Dnes nám ministr Kalousek říká, že bez jeho škrtů směřujeme do Recka. A ekonomičtí liberálové dodávají, že prorůstové intervence vlády jsou cestou do pekel. Opak může být pravdou. Uvědomují si to mnozí v Evropské unii. Důkazem může být i obsah vrcholící prezidentské kampaně ve Francii. Oba kandidáti, jak pravicový Sarkozy, tak levicový Hollande hovoří o nutnosti posílit v hospodářských politikách Evropy podporu růstu. Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers k tomu prohlásil, že fiskální utahování pozbývá důvěryhodnosti a že Evropa potřebuje strategii růstu. Takž navzdory nechuti některých našich katedrových ekonomů a vládních činitelů, význam tohoto tématu vzrůstá.
Mluvíme-li o podpoře hospodářského růstu, je třeba si uvědomit oč se vlastně jedná. Zdrojem růstu ekonomiky je v té nejobecnější rovině kombinace lidských, přírodních a kapitálových zdrojů. Nabídku kapitálových statků podmiňuje schopnost úspor. Jsou tu také institucionální a infrastrukturální podmínky růstu. Význam jednotlivých zdrojů růstu zohledňují různé růstové modely, které zvyšují jak produkční, tak i spotřební kapacitu hospodářství. Důležité pak je jak jsou výsledky ekonomického růstu přerozdělovány – bud jako stimulace poptávky a nebo k ovlivňování struktury nabídky a podpory investování..
Udržitelnost růstu znamená dlouhodobou kvalitu rozvoje před pouhou fyzickou expanzí. Extenzivní růst znamená kvantitativní využití zdrojů (zaměstnanost, suroviny, půda a výrobní prostředky) u intenzivního růstu se používá technologický pokrok, kvalifikace a vybavenost práce technikou. Proto zahrnuje prorůstová politika podporu financování výzkumu a inovací, investice do lidského kapitálu. Zatímco u nás se dohadujeme jak namontovat do vozu naší ekonomiky takovou či onakou brzdu, zapomínáme, že bez plynového pedálu se nerozjede. A že akcelerace zamrzlé ekonomiky nám pomůže vyhnout se i té dluhové pasti.
Mezi intenzivní růstové strategie patří i technologické řešení neobnovitelnosti některých zdrojů (možnost recyklace, nových materiálů). .Technologický pokrok pak může mít různé charakteristiky - může se především lišit mírou investiční, energetické a jiné náročnosti. Liberálnější ekonomové dávají přednost podpoře růstu na mikroekonomické úrovni (v oblasti pravidel pro společný trh), jejich oponenti mluví o makroekonomické stimulaci, tj. fiskální a monetární expanzí.
Reálná data z let 2008-2011 potvrzují, že ohrožené dluhovou krizí jsou země, které nepečují o ekonomické základy svého rozvoje (udržitelný růst) a ne země s přiměřeně silným sociálním systémem Není tedy pravda že bez okleštění sociálního státu skončíme jako Recko. ČR typově nepatří k nejvíce dluhy ohroženým zemím (u nás 40% HDP, v EU je průměr 90%), může tedy volněji kombinovat nástroje hospodářské politiky. Současná vláda a ministr Kalousek tvrdí, že šetřit musí všichni, zejména veřejná správa. Ve skutečnosti jen zdanují spotřebu obyčejných lidí a brání úlevy pro velký kapitál. A určitě to není tak, že o co si tlustí vyžraní úředníci utáhnou opasky, o to dostanou přidáno dříči ve fabrikách. Ne, ovce se ostříhají a výsledek zinkasují velcí hráči.
Když EU zahájila v prosinci 2012 s ČR proceduru nadměrného schodku, svá doporučení podmínila cyklem a v roce 2011 k tomu doplnila, že bychom se měli vyhnout krácení prorůstových výdajů. Vláda v posledním návrhu Konvergenčního programu ČR (duben 2012) opakuje, že trajektorii cílů snižování deficitů chce dodržet stůj co stůj. Nejen že chybí úvaha, zda přeci jen trochu neuvolnit dluhové financování státem (pomalejší snižování deficitu), chybí ale i prorůstové akcenty Samozřejmě že přiměřený dluh nesmí jít na sociální spotřebu, nýbrž do rozvojových investic (z důvodů návratnosti, splácení dluhu z budoucích výnosů).
Rovněž není pravda, že návrat hospodářské recese souvisí jen s vnějšími vlivy (stagnace v EU). V ČR se pohybuje vývoj hrubého domácího produktu je HDP aktuálně kolem nuly, v Polsku je to růst 3 %, Slovensko pak 2 %. Ekonomický výkon ČR nedosáhl stále úrovně vrcholu před krizí na přelomu let 2008 a 2009. Konvergence úrovně HDP k průměru EU27 se od roku 2008 zastavila. Vláda sice avizuje určitá prorůstové opatření, růstová agenda v porovnání s jinými zeměmi v praxi je ale u nás nedostatečná. V podstatě jde jen o další liberalizaci trhu EU a informační služby pro podnikání, zejm. export.
Dnes se již otevřeně mluví o vlivu nadměrných škrtů na hospodářský růst v ČR. Guvernér ČNB M. Singer uznává vliv škrtů na růst minimálně na 0,3% p.b. Tedy už samotné omezení přijaté redukce výdajů a zdražování by mělo prorůstový účinek. Bývalý viceguvernér ČNB L.Niedermayer uznává, že nám přitom chybí jasnější nasměrování kapitálových injekcí na strukturální politiku – zvážení co podporovat s ohledem na pozici ČR ve světovém obchodě. Je logické, že plošná podpora je možná u ekonomických gigantů jako jsou USA, ne v malé ČR.
Pokud jde o podnikatelské prostředí jako prorůstový faktor, vláda se věnuje jen sloganům o odstranění.administrativních a regulačních překážek. Nelze se ale vyhnout problematice alternativ reformy berní. Opozice akcentuje větší solidaritu kapitálu, nezdanovat pouze spotřebu. Troufnu si tvrdit, že lze i tak zavést zdanění příjmů přátelské růstu. Nižší daně u menších firem (tyto náklady jsou pro ně existenční) mohou ba musí zůstat.. U velkých firem ale projde zdanění, srovnatelné se zahraničím (tyto korporace a investoři neodejdou pokud budou mít investiční příležitosti). Lze využít i evropské tendence po zdanění bankovního sektoru. Na to vlastníci bank v ČR tady příliš dobře vydělávají, aby odcházeli jinam.
Pro hospodářský růst je samozřejmě i nadále důležitý vliv zahraniční poptávky. Nelze se ale vyplouvat jen na stagnaci německých firem. Pokud se v zemích eurozony nedaří, znamená to jen potřebu větší orientace. vývozu na rostoucí trhy (tahounem BRICS, zajímavé též Mexiko, Turecko, Vietnam). I když chce vláda dát 1miliardu korun na pojištění vývozů do riskantních teritorií (EGAP), zůstává stále vysoká závislost na trzích EU
Bez odblokování čerpání evropských zdrojů dostane růst ekonomiky ČR další ránu. Proto je nutná náprava a současně využít šance k změně alokace směrem na vybrané infrastrukturní investice a perspektivní dynamické firmy pojené s inovacemi. Pokud nepřesvědčíme Brusel, bude nutno na to použít české zdroje, které budou chybět jinde.(v řádu desítek miliard Kč).
Co je ale zvláště potřebné změnit, je přehlížení vlivu omezené domácí spotřeby (objem vnitřní poptávky je totiž stále pod úrovní roku 2008). Kromě sociálních účinků téhle spotřební diety mají nadměrné, tupé škrty v investicích dopad zejm. na stavebnictví. Zdražování kdečeho zase podvazuje odbyt (tržby) našich menších firem, popř. stimuluje levnější nákupy v zahraničí (Polsko).
V neposlední řadě je tu otázka jak stimulovat růst kapitálovými injekcemi. Při výpadku vládních investic se nabízí odložené financování – tj. garance za půjčky stavařů u komerčních bank. Pokud jde o veřejné výdaje, tak je třeba vybírat takové, které přinesou větší multiplikační efekt (neplýtvat na zbytečné a nadceněné výdaje). Investice do exportu, do bydlení či do energetické účinnosti mají rychlejší účinek než gigantické projekty s rizikem korupce. Pokud chceme přilákat seriozní soukromé přímé zahraniční investice (FDI), tak ne nákladovým dumpingem ale stabilitou a vymahatelností práva a důvěryhodností a atraktivitou projektů.
Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že podpora růstu při nezbytné sociální stabilitě je možná. A přitom nezapomínat účinněji omezovat odliv zisků ze země a danové ráje. Jinak lidé, kteří mají pod taktovou současné vlády ušetřit poslední stokorunu, budou při pohledu na mizící miliardy právem naštvanější a naštvanější. Dnešní vláda je k tomu všemu stále hluchá. I proto by ji měla vystřídat vláda, která je schopná komunikovat s občany vlastní země a ne chápat každou kritiku jen jako politické kverulantství nepřejníků.
