Prezident a Ústavní soud se tímto krokem pokoušejí plíživě měnit naše státní zřízení na oligarchii či prezidentský systém, a to při naprostém nerespektování článku 9 odstavce 3 Ústavy. Přitom změna textu Ústavy je výsadní pravomocí zákonodárného sboru (Parlamentu) s velmi rigidními a kogentními pravidly.
Princip právní jistoty u nás stojí na pevném souhrnu šesti klíčových článků Ústavy, které platí bez výjimky i pro Ústavní soud:
- Čl. 1 odst. 1 (demokratický právní stát)
- Čl. 2 odst. 1 (tři pilíře moci, které si nesmějí zasahovat do svých pravomocí)
- Čl. 2 odst. 3 (čtyři případy uplatňování státní moci – jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon)
- Čl. 9 odst. 3 (výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu)
- Čl. 95 odst. 1 (soudce je při rozhodování vázán výhradně zákonem a mezinárodní smlouvou)
- Čl. 96 odst. 1 (rovnost, ústnost a veřejnost – všichni účastníci mají před soudem rovná práva)
Politická estráda, za kterou se schovává ztráta svobody
V televizních zprávách a na sociálních sítích to vypadá jen jako trapná politická přetahovaná o to, kdo poletí vládním speciálem do Turecka a kdo bude sedět na prestižnější židli. Skutečnost je ale mnohem děsivější. Přímo před našima očima se odehrává plíživá změna našeho státního zřízení. Tento trend přitom začal už v roce 2021, kdy nám začala vládnout koalice SPOLU. Ta přitom není povinně registrovanou politickou stranou, což je v přímém rozporu s článkem 5 Ústavy. V politické soutěži neměla v této formě vůbec existovat, ale Ústavní soud tehdy nezasáhl.
Dnes kvůli tomu přestáváme být demokratickým právním státem. Děje se tak bez jakékoliv změny zákonů, bez souhlasu občanů a za asistence instituce Ústavního soudu, která má ústavnost střežit, nikoliv zákony a pravomoci svévolně přetvářet.
Prezident republiky Petr Pavel podal obsáhlou, 27stránkovou kompetenční žalobu na vládu, rozdělenou do 5 částí a 22 odstavců. Jeho domáhání se předběžného opatření má však čistě osobní charakter. Prezident se domáhá údajného subjektivního práva pod záminkou, která v Ústavě vůbec nemá oporu. Celá žaloba je podaná jednostranně, silně zkreslená osobním výkladem a zcela zamlčuje fakt, že to byl sám prezident, kdo předtím třikrát hrubě porušil Ústavu na úkor vlády, čímž eskaloval napětí až do nynějšího sporu.
Ústavní soud přesto prezidentovi obratem vyhověl šokujícím předběžným opatřením. Nařídil vládě, „aby bezodkladně notifikovala Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) a organizátorům summitu ve dnech 7. až 8. července 2026 v Ankaře, že součástí oficiální delegace České republiky je též prezident republiky, a zajistili jemu a jeho doprovodu příslušnou akreditaci“.
Strach z tanků v roce 1990 a vznik článku 63
Abychom pochopili, jak obrovského faulu se dnes Hrad dopouští, musíme se vrátit na začátek 90. let. Miroslav Vacek byl sice polistopadovým ministrem obrany, ale zároveň předlistopadovým komunistickým generálem. Poslanci se ho v tehdejším parlamentu neustále dotazovali na utajované vojenské akce „Zásah“ a „Vlna“. Šlo o tajné plány z listopadu 1989, kdy komunistická armáda skutečně připravovala tanky a tisíce vojáků k brutálnímu potlačení sametové revoluce a k obsazení televizních i rozhlasových vysílačů. Poslanci Vackovi nevěřili. Podezřívali ho, že tyto plány před nimi tají a skartuje důkazy. Armáda pod jeho vedením představovala trvalé riziko pro rodící se demokracii.
Tento permanentní tlak vyvrcholil na podzim 1990, kdy vyšetřovací komise potvrdila, že se armáda v listopadu 1989 na krvavý zásah aktivně připravovala. Generál Vacek musel v říjnu 1990 okamžitě odstoupit a na jeho místo nastoupil první civilista – bývalý disident Luboš Dobrovský.
Když se na konci roku 1992 psala naše Ústava, její tvůrci (včetně právníků kolem Pavla Rychetského) měli tyto události a hrozbu zneužití armády v živé paměti. Proto zcela vědomě a záměrně sebrali prezidentovi možnost samostatně rozhodovat o armádě a zahraniční politice. Udělali z něj sice formálního „vrchního velitele ozbrojených sil“ (čl. 63 odst. 1 písm. C), ale pro jistotu vše uzamkli pod nekompromisní podmínku: Prezident koná, jen když mu záměr činnosti vláda spolupodepíše a odsouhlasí. Napsali sice do Ústavy, že prezident zastupuje stát navenek, tyto věty jsou však uzamčeny v článku 63. Nejde o plnou pravomoc prezidenta, ale o pravomoc vázanou (podmíněnou) vůlí vlády. A to dnes prezident Pavel zcela ignoruje a obrací proti znění.
Vázané činnosti: Ústava netoleruje politické trucování
Ústava jako nejvyšší kogentní právní norma netoleruje politické váhání ani prázdná přešlapování. Nenechává žádný prostor pro dohady o pravomocích hlavy státu, které jsou taxativně vyjádřené v článku 62 a 63 Ústavy:
- Článek 62 obsahuje přesně 11 pravomocí, které jsou samostatné (základní). Zde jedná prezident sám za sebe, byť často na cizí podnět.
- Článek 63 obsahuje v odstavci 1 celkem 11 pravomocí, a v odstavci 2 dvanáctou. Všechny jsou ale podmíněné!
Klíč k celé pravdě leží v článku 63 odstavci 3. Tento odstavec kategoricky stanovuje, že jakékoliv rozhodnutí prezidenta podle článku 63 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A odstavec 4 dodává: „Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, odpovídá vláda.“
Všechny mediální iluze o tom, že prezident může jednat samostatně, protože má silný mandát z přímé volby, narážejí na neúprosnou ústavní realitu. Bez vládního podpisu nemá prezident v rukou vůbec nic. Prezident je neodpovědný a nelze ho za špatná politická rozhodnutí odvolat – vláda se však zpovídá Poslanecké sněmovně a občanům. Pokud by prezident v Ankaře cokoliv slíbil, partnerem pro NATO je česká vláda, která to musí schválit a zaplatit.
Prezident si plete pojmy „reprezentace“ a „vládnutí“. V zahraničí je pouze reprezentantem (tlampačem) politiky určené vládou. Pokud vláda rozhodla, že delegaci povede premiér, prezident nemá žádné ústavní právo si trucem a žalobami vynucovat účast. O to víc, když prezident v zahraničí svými pomluvami boří naši vlastní svrchovanost a jednotnost – tedy nás všech, kteří jsme podle článku 2 odstavce 1 jediným zdrojem veškeré státní moci.
Selhání Ústavního soudu: Cesta k soudcovské diktatuře
Nejtemnějším momentem celého sporu je zásah Ústavního soudu. Tím, že soud vydal předběžné opatření a nařídil vládě suverénního státu, jak má složit svou politickou delegaci, překročil osudový rubikon. Vstoupil do čisté politiky a začal úkolovat moc výkonnou. Že je toto rozhodnutí právně neobhajitelné, netvrdí jen kritici, ale i samotní ústavní soudci. Soudce Jan Wintr a soudkyně Dita Řepková podali proti tomuto kroku ostré odlišné stanovisko (disent). Otevřeně varovali, že pro takový zásah nebyly splněny zákonné podmínky a soud tímto krokem nebezpečně nabourává rovnováhu mocí v zemi. Vytváří se tím děsivý precedens.¨
Pokud Ústavní soud dnes dokáže předběžným opatřením změnit politické rozhodnutí vlády o delegaci, co jí nařídí příště? Jak má hlasovat o rozpočtu? Jak má vyslat vojáky na misi? Z „negativního zákonodárce“, který má pouze hlídat ústavnost, se stává aktivní a nebezpečný politický hráč.
Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“. Odstavec 3 téhož článku dodává, že k přijetí takového návrhu je třeba třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová většina všech poslanců. A drsná realita nakonec – odvolat předsedu Ústavního soudu Josefa Baxu může podle zákona opět pouze prezident.
Závěr: Cesta ven vede přes vědění, nikoliv přes žaloby
Ukazuje se jasná pravda: kompetenční žaloba na prezidenta se k Ústavnímu soudu v této konstelaci nikdy nedostane. Skutečné řešení proto neleží v soudních síních, ale ve volebních místnostech. Je bezpodmínečně nutné ve volbách posílit Senát a Poslaneckou sněmovnu a samozřejmě si v budoucnu zvolit čestnějšího a politicky znalého prezidenta, který ctí dělbu moci.
Mezitím musíme zůstat aktivní. Musíme kultivovat společnost neustálou věcnou kritikou, podloženými návrhy, ověřováním faktů a učením se právního minima. Pouze tak sami poznáme, kdy politici blafují a ohýbají pravdu. To se vztahuje i na mě samotného – i já se tímto procesem neustále učím. Vše, co dělám, dělám pro spravedlnost, dobro a lepší pocit ze společnosti, ve které žijeme.
Držme se slavného Sokratova mementa: „Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost.“
30.06.2026
Jiří Vodička
