Zkušenost z Poslanecké sněmovny ČR mi sice ukázala, že česká pravice chce dát důstojný život pouze těm, kteří už ho díky majetku z privatizace a restitucí mají, ale stále věřím, že důstojný život pro všechny je alfa a omega alespoň levicové politiky. Přestože je mi cizí touha převádět vše do chladného světa čísel, nemůžu se nepozastavit nad otázkou, kolik bychom museli v České republice měsíčně dostávat, abychom měli tento důstojný život alespoň po finanční stránce umožněn.
Podle debaty odborníků je minimální plat umožňující důstojný život necelých třicet tisíc korun měsíčně. Jelikož mediánová mzda byla na konci roku 2019 vyčíslena na 30 754 korun, znamená to, že polovina občanů České republiky nedostává mzdu umožňující důstojný život. Domnívám se, že není možné zveličit důležitost tohoto údaje – polovina (celá polovina) občanů České republiky nedostává mzdu umožňující důstojný život. Popravdě řečeno s tempem, jakým rostou v České republice ceny a životní náklady není ani necelých třicet tisíc korun měsíčně žádném terno. Stačí si uvědomit, že ceny nemovitostí v největších městech vyletěly tak nahoru, že na vlastní bydlení v budoucnu dosáhnou pouze děti nejbohatších.
Přitom jsme často bombardováni zprávami o tom, jak se máme dobře. Ano, není válka ani hlad. Ano, lidé mohou cestovat, i když na to tedy nemají peníze. Ano, lidé se mohou svobodně zadlužovat. Podle statistik Eurostatu České republice takřka vůbec nehrozí sociální vyloučení a příjmová chudoba. Tato statistika však má jednu zásadní chybu – vůbec se do ní nezapočítávají exekuce a insolvence, které se týkají až pětiny občanů ČR a pod hranici chudoby mohou torpédovat až 300 tisíc osob. Podle statistik tak Česká republika může sice působit jako ráj na zemi, ale my bohužel víme, že dluhová past u nás řádí jako mor, takže jsem o této chybě generální ředitelku Eurostatu informovala. Doufám, že se brzy podaří zjednat nápravu.
Proč je 30 let po listopadu 89 takový problém zaručit občanům důstojný život? Proč jsme rájem exekutorů a i poctivě pracující znají chudobu spojenou s exekuční pastí? Jak je lehké ukázat prstem na malého človíčka a od rána do večera ho obviňovat z jeho vlastních osobních chyb. Ano, víme, že si lidé velmi často půjčovali na hlouposti a maličkosti, ale je otázkou, zda za tyto věci chtěli kvůli konzumní kultuře, nebo kvůli tomu, že doufali, že jim ty věci přinesou důstojnost, či obojímu. Pokud bychom se měli dlužníka zeptat na jednu jedinou věc, mělo by nás zajímat, jestli za svou práci dostával důstojnou mzdu umožňující mu důstojný život. Nehledejme chybu v lidech, když moc dobře víme, že chyba je v samotném systému.
Díky privatizaci je odliv peněz z České republiky jeden z nejsilnějších v EU a žádná vláda se ještě nesnažila udělat nic s faktem, že díky „daňové optimalizaci“ přicházíme ročně až o 51 miliard na daních. Korporace tak mají daňové ráje, ale hanba vám, pokud uděláte malou chybičku v daňovém přiznání. To pak přijde tučná pokuta, znak daňového pekla.
Nezahanbujme lidi, kteří udělali chybu. Oni ten systém nenastavili tak, aby jim vyhovoval. Oni si nedávají malé platy a nestanovují si úrokové sazby. Buďme stále na straně lidí a bojujme za jejich důstojnost a dokažme, že nepatříme na barikádu s korporacemi a privatizačními šíbry.
V programu KSČM do Evropského parlamentu proto najdeme: Pracujeme poctivě, stále ještě platí „zlaté české ruce“, i když posledních 30 let vlády likvidují, co se dá. Naše práce je silně podhodnocena. Odměny za stejnou práci jsou až třikrát nižší než v sousedním Německu. Přitom bez naší práce by řada zahraničních společností nebohatla tak, jak bohatne. Špatná hospodářská politika z nás udělala pouhou montovnu. Na úrodné černozemi rostou sklady, málo se investuje do rozvoje technologií. Je nutné ukončit koloniální postavení našich zaměstnanců. Za stejnou práci musí dostávat stejnou mzdu, protože jedině sociálně soudržná Evropa může být skutečně demokratická. Plně podporujeme nejvyšší evropské standardy ochrany pracujících, družstevní podnikání, inovace a moderní podniky s vysokou mírou společenské prospěšnosti.
Evropa musí začít řešit sociální nespravedlnosti na svém území. Chceme prosazovat evropskou minimální mzdu, jako neoddiskutovatelný sociální a kulturní základ pro důstojnou práci napříč Evropou.
Bojujme tedy za zvyšování mezd, bojujme za evropskou minimální mzdu. Dost bylo dluhových pastí, dost bylo pracující chudoby. Požadujme důstojný život.
