Jednou se hovoří o dvou procentech, jindy o třech a půl procentech, někdy dokonce o pěti procentech HDP. Vzniká dojem, že čím vyšší procento stát utratí, tím bezpečnější bude.

Takový přístup je ale zavádějící. Obrana státu není závod v tom, kdo utratí více peněz. Skutečná obranyschopnost se nepočítá v procentech, ale v tom, zda armáda funguje, zda je personálně naplněná, zda má moderní techniku a zda jsou vojáci dobře vycvičení a motivovaní.

Česká republika je země s omezenými finančními zdroji. Stát musí financovat zdravotnictví, školství, infrastrukturu, sociální systém i další klíčové oblasti veřejného života. Obrana je samozřejmě jednou ze základních funkcí státu, ale není jedinou. Proto je nutné vést debatu o obranných výdajích realisticky.

Dvouprocentní hranice výdajů na obranu představuje v současných podmínkách maximum, které je stát schopen dlouhodobě udržitelně financovat. Za tyto prostředky lze armádu modernizovat, zlepšovat její schopnosti a postupně odstraňovat nedostatky, které se v systému obrany dlouhodobě hromadily. Honba za stále vyššími procenty však sama o sobě žádnou bezpečnost nezaručí. Mnohem důležitější otázkou je, jak jsou prostředky na obranu skutečně využívány.

Ve veřejném prostoru se často zapomíná na jeden zásadní princip, který je zakotven přímo ve Washingtonské smlouvě. Její článek 3 ukládá členským státům povinnost rozvíjet a posilovat vlastní obranné schopnosti. Jinými slovy – každá země musí být schopna bránit své území a své občany především vlastními silami. Tento princip by měl být základem obranné politiky každého členského státu. Nejde jen o účast na aliančních operacích nebo o plnění finančních závazků. Podstatné je, zda je armáda skutečně připravena plnit své základní poslání – obranu vlastního státu.

Pokud se podíváme na současný stav české armády, zjistíme, že problémů je stále celá řada. Jedním z nejvážnějších je nedostatek personálu. Řada útvarů není dlouhodobě naplněna na tabulkové počty. V některých případech chybí desítky procent vojáků. To samozřejmě komplikuje výcvik, zvyšuje pracovní zatížení těch, kteří slouží, a snižuje celkovou připravenost jednotek.

Nedostatek lidí není jen statistický problém. Armáda stárne, a navíc v praxi to i znamená, že vojáci musí často vykonávat více funkcí najednou, sloužit častější služby a pracovat pod větším tlakem. Takový stav není dlouhodobě udržitelný a negativně ovlivňuje morálku i stabilitu personálu.

Dalším problémem je technika. Přestože v posledních letech probíhají modernizační projekty, realita v mnoha útvarech je taková, že část techniky je stále velmi stará. Není výjimkou, že vojáci pracují s technikou starou 25 let, v některých případech dokonce 40 až 45 let. Taková technika samozřejmě vyžaduje náročnou údržbu, její provoz je drahý a často také omezuje možnosti výcviku. Vojáci přitom musí plnit úkoly s prostředky, které již dávno překročily svou plánovanou životnost.

Modernizace armády je proto nezbytná. Musí však probíhat promyšleně, postupně a s ohledem na reálné potřeby armády. Nákup nové techniky sice často přitahuje mediální pozornost, ale sám o sobě nezaručuje funkční armádu. Pokud totiž chybí personál nebo kvalitní zázemí pro vojáky, moderní technika sama o sobě problémy nevyřeší. Velká pozornost by proto měla být věnována také každodenním podmínkám služby vojáků. Stačí navštívit některé vojenské objekty a člověk rychle zjistí, že realita není vždy taková, jakou si veřejnost představuje. Ubytovací prostory v některých posádkách jsou zastaralé a neodpovídají standardům moderní profesionální armády. Sociální zázemí, společné prostory nebo zařízení pro trávení volného času často potřebují rekonstrukci.

Podobná situace je i u některých objektů, kde vojáci vykonávají strážní nebo dozorčí službu. Prostory bývají stísněné, technické vybavení zastaralé a celkové podmínky služby nejsou vždy důstojné pro lidi, kteří mají odpovědnost za bezpečnost státu. Pokud chceme, aby armáda dokázala přilákat nové lidi a udržet zkušené vojáky, musíme těmto věcem věnovat mnohem větší pozornost. Mladí lidé dnes mají široké možnosti pracovního uplatnění a armáda pro ně musí být atraktivní nejen smyslem služby, ale také podmínkami. To znamená moderní ubytování, kvalitní infrastrukturu, odpovídající technické zázemí a prostředí, ve kterém se vojáci cítí být respektovanou součástí profesionální organizace.

Zde by měla sehrát důležitou roli i samotná vojenská hierarchie. Velení armády by mělo mnohem více vnímat realitu každodenní služby vojáků. Velitelé by neměli trávit většinu času pouze na poradách nebo v kancelářích. Je důležité, aby pravidelně navštěvovali útvary, mluvili s vojáky a viděli na vlastní oči, v jakých podmínkách slouží. Měli by vědět, jak vypadají ubytovny, kde vojáci bydlí, jaké zázemí mají pro odpočinek a jaké podmínky panují na pracovištích, kde tráví velkou část svého času. Stejně tak by měli vidět místa, kde vojáci vykonávají strážní nebo dozorčí službu. Teprve když člověk tyto věci pozná v praxi, může pochopit, kde jsou skutečné problémy a co je potřeba změnit.

Armáda je především společenstvím lidí. Vojáci jsou připraveni plnit úkoly, které mohou být v krajním případě spojeny i s ohrožením jejich života. Taková služba si zaslouží nejen respekt, ale také odpovídající podmínky. Pokud stát investuje do obrany miliardy korun, mělo by být samozřejmostí, že část těchto prostředků půjde právě na zlepšení každodenního života vojáků.

Často se zdá, že politická debata o obraně je fascinována velkými čísly a velkými projekty. Moderní technika je samozřejmě důležitá, ale nesmí zastínit základní potřeby armády. Skutečně silná armáda stojí na třech pilířích – lidech, technice a funkční infrastruktuře. Pokud jeden z těchto pilířů chybí nebo je oslabený, celý systém přestává fungovat. Proto by se měla debata o obraně vrátit od jednoduchých procent k reálným problémům. Je třeba řešit personální stabilitu armády, modernizaci techniky, stav vojenské infrastruktury i podmínky služby vojáků.

Bezpečnost státu je příliš vážná věc na to, aby byla redukována na politickou soutěž o procenta HDP. Česká republika potřebuje armádu, která bude dobře vybavená, personálně stabilní a schopná plnit své úkoly. Takovou armádu ale nevybudujeme tím, že budeme neustále zvyšovat procenta na papíře. Vybudujeme ji pouze tehdy, pokud budeme investovat promyšleně, s důrazem na skutečné potřeby obrany, a především na lidi, kteří každý den nosí uniformu a slouží této zemi.