Trefný článek
Mám na mysli tento váš článek - Hon na „nepohodlné“ názory? Nebezpečný trend, který už jsme jednou viděli. Fakt by mě dost zajímalo, kdo tady nastavuje ony hranice? Je pravda, že mi přijde, že dost politiků se soustředí jen na určitá média, a říkám si, proč asi? Co myslíte vy? A hlavně, je podle vás šance, že tu nastane opět svoboda slova bez toho, aniž by někdo za svůj názor čelil urážkám a nálepkování? Hodláte proto něco udělat? Poukazujete na fakta, ale to podle mě nestačí. Mimochodem, kdo podle vás nejvíc stojí za tím mediálním členěním a proč?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Odpověď
Rozumím, kam míříte a myslím, že je fér říct, že žádné „oficiální hranice“ svobody slova u nás naštěstí nestanovuje jeden konkrétní aktér. Problém je spíš v tom, že se ty hranice v praxi posouvají kombinací mediálního tlaku, veřejného prostoru a někdy i politických signálů. Jinými slovy nejde o jeden „centrální mozek“, ale o prostředí, kde se některé názory stávají méně vítanými než jiné.
Proč někteří politici mluví jen s určitými médii? Důvody jsou různé. Někdo má špatnou zkušenost s tím, že jeho výroky byly zkresleny, jiný zase ví, že v daném médiu dostane prostor vysvětlit svůj postoj bez přerušování nebo zjednodušení. To není nutně ideální stav, ale je to reakce na realitu mediálního prostředí a ta důvěra je dnes zkrátka narušená na obě strany.
Jestli je šance na kultivovanější debatu bez nálepkování? Je, ale nebude to rychlé ani jednoduché. Nezmění to jeden článek ani jeden politik. Je to o dlouhodobém tlaku na to, aby se věcná argumentace vrátila do centra diskuse a aby urážky nebyly tolerovány jako „norma“. A ano, považuji za důležité na to opakovaně upozorňovat, i když se může zdát, že „to nestačí“. Bez toho by se totiž neposunulo vůbec nic.
Co se týče otázky „kdo za tím stojí“ byla bych opatrná na jednoduchá vysvětlení. Mediální prostor se dnes přirozeně štěpí kvůli polarizaci společnosti, ekonomickému tlaku na média i vlivu sociálních sítí. Každý si buduje své publikum a to pak logicky vede k tomu, že vznikají oddělené „bubliny“. Nejde o jednu skupinu, která by to celé řídila, ale o souhru více faktorů.
A co s tím konkrétně dělat? Za mě je klíčové jediné: mluvit napříč i tam, kde to není komfortní a trvat na tom, že svoboda slova musí platit bez ohledu na to, kdo a kde ten názor říká. Pokud na to rezignujeme, ten prostor se bude dál zužovat.
