Pro Evropskou unii se může stát pověstným historickým milníkem 21. červenec 2011.  Méně hmatatelná událost, následně překrytá  dobýváním Kaddáfího bunkru a dozvuky norského masakru. Důsledky  události z 21. července  však v linii historie mohou být řádově významnější. Ten den se totiž eurozóna začala definitivně měnit na unii transferů v míře dosud nevídané. Ten den se totiž vedoucí představitelé eurozóny dohodli,  že fiskální nezodpovědnost Řecka, Itálie, Španělska …. je  rozumné řešit finanční  podporou z kapes  odpovědných. Evropský fond  finanční stability  má dle dohody možnost nakupovat na sekundárním trhu státní dluhopisy. To v praxi povede k dlouhodobému financování nezdravých ekonomik Skutečné řešení krize se opět odkládá. Dramaticky  ve většině zemí narůstá role státu, který hodně, či dokonce úplně, řídí trh. Hlavní ekonom Saxo Bank  Steen Jakobsen  se domnívá, že tahle situace může vydržet dlouho.Neefektivní alokace kapitálu  však o sobě dává vědět a bude hůř. V Izraeli se svého času mluvilo „o ztracené dekádě“. Nám hrozí těch ztracených dekád podstatně více.

Bohužel není k dispozici průzkum, kolik německých bankéřů  použilo  mokrý ručník na hlavu  po jednání kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho. Jejich šok musel vyvolat  vyhlášený záměr  zdanění  finančních transakcí. Těžko najdeme v dlouhé historii razantnější nástroj na likvidaci Evropy jako ekonomické mocnosti. Oba  čelní státníci prokázali jen těžko uvěřitelnou neschopnost  rozumět zprávám trhu a dějům v globalizované ekonomice.

Paní kancléřska se domnívá, že zejména Německo je schopné dlouhodobě financovat  černé pasažery jednotné měny a  vyrovnávat výrazně nižší produktivitu ekonomik  kolabujících  zemí. V uplynulých dvou týdnech je již zaznamenatelný  odliv amerického kapitálu z Itálie, Španělska, ale i z Francie. Letos ještě evropské banky tento odliv pokryjí. Ale mají dostatek financí na rok 2012? Řada ekonomů se obává nedostatku financí v příštím roce, což by vedlo k „zamrznutí financování“. Evropští politici se dnes už ani nenamáhají  pokusit se o razantní reformy s cílem zajistit solventnost trhů. Každý den je dobrý, spokojují se s pouhým udržením  likvidity. A na místě je otázka – Jak dlouho tohle může vydržet?

Další vlna krize se nás může dotknout hodně bolestivě. Naše exportní část ekonomiky je na hraně teritoriálního a strukturálního hazardu. Pokud se týká teritoriální zranitelnosti, náš vývoz směřuje do zemí EU. Na jejich trhy míří 84% veškerého českého vývozu. Tento trend, na rozdíl od zbytku Evropy, ještě sílí. Téměř třetina produkce směřuje do Německa. Jsme tedy extrémně závislí na kondici našich sousedů. Strukturální rizika českého exportu se odvíjejí od skutečnosti, že 54,2% objemu vývozu tvoří export strojů a zejména dopravních prostředků.

S ohledem na svoji velikost , česká ekonomika není schopna stanovovat pravidla světového obchodu a musí přijímat systémy a podmínky  silných partnerů. Z výše uvedeného je zřejmé, že obavy ze stavu eurozóny jsou na místě i v České kotlině.