přestože pan ministr Macinka se včera nějak omluvil, respektive neomluvil, dovolím si navrhnout zařazení nového bodu s názvem Ohrožení svobody slova a nepřípustné zneužívání veřejných dotací k politickému nátlaku. To, co se o víkendu odehrálo ve Strážnici, není jen příběh vypískaných ministrů. Je to zejména příběh o tom, jak tato vláda chápe svobodu slova. Ministři Klempíř a Macinka byli vypískáni. To se v demokracii stává. Politik není ve veřejné funkci pro to, aby sklízel jenom potlesk, musí umět unést i pískot. Co je ale nepřijatelné, jsou následné výroky o možném krácení dotací festivalu.
Pokud někdo naznačuje, že kulturní akce může přijít o veřejnou podporu proto, že se na ní ministrům nedostalo potlesku, jedná se o zneužívání veřejné moci. A právě proto by se tím měla zabývat Poslanecká sněmovna, protože tady už nejde jen o špičkový folklorní festival, jde o princip fungování demokratického státu. Veřejné peníze nejsou majetkem vlády, nejsou odměnou za poslušnost – patří všem občanům a vláda je pouze spravuje.
Svoboda slova nechrání jen politiky u mikrofonu, chrání především občany, kteří mají právo dát najevo souhlas i nesouhlas. A pokud vláda reaguje na kritiku úvahami o krácení peněz, vysílá nebezpečný vzkaz: Kdo netleská, může být potrestán. Tohle není sebevědomá demokracie, tohle je politika uražené moci.
Politici musí umět snášet kritiku – to není slabost, to je základní předpoklad výkonu veřejné funkce. Každý z nás byl někdy kritizován, každý z nás zažil nesouhlas a někdy slyšel pískot nebo ostrá slova. To je cena za to, že jsme se rozhodli vstoupit do veřejného života. Jestliže ale první reakcí člena vlády není zamyšlení nad tím, proč občané protestují, ale úvaha o tom, že by se měla přehodnotit veřejná podpora dané akce, pak máme problém. A ten problém není v lidech ze Strážnice, ten problém je ve způsobu uvažování ministrů této vlády.
Překvapilo mě totiž něco jiného než samotné vypískání ministrů – překvapilo mě, jak rychle se z některých členů vlády stali zastánci názoru, že občané mají právo na svobodu slova jen do chvíle, než kritizují vládu. Pak už nejde o dialog, najednou se mluví o krácení dotací, a to je velmi nebezpečný posun, protože veřejné dotace nesmí být používány jako politický argument, nesmí být používány jako prostředek nátlaku, nesmí být donucovacím prostředkem poslušnosti občanů – mají být přidělovány podle předem známých pravidel podle kvality projektů nebo veřejného zájmu, nikoli podle toho, jak se publikum zachovalo k ministrovi. Když ministr začne spojovat veřejnou podporu kulturní instituce s reakcí publika, není to názor, je to jasný signál – signál směrem ke kulturním institucím, k pořadatelům, ale k celé občanské společnosti. A takové signály mohou vést k něčemu, co je pro svobodnou společnost mimořádně nebezpečné: k autocenzuře. Nemusíte nic zakazovat, nemusíte nikoho umlčet – stačí vytvořit pocit, že když bude někdo příliš kritický příště, nemusí dostat podporu. A lidé začnou přemýšlet sami: Koho raději nepozvat, jaké téma raději neotvírat, jakého hosta raději nepozvat na pódium. A právě tak vzniká prostředí, které svobodnou společnost oslabuje. A tomu nakonec dal korunu pan předseda Poslanecké sněmovny tím výstupem s redaktorkou České televize. Je to naprosto typický tlak, který vytváří prostor k tomu, aby novináři přistoupili k autocenzuře, a to je to nejhorší, co by demokratická společnost potřebovala.
Strážnice není důležitá jen kvůli tomu, co se tam odehrálo – je důležitá proto, že ukázala hranice uvažování této vlády. Místo otázky – Proč lidé pískají? – jsme slyšeli otázku – Proč bychom jim měli dávat peníze? To je přece úplně špatně. Veřejná moc nesmí spojovat veřejné peníze s politickou loajalitou – to je hranice, kterou demokratická vláda nesmí překročit.
A právě proto považuji za nezbytné, abychom se touto věcí zabývali tady v Poslanecké sněmovně – ne kvůli jednomu víkendu, ne kvůli jednomu festivalu, ale kvůli tomu, že podobné výroky nesmějí zůstat bez politické reakce. Vláda by se měla zamyslet nad tím, proč lidé pískají – ne nad tím, jak je potrestat. Pokud ministři nedokážou unést pískot a první, co je napadne, je sáhnout na dotace, pak není problém v lidech ze Strážnice – problém totiž sedí ve Strakově akademii.
Proto navrhuju zařazení tohoto bodu na pořad této schůze a navrhuji, aby byl zařazen jako první bod dnešního jednání. A ještě jednou zopakuji název. Bod by se jmenoval: Ohrožení svobody slova a nepřípustné zneužívání veřejných dotací k politickému nátlaku.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, ještě mi dovolte, abych se věnoval jednomu tématu, a chtěl bych navrhnout pevné zařazení sněmovního tisku 181, tedy návrhu zákona, kterým se mění zákon o volbách do zastupitelstev obcí, a to dnes jako první bod, alternativně jako první bod středečního jednání odpoledne.
Tady nejde o návrh, který by řešil nějaký okamžitý politický spor. Jde o návrh, který se dotýká samotných základů demokracie, otázky, kdo má mít možnost podílet se na správě věcí veřejných. Domnívám se, že právě takové návrhy mají být projednávány věcně, bez emocí a bez ideologických nálepek. Demokracie není jednou provždy hotový projekt, demokracie se vyvíjí.
V minulosti jsme rozšiřovali volební právo na skupiny obyvatel, které byly dříve z rozhodování vyloučeny. V různých zemích se vedly spory o volební právo žen, o majetkové cenzi nebo o věkové hranice. To už je v zásadě naštěstí minulostí. Dnes se vedou zejména diskuse o tom, zda hranice 18 let skutečně odpovídá tomu, kdy člověk získává schopnost odpovědně rozhodovat o věcech veřejných. A náš návrh na tuto debatu navazuje. Neříkáme v něm, že šestnáctiletí mají rozhodovat o složení Poslanecké sněmovny, tedy od složení vlády, říkáme něco mnohem skromnějšího: že by měli mít možnost spolurozhodovat o své vlastní obci. Komunální politika je totiž trochu jiná než politika celostátní. Právě obec je místem, kde mladý člověk nejvíce vnímá důsledky veřejných rozhodnutí. Chodí po místních chodnících, jezdí místní dopravou, navštěvuje místní školy, sportuje na obecních sportovištích. To všechno jsou oblasti, o kterých rozhoduje obec. Jinými slovy, komunální politika je vlastně politikou každodenního života. A právě proto dává největší smysl začít s rozšířením volebního práva právě zde.
Politologové dlouhodobě upozorňují na jeden mimořádně důležitý fenomén, říká se mu: vytvoření volebního návyku. Ukazuje se, že člověk, který jde volit při svých prvních možných volbách, má výrazně vyšší pravděpodobnost, že bude chodit k volbám celý život. Naopak ten do první příležitost z různých důvodů propásne, se často stává nevoličem na mnoho dalších let. Tedy nejde jen o jedny komunální volby, jde o kvalitu demokracie na dalších 30 nebo 40 let. Často zaznívá otázka, zda jsou šestnáctiletí dostatečně vyspělí. Myslím, že bychom mohli položit i jinou otázku. Jaké důkazy máme pro tvrzení, že naopak nejsou? Ve věku 16 let mohou mladí lidé pracovat? Platí daně, platí DPH při každém nákupu. Mohou uzavírat řadu právních vztahů. Nesou odpovědnost za své jednání. Právní řád jim přiznává celou řadu práv i povinností. A přesto jim říkáme, na rozhodování o vlastní obci si ještě dva roky počkejte. To podle mého názoru není úplně přesvědčivé.
Politologická literatura i výzkumy vývojové psychologie ukazují, že kolem šestnáctého roku věku dosahuje člověk úrovně uvažování, která umožňuje racionální rozhodování v situacích, není potřeba reagovat pod bezprostředním tlakem. Právě volby jsou typickým příkladem takového rozhodování. Nikdo nevolí během 10 vteřin. Každý má týdny nebo měsíce na získání informací, na debatu, na přemýšlení, na porovnávání programů. To je úplně jiný typ rozhodování než impulsivní reakce.
Další z argumentů je možná ještě důležitější. Šestnáctiletí stále žijí převážně v prostředí rodiny a školy. Mají kolem sebe rodiče, učitele, spolužáky. Mají možnost o veřejných otázkách diskutovat. To je prostředí, které podporuje odpovědné rozhodování. Naopak osmnáctiletý člověk často právě odchází z domova, začíná vysokou školu nebo začíná pracovat, mnohdy se i stěhuje. Jeho první volby mohou přijít v období životních změn, kdy se o politiku zajímá méně, protože má úplně jiné starosti. A i to potvrzují výzkumy.
Podívejme se také do zahraničí. Nejsme v tom návrhu žádní experimentátoři. Rakousko umožnilo volit od 16 let už před řadou let a nejen v komunálních volbách. Zkušenosti jsou velmi pozitivní. Neukázalo se, že by mladí voliči destabilizovali politický systém. Neukázalo se, že by volili méně odpovědně, ba naopak. Řada studií ukazuje, že jejich volební účast byla srovnatelná, nebo dokonce vyšší než u skupiny osmnácti až dvacetiletých. Podobnou cestou se vydaly některé spolkové země Německa, stejně tak například Malta a další evropské země o podobném kroku diskutují. Jinými slovy, nejdeme do neznáma. Navrhujeme něco, co už bylo jinde úspěšně vyzkoušeno.
Možná v té budoucí diskusi tady zazní argument, že mladí lidé budou hlasovat podle svých rodičů. Každý člověk je do určité míry ovlivněn svým okolím, rodinou, přáteli, školou a zejména médii. To ale platí o všech věkových kategoriích, proto nemůže být argumentem proti volebnímu právu šestnáctiletých. Naopak diskuse, diskuse s blízkými je přirozenou součástí demokracii. Demokracie totiž nestojí na předpokladu, že existuje nějaký ideální volič. Nestojí na tom, že všichni mají stejné vzdělání, stejnou zkušenost, stejné informace. Demokracie stojí na tom, že lidé mají právo rozhodovat o věcech, které se jich týkají, a že společnost důvěřuje svým občanům.
Myslím, že bychom si měli položit ještě jednu otázku. Jaký signál dnes mladým lidem vysíláme? Na jedné straně je vyzýváme, aby byli aktivní, aby se zajímali o veřejné dění, aby chodili na dobrovolnické akce, aby pečovali o životní prostředí, aby přemýšleli o celé budoucnosti naší společnosti, ale když přijde na samotné rozhodování, řekneme jim: ještě ne, ještě počkejte. A tohle podle mě není správný přístup.
Náš návrh je přitom velmi opatrný. Nemění parlamentní volby, prezidentské volby ani krajské? Netýká se ani pasivního volebního práva. Pouze umožňuje šestnáctiletým občanům hlasovat ve volbách do zastupitelstev obcí. To je rozumné a je to přiměřené. Je to rozhodně odpovědné řešení. Nežádáme dnes Sněmovnu, aby tento návrh okamžitě schválila. Žádáme pouze to, aby o něm začala vést seriózní debatu. A právě proto navrhuji jeho pevné zařazení, aby se nestalo, že návrh zůstane ležet měsíce nebo roky bez projednání, abychom dali společně najevo, že jsme připraveni diskutovat i témata, která přesahují jedno volební období, protože právě od toho parlament přece je. Od toho, abychom zde vedli demokratickou diskusi.
Proto si dovoluji ještě jednou navrhnout pevné zařazení sněmovního tisku 181 dnes jako první bod jednání, alternativně jako první bod zítřejšího, tedy středečního odpoledního jednání.
Děkuji za pozornost.
