Jak víte, tak Česká republika prochází největším výpadkem antibiotik ve své historii. Přestože situace začala být neudržitelná již na podzim minulého roku a Ministerstvo zdravotnictví opakovaně slibovalo nápravu, bohužel dochází naopak k prohlubování nedostatku léčiv (Obrací se kvůli hluku v sále čelem k předsedající.) ...
Bohužel dochází naopak k prohlubování nedostatku léčiv, který se rozšířil z lékáren už i do nemocnic, a informace, které dostáváme v těchto dnech, jsou opravdu alarmující. Již nejde o léky na horečku nebo oční kapky, ale o chronický nedostatek penicilinu, a to ve všech jeho formách, jak ve formě tablet a sirupů, tak v injekční formě, ve které je podáván v nemocnicích. Stále více nemocnic připouští, že přestává být schopno přijímat nové pacienty k aplikaci injekčního penicilinu.
Proto žádám o zařazení tohoto mimořádného bodu, znovu opakuji, s názvem Nedostatek antibiotik v České republice.
Neméně závažná je skutečnost, že nedostupnost penicilinu vede podle lékařů nadužívání méně vhodných širokospektrálních antibiotik a prohlubování problému s bakteriální rezistencí. To mi píší lékaři.
Podle světových dat se bakterie odolné vůči antibiotikům řadí mezi stále častější příčiny úmrtí. Aniž bych chtěla strašit, dle vyjádření respektovaných lékařských autorit bude obětí bakteriálních rezistencí přibývat, a to dokonce způsobem, kdy v roce 2050 může umírat více lidí na nákazu rezistentní bakterií než na rakovinu.
Bohužel, i čeští lékaři mají nyní velmi závažný důvod obávat se rozšíření odolných bakterií, a to právě v důsledku předepisování nevhodných antibiotik, urychlujících vznik rezistence.
Hnutí ANO má za sebou mimořádně krizovou vládní zkušenost z období nejtěžších měsíců covidové krize, spojené s nedostatkem některých komodit, který jsme aktivním způsobem vyřešili.
Rozhodně nebude lékové krizi a laxnímu přístupu Ministerstva zdravotnictví pouze přihlížet. Apelovala jsem formou interpelace na pana premiéra, aby zvážil svolání zvláštního zdravotního konzilia, které se bude zabývat příčinami aktuální lékové krize, vysoké nemocnosti, sníženou účinností antibiotik a provázaností s jejich nedostatkem. Podle informací fundovaných lékařských autorit, se kterými jsem měla možnost hovořit, je nejvyšší čas začít na vysoké úrovni právě tuto oblast řešit. Tedy nejen nedostatek antibiotik, ale také příčiny jejich rapidně zvýšené potřeby a jak tomu předcházet. Zatím bez reakce.
Vzhledem k tomu, že jedinou odpovědí na naše volání po systémovém řešení jsou poněkud chaotické tiskové konference pana ministra Válka, naposledy s paní předsedkyní Pekarovou, a související marketingové akce typu možného dovozu několika šarží antibiotik z Asie, jejichž realizace je za prvé otázkou měsíců a za druhé rozhodně nenese znaky systémového řešení, byli jsme nuceni vzít iniciativu do vlastních rukou. Ve středu 3. května proto uspořádáme na půdě Poslanecké sněmovny druhý kulatý stůl za účasti nejvyšších autorit v oblasti lékárenství, léků a lékového trhu obecně, pozveme státní autority, autority v oblasti antibiotik a antibiotických rezistencí, zástupce byznysu, distributory, a pozveme samozřejmě i pana ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. A věříme, že si tentokrát udělá čas. Tímto ho srdečně zvu a říkám mu to v dostatečném předstihu. Samozřejmě oficiální pozvánka půjde záhy.
Vážené dámy, vážení pánové, pravda je taková, že koho se léková krize přímo nedotkla, těžko si problém uvědomí. Bohužel rozsah pacientů, kteří již na výpadek toho či onoho léku narazili, roste neuvěřitelnou rychlostí. Opravdu stačí udělat pár kroků od Poslanecké sněmovny - já to udělala minulý týden - do jakékoli lékárny a zeptat se přítomného pracovníka na jeho zkušenosti z posledních týdnů. Můžete si být jisti, že nic uspokojivého se nedozvíte. A to můžete být rádi, že nebudete v pozici nemocného, rodinného příslušníka nemocného, neřku-li vážně nemocného pacienta. Když jsem natáčela minulý týden na toto téma video v jedné lékárně kousek od Poslanecké sněmovny, řekl mi její spolumajitel, že podepíše všechno, co jsem řekla a že rád přijde i na náš kulatý stůl, čehož si samozřejmě nesmírně vážím. Od okamžiku, kdy jsem se osobně začala v tomto megaproblému angažovat, jsem dostala desítky či spíše stovky mailů a zpráv od lidí, kteří zoufale shánějí léky pro sebe nebo své příbuzné, kteří tráví hodiny a dny objížděním lékáren ve strachu, že životně důležité léky pro své milované neseženou. Mohu vám říci, že z příběhu dámy, která bydlí na vesnici, pečuje o svou sestru, které shání speciální léky na tlak, objíždí autobusem lékárny po celém okrese ve strachu o svou nemocnou sestru, opravdu mrazí. Těch příběhů jsou spousty. A my pozveme na kulatý stůl i tyto lidi, protože si myslíme, že jejich hlas musí zaznít, musí zaznít co nejhlasitěji, abychom měli jistotu, že státní autority dělají naprosté maximum, tak jak se od nich očekává.
Já bohužel musím jednoznačně říct, že Ministerstvo zdravotnictví lékovou krizi zatím dostatečně neřeší. Stále neexistuje on-line přehled prodejů a skladových zásob, byť po něm volají lékárníci. Ti jsou mimochodem často schopni si mnohé léky vyrobit sami, tak jak mi vyprávěl minulý týden onen spolumajitel lékárny. Jenom by k tomu potřebovali dostatek látek. Chybí možnost řízené distribuce. To znamená, aby stát mohl distributorům mluvit do toho, kolik, kam a jakého zboží mají dodat. Chybí iniciativa, která by směřovala k tomu, aby stát vstoupil do oblasti řízení zásob a distribuce léčiv v případě kritických výpadků napřímo. Není dostatečně využita role velkodistributorů, případně správy státních hmotných rezerv. Například ve Finsku může díky tomu stát řídit nejen dodávky do lékáren, ale i samotné skladové zásoby. Ano, stojí to peníze, znamená to kompenzace. Ale jistě se shodneme, že dodávky léků jsou záležitostí strategické bezpečnosti každého státu a ta prostě něco stojí. A je legitimní otázka, jakou hodnotu má tato bezpečnost pro Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Zatím se zdá, že spíše nevalnou.
Velkou kapitolou je podpora lékové soběstačnosti. Neměl by stát hledat cesty, jak spolupracovat s tuzemským farmaceutickým byznysem na zvýšení soběstačnosti u kriticky důležitých léků, jako například v Rakousku nebo ve Francii? Paní předsedkyně Poslanecké sněmovny - použiji ten výraz - se vyjádřila štítivě na adresu asijského telefonního přístroje na řečnickém pultíku jako jedovatého pavouka. Všichni jsme viděli to video, nebo možná většina z nás, ale skutečnost, že naše země je totálně závislá na Číně a Indii u velké části účinných látek, se zdá už její politické straně TOP 09 tolik nevadí. Podle slov ředitele BIS Michala Koudelky si přitom ani neumíme představit, co by se dělo, kdyby Čína v důsledku mezinárodní krize či konfliktu zastavila výrobu léků pro Evropu. Já bych se toho opravdu nerada dožila a nechci, aby se toho dožily moje děti a vnoučata.
Dámy a pánové, když to shrnu, těch souvisejících témat je několik. Za prvé je to akutní nedostatek léků napříč Českou republikou. Za druhé je to antibiotická rezistence, jaké jsou vůbec předpoklady našeho systému vytvářet pro lékaře vhodné podmínky k nalézání skutečné příčiny nemoci a následně jejího efektivního řešení, což mnohdy vyžaduje daleko více času a pozornosti, než předepsání antibiotika? Je celistvý přístup dostatečně podporován formou úhrady od zdravotní pojišťovny jako ve Švýcarsku či Německu? Nebo svádí k jednoduššímu použití antibiotik? Za třetí, systémová střednědobá řešení, podpora domácí produkce, posílení role státu při distribuci kriticky důležitých léčiv, analýza a aplikace funkční praxe ze zahraničí. Ergo kladívko, je toho víc než dost.
Z tohoto důvodu prosím o zařazení mimořádného bodu s názvem Nedostatek antibiotik v České republice jako první bod dnešního jednacího dne. Využívám toho, že tu sedí ministr zdravotnictví a zcela určitě bude schopen na tyto mé otázky odpovědět, Za mě musí být schopen. Děkuji.
