Než se objevilo 24 mrtvých tak to řešilo jen pár specialistů. Tím spíš by dnešní debat neměla sklouznout do nevěcné polohy.
Cílem černého trhu jsou zisky umožněné zejm. neplacením daní a neúčinnou regulací. K únikům u zdanění lihu v objemu dnes až kolem 2 miliard korun ročně dochází zejm. při nelegálním dovozu a dopravě lihu, při výrobě lihu mimo koncesované provozovny a při úpravě denturovaého lihu při výrobě lihovin (odstraněním zdravotně závadného denaturačníhoi činidla). Hlavním zdrojem asi není u nás poměrně oblíbené pěstitelské pálení (ČR má dokonce na úlevy v této oblasti výjimku u EU).
Ročně se u nás prodá kolem 60 milionů litrů lihovin. Důsledkem daňových úniků je jak slabé daňové inkaso (je to znát, i když lihová daň tvoří jen 5% z celkového inkasa spotřebí daně), tak nedostatečná ochrana spotřebitele. Hodně se dnes mluví o nastavení alkoholové daně. Podle prezidenta Klause stát tuto daň dříve nastavil absurdně vysoko. Vytváří tak spolu s liberály dojem, že tím hlavním zabijákem není nedostatek kontroly, ale vysoké daně. Jak to tedy je ?
V roce 1993 činila spotřební dań 180 korun na litr tzv. plnohodnotného etanolu. Už tehdy se objevily problémy s daňovými podvody, stačí připomenout tehdy známou rumovou aféru. Daň z lihu se od té doby postupně zvyšovala, dodnes vzrostla o 58%. Spotřební daň z lihu je v EU harmonizovaná. Proto je od roku 2004 i u nás povinná minimální základní sazba (dnes je to 550 eur na hektolitr, tj. podle vývoje kursu CZK kolem 140 korun za litr). V mezinárodním srovnání je ale česká daň i po zvyšování spíše podprůměrná. Výrzně vyšší je daň z alkoholu ve Švédsku, Finsku, Irsku a Velké Britanii, a nižší je v zemích jako je Bulharsko, Kypr či Rumunsko.
Když se v roce 2003 projednal za vlády ČSSD zákon o spotřební dani, daň z lihu tehdy vzrostla na 265 korun za jeden litr absolutního etanolu.. Bylo jasné že vyšší daň učiní daňové úniky zajímavější a tak se začalo projednávat i regulační značení lihovin. Už tehdy se mohl problém systémově řešit. Nestalo se tak. Kolkové pásky tištěné jako ceniny byly zavedeny na nedenaturovaný líh a lihové výrobky ve spotřebitelském balení (tj. do 6 litrů). Po zavedení kolků v roce 2005 inkaso daně dočasně vzrostlo, reakcí černého trhu ale byla výroba falešných kolků či používání kolků kradených. Zavedené kolkování se ukázalo jako slabá regulace a nepřineslo očekávané výsledky. Nelegální sektor tak dál zesílil.
V debatě o regulaci obchodu s lihovinami jsou liberálové obecně spíš pro její omezování. Prý nasazuje okovy poctivým výrobcům a prodejcům. Jde ale také o formy regulace. Ministerstvo od roku 2007 vyhláškou povolilo přelévaní z okolkovaných barelů, které se prodávaly v hypermarketech, do lahví bez označení a kolků. Orgány Celní správy pak musely zabavené lihoviny z takových případů vracet. V dnešní partii na TV Prima uznal ministr Kalousek, že toto jeho tehdejší rozhodnutí nebylo šťastné a zřejmě bude nutné ho odstranit a přelévání tak odstranit.
Debata se často příliš soustřeďovala na formu prodeje. Mluví se o tom, že prodej by byl možný jen v specializovaných licencovaných kamenných obchodech. Hlavním problémem ale nejsou nějaké mobilní prodejní stánky, nýbrž rozsáhlá síť výroby a distribuce lihovin zásobující prodejny, restaurace ale možná i obchodní řetězce. Hypermarkety již po řadu let nabízejí super ceny lihovin, které si nezadají s vietnamskými tržnicemi. Jde o nákupy celých kamionů kořalky pod výrobní náklady a daňovou povinnost Tím, že obchodní řetězec prodává výrobky pod nákladovou cenou, vytvářejí neuvěřitelný cenový precedens.
Také o nákupech prodejců v řetězcích se taktně mlčí. Nabízí se otázka, kdo v síti lihového byznysu figuruje, že tak nerušeně funguje. Kupujícímu přitom dávají do rukou řádný daňový doklad a vzniká obrovský prostor pro legální prodej výrobků bez spotřební daně. Takový nákup je jen zástěrkou a při soudním jednání nakonec pro absenci zákonné minimální ceny jeho potrestání narazí. Prodejci jsou pěšáci, klíčové jsou zásobovací cesty a výrobní zařízení. Hlavní problém proto není v kontrole prodejců, ale ve vyšetření ve výrobě a distribuci lihu a lihovin a kdo celou síť řídí.
Nezbytná kontrola ze strany státu je zde snad jasná. Jde o práci Clení správy, Policie ČR, ČOI, hygienické služby, SZPI a také živnostenského úřadu. Jejich koordinace a potřebné kompetence jsou pak logickým opatřením. Rozpočtové škrty a možná redukce kapacit těchto orgánů (slučování a propouštění připravované místopředsedkyní vlády Karolinou Peak) jdou v protisměru vůči těmto opatřením..
Po další nárůstu spotřební daně z lihu v roce 2010 na 285 korun na litr etanolu došlo dokonce k propadu inkasa. V loňském roce byla vybráno na spotřební dani z lihu pouhých 6,8 miliard korun. Nikoliv však pro menší spotřebu, ale pro další nárůst nelegální distribuce. Velmi opatrný odhad uvádí, že černý trh tvoří dnes asi 15% celkového trhu z tvrdým alkoholem. Existují odhady, že každá pátá láhev alkoholu je nějak pančovaná (to samozřejmě neznamená, že je jedovatá).
Nyní se pod tlakem událostí vracíme k regulaci trhu s lihovinami. Návrh Ministerstva financí ČR na okolkování nových lahví je zatím míněna jenom jako podmínka uvolnění prohibice pro novou produkci. 21 milionů zmrazených starých lahví zůstane tedy nadále ve skladech a bude čekat na kontrolu. To ještě bude stát nemalé náklady a taky čas.
Jedním z nástrojů regulace jsou štítky s životopisem láhve (tzv. rodný list). Uvažuje se nahradit kolky nálepkami s unikátním elektronickým kódem, který přiřadí každé láhvi či šarži své číslo podle kterého by se dalo identifikovat zdroj a pohyb zboží. To by mělo omezit riziko falšování. Pokud by se s nákupem nálepky spojila úhrada spotřební daně, omezilo by to i daňové úniky. Začít by se ale mohlo už třeba od ledna s jednoduchým číslováním šarží na kolku.
Je jasné že základním parametrem, který ovlivňuje černá trh, je cena. Supercena zaručuje odbyt zejm. u lidí, kteří mají hluboko do kapsy. Nelegální prodej by tedy zásadně zkomplikovalo, kdyby nebylo možné prodávat za ceny nižší než jsou náklady. Tedy spotřební daň a DPH, skutečné výdaje na suroviny (líh, vodu, tresti), na láhev a samozřejmě na kolek. Takový alkohol by byl z definice podezřelý. Systémovým opatřením by bylo přijetí minimální ceny lihovin jako na Slovensku. Zde je přitom daň z alkoholu mírně nižší než v ČR (v kurzovém přepočtu kolem 270 korun za litr etanolu)
Na Slovensku je minimální cena vyzkoušená. Legální prodejci nemohou prodávat pod tuto cenu a na toho, kdo by se pokoušel nabízet alkohol pod tuto cenu by mohl každý, tedy i občan u upozornit státní aparát a ten by mohl zakročit. Zamezí se i hypermarketům obchod s podezřele levnými lihovinami. Slováci jednoduchým způsobem vyřešili také přehled prodejců i bez licencí na manipulaci se zvláštním zbožím. U nás tato myšlenka narazila na odpor jak u Unie výrobců lihovin, tak Ministerstva finance ČR.
Pozornost médií se na počátku metylalkoholové soustředila na zákaz prodeje tvrdého alkoholu. (tzv. prohibici). Ten byl pro celou ČR vyhlášen ministerstvem zdravotnictví 12. září a zpřísněn dál 14. září 2012. Nejde ale o klasickou systémovou prohibici a její kritika proto je poněkud mimoběžná. Zákaz byl učiněn jen dočasně, jako mimořádné opatření pro odhalení kontaminovaného alkoholu v síti z důvodu ochrany spotřebitelů. K uvolnění této prohibice by mohlo dojít už příští středu, 26. září a tedy by netrvala ani tři týdny.
Když český zákaz nesměřoval ani proti výrobě ani proti konzumaci alkoholu, je třeba si říci zda splnila alespoň svůj úzce vymezený účel. Tím, že se zákaz zpočátku soustředil na prodej ve stáncích a ne na kontrolu výroby ovšem dostali pančeři šanci zbavit se důkazů. Okamžitá inventura ve výrobnách a daňových skladech by efekt celé akce zvýšila. Tuto příležitost ovšem státní orgány promarnili
Slavná americká prohibice má své protějšky i v naší části světa. V čerstvé paměti ještě dnes mnozí mají tzv. suchý zákon v Sovětském svazu z roku 1985 při nástupu Michaila Gorbačova. Ten byl částečnou, ale dlouhodobou prohibicí. Pokusů o „борьбy с пьянством“ byla už před tím v SSSR celá řada (v roce 1929 ještě za Stalina., nebo znovu v roce 1958). Vyhlášky v roce 1985 na základě usnesení KSSS «О мерах по преодолению пьянства и алкоголизма» omezily výrobu a prodej destilátů a zakazovaly domácí výrobu „samohonky“. byly provázené intenzivní propagandou. Z filmů se vystřihovaly scény s pitím a za pití na veřejnosti hrozily pokuty. Zpočátku klesla spotřeba alkoholu, ale prohibice byla po čase také odtroubena. Zjistilo se, že důsledkem jejího dlouhodobého působení bylo jen zesílení mafií. a stínové ekonomiky. A důsledkem tehdy bylo i zničení asi třetiny vinic a ovocných sadů.
Naše dnešní prohibice šla po prodeji, ale nezakázala konzumaci. Nesledovala cíl bojovat s alkoholismem, ale jen umožnit vyčistit síť od jedovatých zásob. Občané tedy jezdí pro kořalku do Polska, na Slovensko a do Německa a Rakouska. A zahraniční výrobci si mohou z českého opatření jen mnout ruce. Naopak vývoz i od legálních a tradičních našich výrobců do zahraničí byl zastaven. Proto musí být jen mimořádná. S časem její účinky slábnou, škody narůstají.
Diskutována je také zákonná úprava trestní odpovědnosti za nelegální výrobu a distribuci lihovin (jde o klamání zákazníka, falšování a padělání značek výrobků a padělání výrobků výrobce, nekalé podnikání, krácení daní až po obecné ohrožení). Již dnes je možné použít příslušná ustanovení o trestném činu či pokusu o trestný čin. Úvahy jak učinit trestným i přípravnou fázi u krácení daní je myslím problém (námět Věcí veřejných). Ale obnovení trestného činu nekoncesované výroby lihu (dnes jen přečin) je myslím opodstatněné
Rozumná regulační opatření by viditelně zvýšila odvod spotřební daně, ale také omezila riziko distribuce nebezpečných surovin jako je metylalkohol (ten byl do roku 1990 považován za prudce jedovatou látku s patřičným režimem). Trh s alkoholem by se dostal pod kontrolu a snížila by se pravděpodobnost podobných afér jako je ta současná metylalkoholová.
