Strany jako guru n&#225;roda či jako vykonavatel vůle lidu?

Česká politická scéna v současné době zažívá jedno z nejvypjatějších volebních období ve své historii, a ačkoli právě z důvodu jeho ještě neukončeného trvání je nepochybně brzy na jakékoli objektivní zhodnocení, ráda bych se alespoň rámcově pozastavila nad jedním zajímavým jevem. Nepochybně trvá, co je politika politikou, nicméně v posledních třech letech v situaci ostře vyhraněných politických vztahů se stal viditelnějším a palčivějším. Nechci se zabývat polemikami o politické kultuře, morálce, technikách a jiných často frekventovaných tématech. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" ?> Momentálně mě totiž velmi zajímá otázka společenské úlohy politických stran obecně. Lze namítnout, že toto je známá věc, a i já sama jsem již přečetla řadu pojednání i takřka školních definic o tom, jaké role politické strany ve společnosti hrají a jaké funkce plní. Bohužel přes všechna známá pravidla nikdo doposud neuměl jasně odpovědět na otázku, zda politické strany mají být především zprostředkovateli názorů a vůle občanů a mají tedy za každých okolností plně uspokojit společenskou poptávku, nebo zda mají jakožto tvůrci a hybatelé veřejného dění hlavně formovat společnost a určovat její hodnoty a priority (což souvisí i s výběrem politických elit). Z literatury lze lehce nabýt dojmu, že odpověď je vcelku jednoduchá. Zprostředkovatelská funkce stran je předurčuje k tomu, že slouží jako most mezi lidmi a vládou. Členství v politické straně, hlasování pro určitou stranu ve volbách či osobní komunikace s poslanci, senátory nebo členy vlády umožňují spojení mezi společností a státem. Občané tak mají možnost ovlivnit politická rozhodnutí vlády nebo parlamentu, nebo alespoň možnost, aby byly jejich názory slyšeny. Jedna z dalších funkcí je funkce rekrutivní, tedy výběrová – sloužící k výběru politických elit. Členové politických stran v tzv. primárních volbách určují, kdo bude kandidovat na předních místech kandidátních listin, vyhledávají odborníky, které by oslovily za účelem takové kandidatury a kteří by byli schopni zastávat vysoce odpovědné funkce v orgánech státu. Teoreticky se vše logicky doplňuje a neměl by být nikde problém. Výsledkem politické práce by měl být spokojený občan a bezchybně a odpovědně pracující politikové, kteří si za všech okolností umí s názory lidí poradit a odpovědně je vyhodnotit. Jenže skutečnost je jiná. I za předpokladu, že by v čele politických stran vždy stáli ti nejlepší z nejlepších a i mezi občany by byli samí rozumní lidé bez extremistických názorů, není odpověď na danou otázku vůbec jednoduchá. Několikrát od posledních parlamentních voleb jsem zažila okamžiky, kdy nebylo v konkrétních záležitostech zcela jasné, jaké stanovisko mají politické strany k určitému problému zaujmout, protože hlas veřejnosti nekorespondoval s jejich záměry. Rozhodování ztěžovala skutečnost, že veřejnost neprahla po naprosto nesmyslné věci ani po něčem, co by v případě souhlasu úplně zničilo myšlenkové a ideové podstaty politických stran. Samozřejmě, mediální a marketingoví mágové posléze dokáží „zkomunikovat“ takřka vše, ale je to ta správná cesta? Jak z hlediska „celospolečenského dobra“, tak z hlediska dlohodobého profitu stran, plynoucího z naprosté čitelnosti? A je vůbec možné mít stanovený postup, který půjde použít v každém případě a v každém čase? Můj osobní názor je ten, že ačkoliv demokracie z doslovného překladu znamená vládu lidu, měli by vysocí političtí představitelé, a potažmo vysocí představitelé výkonu státní moci, fungovat také jako ti, kteří formují společnost a do jisté míry slouží jako vzory. Nakonec to tak v určitém ohledu již dnes funguje. Naši nejexponovanější politikové, byť v rovině nepřímé, ukazují lidem, co je dle jejich názoru společensky únosné a co již ne. Nepochybně tak zakládají jisté společenské standardy. Zda jsou to vždy ty správné a pro společnost vždy z dlouhodobého hlediska přínosné vzkazy, nechť každý z nás posoudí sám. Stejně tak jako faktickou míru akceptace těchto vzkazů většinovou společností. Což říkám i s vědomím toho, že 1000x opakovaný nesmysl se, bohužel, může snadno stát obecně přijímaným faktem. I s ohledem na historické souvislosti zastávám názor, že politikové, jestliže nesou odpovědnost za svojí činnost, musí hrát i roli těch, kdo občas budou „vnucovat“ občanům své názory a svá řešení a budou korigovat veřejné mínění. Nejen podprahově, ale především i zcela otevřeně a formálně. Chce-li někdo řídit a vést společnost, musí mít i myšlenky a hodnoty, které jí bude předávat, a tím ji posouvat dál. V každém případě ani samotný předseda jakékoliv politické strany, jenž by nebyl schopen vytyčit, obhájit a prosazovat cíle a směřování své strany, by u členské základny neuspěl. Taková strana by pak logicky neuspěla u občanů. Uznávám, jsou v politickém životě chvíle, kdy rozhodování bývá velmi, velmi těžké a často je dobré snažit se o jistý nadhled, nicméně politik nemůže vystupovat a jednat jako politolog či zcela nezávislý pozorovatel a komentátor! Přejato z oficiálních stránek Ing. G. Kalábkové

Ing. Gabriela Kalábková

Strany jako guru národa či jako vykonavatel vůle lidu?

Premiér

PS PČR

Vláda

Divoká karta

Rozhovory

Ing. Gabriela Kalábková

Strany jako guru n&#225;roda či jako vykonavatel vůle lidu?

Divoká karta

Newsletter

Strany jako guru národa či jako vykonavatel vůle lidu?