Stát by měl být štíhlý, jednoduchý a pro občana srozumitelný. Stop dlouhým frontám na úřadech, stop stovkám papírových formulářů. Nejen to usnadní lidem život. Specifickým tématem, o kterém se nyní musíme vážně bavit, je také možnost elektronického hlasování ve volbách. Aktivizace občanů a zvýšení přímé participace na správě věcí veřejných působí jako doprovodný efekt elektronických voleb.
Tradiční politici v posledních letech totálně zaspali a v oblasti elektronizace státní správy (tzv. e-Governmentu) značně pokulháváme za vyspělým světem. Než abychom občanům ulehčovali komunikaci s úřady, vše zjednodušili, tak bojujeme s čím dál větší byrokracií a složitou administrativou. Jediné, co se na poli elektronizace v poslední době událo, je snaha o šikanu malých živnostníků a podnikatelů pomocí elektronické evidence tržeb (EET), nemluvě o absolutní nepřipravenosti aplikování GDPR. S tím se nemohu spokojit. Specifickou oblastí elektronizace jsou elektronické volby.
V rámci elektronických voleb jsou ve světě funkční zejména dvě formy. Volba pomocí volebních terminálů, kdy sice každý volič musí navštívit volební místnost jako je tomu nyní u nás, ale volí na elektronické dotykové obrazovce. To má své nesporné výhody. Zamezí se chybám při sčítání a sčítací proces je velmi rychlý. O poznání dále jde online hlasování. Volič může sedět ve svém obývacím pokoji a volit na dálku. U nás jsme ovšem bohužel „tak daleko“, že nefunguje ani ve světě zcela běžné korespondenční hlasování, a tak lidé v zahraničí, nebo občané, kteří z jakýchkoliv důvodů nemohou k volební urně, mají prostě smůlu. Netvrdím, že elektronická volba automaticky musí zvýšit volební účast, ale je to prostě možnost a každá varianta větší participace lidí má smysl. Když se lidem nebude chtít k volební urně, mohou volit pohodlně z domova a hlas zbytečně „nepropadne“.
Nutno říct, že elektronické volby nenahrazují tradiční systém, ale doplňují ho a zjednodušují lidem život. Neměl by to být tedy právě volič, kdo by si mohl určit, jakou formou chce hlasovat? Nemusíme vymýšlet již vymyšlené. Zdárným příkladem funkčního online hlasování je, světe div se, Estonsko. Zde se první e-volby konaly již v roce 2005, o dva roky později – tedy v roce 2007 byl systém hned použit na volby do Poslanecké sněmovny. Aktuálně jsme o 11 let starší a v ČR je taková myšlenka stále v nedohlednu. Systém umí být rychlý a naprosto bezpečný. V Estonsku tak volí již třetina voličů a velká část dokonce jednoduše přes mobilní telefon. Estonsko nám může být příkladem i v dalších rovinách e-Governmentu. Například možnosti podnikatelů řídit své firmy po internetu a komunikace s úřady je na vysoké úrovni. Čekací doby jsou jedny z nejmenších na světě. Elektronické volby jsou však využívány také v baště přímé demokracie ve Švýcarsku. Velkým tématem je v této souvislosti samozřejmě kybernetická bezpečnost, ale zde by vláda měla mít nástroje, jak vše dokonale zabezpečit, obzvláště v návaznosti na nové občanské průkazy s čipem a elektronickým podpisem, které budou vydávané od 1.7.2018.
Tématem e-Governmentu se zabývám bez nadsázky desítky let. Můj pohled na elektronické volby v ČR je tedy jednoduchý. Jsem pro zavedení, čímž posílíme prvek přímé demokracie, zjednodušíme a zrychlíme sčítání a vyhodnocení voleb, omezíme povolební stížnosti a zmatky a eliminujeme chybovost. Tuhle 'muziku' umíme technicky vyřešit za relativně málo peněz. Proč to tedy nespustit?
