Nejpikantnější na celé situaci je, že EU dnes s jistotou analyzuje, co chce Čína, Rusko nebo Spojené státy, ale není schopna říct, co chce ona sama. Tento deficit strategického myšlení není náhodný — je výsledkem dlouhodobého spoléhání na to, že klíčová rozhodnutí i jejich důsledky za EU ponese někdo jiný.
Po desetiletí tím „někým“ byly Spojené státy. Vzniklo tak nepsané dogma, že přítel za oceánem vždy vyřeší bezpečnostní problémy EU. Tento model se však rozpadá změnou amerických priorit. EU na to reaguje rozporuplně: na jedné straně kritizuje směřování USA, na druhé straně propadá nejistotě z představy, že by se na ně už nemohla spoléhat.
Tato nejistota odhaluje nepříjemnou pravdu. EU není schopna fungovat jako skutečný bezpečnostní aktér. Není schopna se shodnout na společné obranné politice, protože každý z jejích 27 států má jiné priority, jiné hrozby a jiné zájmy. Místo strategie nabízí kompromisy, místo akce procesy.
Proto je iluzí očekávat, že bezpečnost EU zajistí „Brusel“. Obranné schopnosti neleží v institucích EU, ale výhradně v jednotlivých státech. Armády, lidé, technika i politická odpovědnost jsou národní — nikoli nástroje EU.
Tento princip přitom není žádnou novinkou. Jasně ho formuluje i článek 3 Washingtonské smlouvy, který ukládá jednotlivým státům povinnost budovat a udržovat vlastní obranné schopnosti. Právě na tomto základu NATO stojí. Přesto se dnes o tomto principu mluví překvapivě málo — jako by byl nahrazen vírou v kolektivní řešení bez individuální odpovědnosti.
Pro Českou republiku to má zásadní důsledek. Jednou z posledních skutečných podob suverenity, kterou si stále drží, je schopnost rozhodovat o vlastní obraně. A právě tuto schopnost nelze nahrazovat ani delegovat.
Současná debata o navyšování výdajů na obranu tuto realitu spíše zakrývá. Nejhlasitěji dnes volají po výdajích na zbrojení ve výši 3,5 % či 5 % HDP ti, kteří v minulosti armádě prostředky odebírali, s dovětkem, že se doba změnila. Výsledkem jejich politiky je stav, kdy armádě chybí nejen technika a finance, ale především lidé.
A právě lidské zdroje jsou klíčovým limitem. Demografický vývoj je neúprosný — rodí se méně dětí, populace stárne a počet lidí schopných vstoupit do armády klesá. V takové situaci je představa, že problém vyřeší pouhé navyšování rozpočtu, iluzí. Armáda není schopna tyto prostředky efektivně využít, pokud nemá personál, přestože se poslední čísla náboru papírově daří plnit, problémem je a zůstává dlouhodobá nedoplněnost.
Tím se dostáváme k podstatě problému: nejde o to, kolik utrácíme, ale jak s prostředky nakládáme.
Současný důraz na 2 % HDP jako dostatečnou hranici dává v tomto kontextu smysl — pokud je doprovázen skutečnou kontrolou a efektivitou výdajů. Klíčové je prověřit zakázky z minulosti, analyzovat, kam prostředky skutečně směřovaly, a vyvodit odpovědnost tam, kde stát zaplatil bez odpovídajícího výsledku.
Zásadní otázka však stále zůstává nezodpovězená — a bez ní je celá debata o obraně do značné míry prázdná: co je vlastně skutečnou hrozbou anebo rizikem pro Českou republiku?
Je to pandemie typu covidu? Je to nelegální migrace? Nebo konvenční vojenské ohrožení? Nebo kombinace těchto faktorů?
Obranná strategie České republiky přitom nevzniká ve vzduchoprázdnu — vychází z bezpečnostní strategie České republiky. Pokud není jasně definováno, co je bezpečnostní hrozbou, nemůže být ani smysluplně nastavena obrana.
Bez jasné odpovědi na tuto otázku nelze budovat armádu ani nastavovat výdaje. Tento rámec se musí promítnout jednak do dlouhodobého výhledu ale i do připravované koncepce výstavby armády České republiky 2040.
Současně se ukazuje, že bezpečnost nelze chápat jen jako čistě vojenskou otázku. Energetická a surovinová bezpečnost je základní podmínkou obranyschopnosti státu.
Vývoj v oblasti Perského zálivu, včetně Kataru, a širší situace v regionu, například v Íránu, mohou v horizontu několika let zásadně narušit globální dodávky energie. Taková krize by měla dlouhodobé dopady nejen na EU, ale na celý svět — a její řešení by trvalo roky. Vše ale nasvědčuje tomu, že Hormuzským průlivem trajekty s ropou plují stylem „zaplať mýtné a pluj“, protože ˇIrán, Omán a Spojené arabské emiráty, jsou na obchodu s ropou existenčně závislí.
Přesto se evropská politika soustředí především na dílčí témata, zatímco strategické otázky energetické bezpečnosti zůstávají nedostatečně řešeny. Bez stabilních zdrojů energie se přitom jakákoli obranná strategie stává pouze teoretickou konstrukcí.
To otevírá i otázku priorit. Pokud stát není schopen zajistit vlastní stabilitu v klíčových oblastech, musí pečlivě zvažovat, kam směřuje své zdroje — včetně zahraničních závazků.
V prostředí nejistoty je zároveň nutné hledat realističtější formy spolupráce. Menší a funkční regionální vazby — například se Slovenskem nebo v rámci středoevropského prostoru (V4+) mohou být efektivnější než nefunkční snaha o jednotnou obranu v rámci EU.
Evropský bezpečnostní prostor je navíc roztříštěný: vedle EU zde působí Velká Británie, Turecko jako člen NATO mimo EU, a silné národní ambice Francie či Německa. Představa jednotného evropského postupu tak zůstává spíše i nadále politickou fikcí.
Závěr je proto nepříjemný, ale jasný: bezpečnost nelze delegovat. Nelze ji outsourcovat ani na EU, ani automaticky na Spojené státy.
Skutečná otázka dneška nezní, kolik procent HDP vydáme na obranu. Zní: víme vůbec, s kým, před čím, jak a proti komu se chceme bránit dnes, zítra, nebo za deset let? A jsme schopni podle toho jednat včas, realisticky a ve vlastním zájmu?