když nezaplatí, tak následuje rychlé řešení v řádu týdnů, určitě svoje chování přehodnotí. Nezaplatíš, následuje rychlý trest. Je nutné do právního řádu zavést povinné lhůty pro rozhodnutí soudů u vybraných trestných činů a zpřísnění trestů v případě, kdy se někdo stane opakovaně neplátcem. To by rozhodně vedlo k rapidnímu zlepšení situace a věřte tomu, že by se firmy mezi sebou začaly chovat úplně jinak.