Jelikož výkonní ředitelé dostávají 1 020 liber za hodinu (3,9 milionu liber za rok) a medián roční mzdy britských zaměstnanců je 29 574 liber, stačilo výkonným ředitelům pouze 29 hodin k tomu, aby si vydělali částku, na kterou dosáhne řadový zaměstnanec až na samém konci roku. Aby té nespravedlnosti nebylo málo, platy výkonných ředitelů se od loňska zvedly o 11 %. Novinář Owen Jones k tomu ironicky v deníku The Guardiandodává: „(Výkonní ředitelé) si opravdu musí 11 % zvýšení jejich platů od loňského roku zasloužit, na rozdíl od milionů budižkničemů, jako jsou zdravotní sestry a učitelé, kteří museli vydržet roky stagnujících platů“. 

Den tlustých kocourů ukazuje na tragičnost dnešního kapitalismu, ve kterém se nůžky nerovnosti rozevírají již zcela nekontrolovaně. Zhruba dva týdny po dnu tlustých kocourů jsme mohli číst články, které uveřejňují údaje organizace Oxfam o tom, že 26 nejbohatších lidí má stejný majetek jako 3,8 miliardy nejchudších. Paradoxem přitom je, že počet miliardářů se od ekonomické krize zdvojnásobil a je jich nyní 2 208. Těchto 2 208 vyvolených si přitom každý den polepší o zhruba 56 miliard korun, zatímco ti nejchudší přicházejí denně o více než 11 miliard korun. 

Nespravedlnost dělby bohatství poté vede k tomu, že chudí trpí de facto dvojnásobně. Z jedné strany se jim nedostává přístupu k základním službám (každý den tak dochází k úmrtí zhruba deseti tisíc lidí, jelikož nemají přístup ke zdravotní péči) a k tomu ještě musí platit vyšší daně. Neoliberálové a další příznivci politiky škrtů argumentovali několik desetiletí v tom duchu, že pokud se budou snižovat daně bohatým a korporacím, zbohatne díky tomu celá společnost. To byly, jsou a budou jen bohapusté kecy, které vedou pouze k tomu, že se převede daňové břemeno na chudé, viz vyšší DPH. 

Tento článek není o závisti, či dokonce voláním po znárodňování. Je jenom prostým apelem i na pravicové voliče, kteří si musí uvědomit, že bez větších investic do veřejných výdajů a efektivnějšího zdanění velkých firem a bohatých budeme svědky jen dalšího nárůstu hněvu veřejnosti. Neoliberálové a milovníci škrtů tak sice mohou zděšeně přihlížet nárůstu nacionalismu, ale měli by si uvědomit, že ho zavinili oni sami. Nikdo nemůže očekávat, že veřejnost bude přihlížet těmto nespravedlnostem donekonečna.