Postupem času se ovšem zjišťuje, že ne všechno bylo vlastně tak špatné a že k mnohému bychom se měli vrátit. Jenže teď už za drahé peníze. Pár příkladů: nejdříve se zrušily jesle, protože se razilo, že žena musí být s dítětem doma, teď se cpou dvouleté děti do mateřských škol mezi šestileté předškoláky. Rušily se mateřské školy, nyní chybí kapacity a musí se znovu stavět. Na základních školách se zrušily osnovy a každá škola si psala vlastní školní vzdělávací program, aby se postupem času zjistilo, že to činí problémy a je nutno učivo sjednocovat. Na většině škol se zlikvidovaly školní dílny, dnes je ministerstvo školství doporučuje opět zřídit. Zrušila se branná výchova, aby se po letech došlo k tomu, že to byla chyba a že třeba ji do vzdělávacích plánů znovu zapracovat. Na středních školách se upustilo od přijímacích zkoušek a jednotné maturity, teď se zjišťuje, že to nebylo ono a vše se znovu zavádí. Likvidovalo se učňovské a technické školství a v současnosti se všichni diví, že chybí řemeslníci a techničtí pracovníci a hledají se možnosti, jak tyto obory znovu vzkřísit.
Cesta chyb a omylů má pro oblast výchovy a vzdělávání dalekosáhlé důsledky, které se neprojeví okamžitě, ale až postupem času. Jejich náprava je velmi složitá a stojí značné finance. Proto bychom neměli dopustit další destabilizaci školství a další pokusy na žácích i učitelích. Neměli bychom dopustit likvidaci toho, co je propracované, co se osvědčilo a co je potřebné. Mám na mysli systém speciálního školství. Násilně protlačovaná tzv. inkluze, kdy do běžných škol budou zařazovány děti s různými typy a stupni postižení - včetně lehkého mentálního postižení - je špatným trendem a ublíží všem. Integrované děti budou paradoxně víc vyloučené, než kdyby se učily ve školách speciálních pod vedením pedagogů, kteří mají ne nějaký rychlý několikahodinový kurz, ale pětileté studium speciální pedagogiky. Ve třídách je pár žáků, mají upravený vzdělávací plán, posílené praktické činnosti, vytvořené podmínky pro maximální rozvoj podle svých možností a potřeb.
I díky speciálnímu školství nemáme u nás prakticky negramotnost, a to na rozdíl od zemí, které by nás chtěly mistrovat. Přeřazení těchto žáků do hlavního proudu povede k nárůstu šikany a k posílení soukromého a individuálního školství a víceletých gymnázií, kam budou ostatní žáci odcházet. Zhorší se podmínky práce učitele. Bude zatížen mnohem vyšší administrativou a bude muset zvládat ve třídách o třiceti žácích výuku dětí se speciálními poruchami učení či chování, zdravotně postižených, mentálně postižených, mimořádně nadaných a také těch běžných školáků. Bude to na úkor kvality vzdělání i zdraví kantora.
Jestli něco naše školství potřebuje, pak je to stabilita, nikoli zbrklé kroky. Potřebuje spokojené učitele, kteří mají ve výchovně vzdělávacím procesu klíčové postavení.
Právě jim bych chtěla popřát, aby měli pro svou práci vytvořeny odpovídající podmínky, a to pracovní i platové. Přeji jim žáky, kteří je budou respektovat, a rodiče, kteří s nimi budou spolupracovat. A na úplný závěr chci všech učitelům, vychovatelům a nepedagogickým pracovním škol, těm všem, jež společně s žáky vytvářejí atmosféru školního prostředí, moc poděkovat za jejich práci.
