S tímto postojem kontrastuje jeho prohlášení, že v takovém zápase o přežití je třeba nechat padnout všechna ideologická tabu a zmobilizovat politickou reprezentaci k společnému řešení. Jiné vzorce uvažování chce samozřejmě hledat s tzv. demokratickými stranami, tedy významná část voličů podle něj do toho nemá co mluvit. S kým a jak se bavit bude, to nespecifikuje, ovšem zatím své vize konkrétně neotevřel ani svým koaličním partnerům, natož veřejné diskusi.

V diskusi na rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zatím Kalouskovi náměstci při mém dotazu na toto téma statečně zatloukají. Odpovědi se mimochodem nedočkal ani bývalý ministr financí Pilip, když na nedávné panelové diskusi expertů vznesl podobný dotaz. Jaký záhadný mobilizační plán B se skrývá za tímto Kalouskovým varováním?

Pokud bychom to měli dedukovat z jeho slov o tabu sociálního státu, o hře na standardy veřejných služeb, potřebě dále snižovat reálné důchody a platy ve veřejné sféře, tak jádrem bude další utahování opasků. A tabu o daňové demagogii asi myslí nechuť části ODS k dalšímu zvyšování nepřímých daní, popř. úvahy některých koaličních kolegů na téma nezbytnosti zdanění bohatých.

Není ale spíše sám Miroslav Kalousek v zajetí ideologických tabu? V roce 2008 ještě odmítal „neopodstatněné“ strašení krizí. Jeho současné „husté“ strašení pádem eura připomíná jaro 2010, kdy rozesílal občanům jako předvolební trhák složenku na splácení vládního dluhu a varoval před „cestou do Řecka“. Tuto techniku šíření „morální paniky“ používá znovu, aby tak legitimizoval svůj záměr na agresivní demontáž zbytků sociálních práv.

O budoucnosti eurozóny bude 9. prosince 2012 jednat 17 premiérů členských zemí měnové unie. A ti jsou si vědomi, že pád eura neodstraní kořen zla a že by to už dnes vedlo ke krizi horší, než byla ta před 2. světovou válkou. Experti se shodují, že v případě rozpadu eurozóny by klesla výroba klíčových zemí EU o více než čtvrtinu. Tyto dopady by se samozřejmě týkaly i ČR, přestože máme vlastní měnu. Dětinská radost odpůrců měnové unie je v tuto chvíli mimo realitu.

Proto se dnes na různých úrovních hledají cesty jak obnovit stabilitu v eurozóně, podobně jako se v ČR hledá způsob konsolidace českých veřejných financí. A alternativy existují. Jen je třeba o nich diskutovat a dát demokraticky šanci i veřejnosti, aby mohla vidět politikům do karet, popř. požadovat taková řešení, kde vítězi nebudou jen elity a poraženými všichni ostatní.

Pevnější a demokratičtější koordinace hospodářských politik v zemích EU, stejně jako větší podíl finančního sektoru na oddlužení Evropy, to je něco, co by se nemělo zametat pod koberec. Stejně jako v ČR nepatří pod koberec návrat k daňové progresi či odložení nedomyšlených reforem. Na tato svá vlastní tabu by neměl ministr financí zapomínat. Jinak jeho panikářské vystoupení nelze vnímat jinak, než jako manévr zastírající jeho vlastní chyby a skutečné úmysly.