Požadavek prezidenta Pavla, aby budoucí vláda doplnila své programové prohlášení o konkrétní postoje k válce na Ukrajině, členství v NATO či navyšování obranných výdajů, působí jako nepřiměřené zasahování do výkonné moci. Ústava totiž jasně vymezuje, že prezident není tvůrcem vládní politiky, a už vůbec nemá určovat, co má obsahovat programové prohlášení kabinetu. To je plně v kompetenci vlády, která za svůj program nese politickou odpovědnost Poslanecké sněmovně, nikoli Hradu.

Tímto postupem se prezident dostává na tenký led: místo aby zůstal nestranným garantem ústavního pořádku, začíná se chovat jako politický aktér, který se snaží ovlivnit směřování vlády ještě před jejím vznikem. To je precedent, který by mohl do budoucna narušit rovnováhu moci mezi ústavními institucemi.

Pokud prezident chce do vládní politiky mluvit, měl by kandidovat do Sněmovny, nikoli z Hradu řídit politické priority kabinetu, který má být odpovědný voleným zástupcům občanů, nikoli jednomu muži z Pražského hradu.