Hluk je jednou z největších zátěží pro lidský organismus a chránit se před ním je velmi obtížné. Když nechcete něco vidět, tak zavřete oči, když nechcete něco slyšet, tak jednoduché to zase není. Hluk je všudypřítomný, obtěžující a zdraví poškozující. Koncem října schválil Senát Parlamentu České republiky malou, ale pro diváky výraznou změnu zákona o provozování televizního a rozhlasového vysílání. Jsem si jistá, že tato novela potěší „drtivou většinu televizních diváků“.

Po mnoha letech byly vyslyšeny stížnosti na příliš hlasitou reklamu. S příchodem tohoto bezohledného marketingového triku - vyšší intenzita zvuku při reklamních vstupech, jsem si nebyla úplně jistá, zda máme doma dobře seřízenou televizi, či zda u mne není něco v pořádku s citlivostí sluchu. Konečně to máme černé na bílém - závada nebyla na našem přijímači, ani na prahu vnímaní.

Komerční televize vkládají do filmů a pořadů, tak velké množství reklamy, že divák mnohdy neví, co vlastně sleduje. Při odpočinku u televize případně, když odpočinek kontinuálně přešel do příjemného podřimování, jsme „dobrovolně“ získávali informace šokem. Televize si na nás zařvala a vlastně nás diváky tímto zvláštním způsobem komunikace peskovala a terorizovala: „Já vám dám, že nebudete sledovat naše vysílání…!“

Pokud Senátem schválenou změnu zákona podepíše prezident republiky a tato novela vstoupí v platnost, tak televize už na nás nebude křičet. Vždyť přece stačí všechen hluk kolem nás, který z objektivních důvodů neumíme regulovat – doprava, děti hrající si pod okny obytných domů, nervózní soused, nerudný šéf v práci…

Věřme, že si reklamní průmysl nalezne jiné a šetrnější metody jak nás upozornit, že se máme dívat na upoutávku. Co kdyby reklamní tvůrci zkusili diváky šokovat vtipem?

Hana Doupovcová, senátorka PČR