Před nástupem komunistů k moci jsme byli solidní zemí, po jejich pádu vybydlenou zemí v odéru sirných smogů, s 75 tisíci sovětských okupantů na našem území. Náš národ byl připraven o jednu z klíčových etap rozvoje západních zemí - o průmyslovou revoluci padesátých a šedesátých let, která přinesla nejen zatím nebývalou životní úroveň, ale byla i zlatou érou kultury, společenských změn, které se týkaly každého. Ne, že by se k nám přes železnou oponu něco z toho nedostalo. Jenže chuť přidat se k tomu novému narazilo na rozhodnutí v daleké Moskvě a u českých komunistů.

Bohužel, mysleli jsme si, že několika happeningy na náměstích, transformací ekonomiky a zřízením několika demokratických institucí jsme s minulostí srovnáni. Jak se ukazuje v přechodné době nástupu postmoderny, nejsme. Svět se nás neptá, svět na nás nečeká. Zapomeňme na nostalgie a "jistoty" předlistopadových dob. Žádné nebyly. Bylo to jen postupné vybydlování potenciálu předválečného Československa a kostnatění režimu, který při tom ještě ničil svoje kritiky, odpůrce a jejich blízké. Zatím se nikdo ani nepokusil spočítat, kolik českou společnost rudý flám v minulém století stál v položkách vyčíslitelných. Účet, kolik nás to stálo v rovině mentální nám dnes začíná vystavovat naše každodennost. A nikdo neví, kolik to nakonec bude.

Vzpomeňme si dnes na ty, jejichž příběh pekla na zemi se začal odvíjet právě před 72 lety.