Jedním z mála konkrétních momentů konference bylo vystoupení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který mj. oznámil, že v úterý proběhne další jednání mezi Ruskem, Ukrajinou a Spojenými státy o ukončení konfliktu, který trvá již čtyři roky. Současně uvedl, že 24. února, v den čtvrtého výročí války, oznámí termín prezidentských voleb na Ukrajině. Jinými slovy zřejmě konečně světlo na konci tunelu po vyřešení bezpečnostních záruk a územních požadavků. Zásadní otázka ale zůstává: kde je EU?
Brusel platí, Washington rozhoduje
EU, která Ukrajině poskytla rozsáhlou finanční, vojenskou i politickou podporu a která nese značnou část hospodářských a sociálních dopadů konfliktu, u klíčových jednání o míru není. O budoucnosti války, která nejvíce dopadá právě na evropské státy, se rozhoduje bez Bruselu.
Hlavním hybatelem jednání jsou Spojené státy. Bez jejich iniciativy by se žádný diplomatický proces ani nerozběhl. A bez politického tlaku, který zosobňuje Donald Trump, by se o mírových jednáních zřejmě vůbec nehovořilo. EU zůstává opět stranou – jako financující, nikoli rozhodující aktér. Schopnosti a kapacity mají členské státy, a nikoliv EU jako celek. A Velká Británie, jako jeden z hlavních hráčů je mimo EU.
Co z toho plyne pro Českou republiku
Tato realita má zásadní dopady i pro Českou republiku. Pokud EU není schopna prosadit své zájmy na mezinárodní scéně, musí jednotlivé státy mnohem vážněji přemýšlet o posilování vlastních obranných schopností. Ne formálně, ale skutečně. Obrana však nesmí být redukována na pouhou honbu za splněním politického cíle utrácet dvě procenta HDP. Samotné číslo nic negarantuje, pokud je naplněno prostřednictvím zálohových plateb, nebo netransparentních smluv, jejichž přínos pro reálnou bojeschopnost armády je sporný, o čemž hovoří i výroční zprávy a kontrolní závěry NKÚ.
České občany oprávněně zajímá, co se za jejich peníze skutečně kupuje, v jakých termínech a s jakým efektem. Obranná politika nemůže být účetní operací, ale strategickým řízením schopností státu bránit své území a plnit závazky vůči spojencům.
Audit jako nutnost, ne politická pomsta
S tím úzce souvisí i požadavek na důkladný audit obranných zakázek, které byly v minulých letech na ministerstvu obrany uzavřeny, za vlády vedené Petrem Fialou. Nejde o politickou mstu ani ideologický boj, ale o elementární odpovědnost vůči veřejným financím a bezpečnosti státu. Pokud má Česká republika posilovat svou obranu, musí vědět, zda byly předchozí nákupy efektivní, předražené, nebo zda nepřinesly jen papírové naplnění aliančních závazků bez skutečného přínosu pro armádu a obranu státu.
Čtyři roky války, čas vystřízlivět
Mnichovská bezpečnostní konference tak nastavila nepříjemné zrcadlo nejen EU, ale i jejím členským státům. Ukazuje, že skutečná moc se stále soustřeďuje jinde – a že spoléhat se pouze na politické deklarace z Bruselu je nebezpečná iluze. Pro Českou republiku z toho plyne jasný závěr: méně symbolických gest, méně účetních triků a více důrazu na reálnou obranyschopnost, transparentnost a odpovědnost. Protože v době, kdy se o válce a míru rozhoduje bez EU, si luxus naivity už dovolit nemůžeme.
