dovolím si před vás předstoupit s celou řadou argumentů a s vystoupením, jehož cílem je zabránit vážným problémům, kterým Česká republika bude čelit, pokud by došlo ke konečnému schválení verze stavebního zákona s pozměňovacím návrhem pana kolegy Kolovratníka. Předložím celou řadu zásadních argumentů a vyjádření těch, kteří v tuto chvíli většinově právě stavební řízení zaštiťují. Zároveň, protože je to materie složitá, si dovolím - abyste se i v tom vystoupení snadněji orientovali - předeslat, že bude mít celkem šest obsáhlých částí. V té první části bych rád upozornil na klíčový základní prvek, to je, kdo vlastně v tuto chvíli oponuje té podobě stavebního zákona a jaký je jeho význam z hlediska úspěšnosti stavebních řízení a celého procesu nejenom teď, ale i v dalších letech.
Odhadem více než 97 % všech úkonů ve stavebním řízení, 97 % všech úkonů ve stavebním řízení, spočívá na bedrech současných obecních a městských úřadů a krajských úřadů. 97 %. To číslo zvlášť zdůrazňuji, protože v okamžiku, kdy právě tyto obecní, krajské a městské úřady vyslovují ústy různých asociací starostů a hejtmanů důrazné ne tomu návrhu, tak se přece nad tím musíme pozastavit. Hlas 97 % těch, kteří mají se stavebním zákonem dnes a denně co do činění. Dovolím si proto citovat tady konkrétní usnesení Svazu měst a obcí, Sdružení místních samospráv, Asociace krajů. To jsou klíčoví aktéři, bez nichž se stavební řízení v České republice nemůže pohnout. V okamžiku, kdy by došlo k tomu návrhu vytvoření megastavebního úřadu, tak by se v mnoha ohledech stejně pohnout nemohlo, protože k dokonalé institucionální integraci nedochází a vzniká pouze problém, se kterým si Česká republika v těch následujících letech velmi obtížně poradí.
Chci ale na úplný úvod jasně deklarovat, že to, k čemu míříme, není destrukce stavebního řízení na rozdíl od té vládní a verze pana kolegy Kolovratníka, ale opravdu posun ke zrychlení stavebního řízení. Ano, to je náš klíčový zájem, na kterém se shodují všichni v Poslanecké sněmovně, ví to veřejnost, vědí to všichni, kteří hýbou stavebním průmyslem, i všichni developeři. Čili základní teze, aby to nikdo nemohl zpochybnit, to, kam míříme, je stejný vektor, snaha urychlit, zjednodušit stavební řízení a posunout Českou republiku mezi úspěšnou konkurenci ostatních států v oblasti stavebního řízení.
A teď jak toho dosáhnout. Víte, že jsme celou řadu věcí, celou řadu změn už dokázali na půdě Poslanecké sněmovny projednat napříč politickým spektrem. Mám na mysli zejména digitalizaci, na které se pracuje, kdy konkrétní pracovní skupiny řeší jak samotnou architekturu, financování, tak také už dávají dohromady zadání pro nezbytná výběrová řízení, aby digitalizace mohla fungovat. Já se k digitalizaci vrátím, ale chtěl jsem jen na úvod jasně deklarovat, že zájem je společný a teď jde o to, jak toho cíle dosáhnout, aby to ve výsledku neznamenalo, že místo reálné pomoci dojde opravdu k rozvratu a k zastavení vydávání stavebních řízení. A to je reálné riziko návrhu vlády a návrhu pana poslance Kolovratníka, podporovaného paní ministryní.
Pojďme tedy k hlasu těch, kteří v tuto chvíli představují absolutní většinu zátěže všech úkonů v oblasti stavebního řízení. Předsednictvo Svazu měst a obcí České republiky ve svém usnesení ze 17. února odmítá stávající proces projednávání stavebního zákona, kdy jsou navrhovány rozsáhlé změny, aniž by byly známy finanční, personální a věcné dopady takových návrhů, což může mít negativní důsledky pro úspěch rekodifikace stavebního práva. Předsednictvo Svazu měst a obcí České republiky za druhé požaduje, aby Poslanecká sněmovna zastavila proces projednávání návrhu stavebního zákona. Návrh stavebního zákona musí být připraven a následně přijat na základě dohody širokého okruhu zainteresovaných a dotčených subjektů a za účasti odborníků na problematiku stavebního práva a fungování veřejné správy tak, aby jeho výsledkem byl efektivní proces stavebního řízení a územního plánování. Dále předsednictvo Svazu měst a obcí České republiky odmítá institucionální změny, které obsahuje komplexní pozměňovací návrh hospodářského výboru, neboť nejsou podloženy analýzou očekávaných dopadů v oblasti finanční, personální a věcné a nebyly projednány v rámci standardního legislativního procesu s dotčenými subjekty. Zavádí se experiment, který nebyl odzkoušen, není podložen řádnou analýzou a nejsou známy jeho personální, finanční a věcné dopady. Dále předsednictvo Svazu měst a obcí České republiky nesouhlasí s přesunem agendy pořizování územního plánování do samostatné působnosti krajů a obcí, pokud nebude garantováno zajištění financování této agendy pro malé obce a města, která budou pořizovat územně plánovací dokumentaci prostřednictvím jiného pořizovatele. Pozměňovací návrh předložený pány poslanci Ing. Martinem Kolovratníkem a Ing. Adamem Kalousem a Petrem Dolínkem pod číslem 8008 takovou záruku neposkytuje, proto s ním nelze vyslovit souhlas. A konečně Svaz měst a obcí konstatuje, že nedodržení dohody stran k převodu územního plánování do samostatné působnosti s jasným zajištěním financování.(?)
To jsou konkrétní body, se kterými se přihlásil Svaz měst a obcí. Pan předseda Lukl ve svém tiskovém vyjádření říká razantně: Odmítáme tento chaotický a nepřehledný způsob přípravy zákona, který zásadně ovlivní stavební činnost v celé republice.Takový zákon je nutno projednávat ve standardním legislativním procesu a najít shodu nejen napříč politickým spektrem, ale i mezi dalšími aktéry, od stavebníků až po územně samostatné celky. Sama vláda, pokračuje jeho vyjádření, sama vláda najednou odstupuje od původního akceptovatelného návrhu a podporuje komplexní pozměňovací návrh poslance Kolovratníka. V něm je napadrť rozbit léta dobře fungující smíšený model veřejné správy a s tím nelze souhlasit. Nedostatečně připravená institucionální změna může způsobit destrukci a v krajním případě úplné zastavení stavebních řízení. Tolik hlas Svazu měst a obcí, který zastupuje velmi významnou část samospráv v České republice, od velkých měst ke středním a menším městům, až po malé obce.
Stejně kritický je hlas Sdružení místních samospráv České republiky. I tady si to dovolím citovat, protože jde o poměrně hutný podklad, který ale přináší celou řadu srozumitelných argumentů a snaží se upozornit na klíčové nedostatky toho projednávaného zákona. Tedy Sdružení místních samospráv České republiky konstatuje, že je stavební řízení potřeba zjednodušit a zrychlit a říká také, že to všichni víme už dlouho. Nesouhlasí ale s tím, že podmínkou změny je zrušení významné části stávajících stavebních úřadů nebo dokonce převedení celé stavební agendy pod stát, jak navrhuje komplexní pozměňovací návrh poslance Kolovratníka, který je rovněž součástí celého toho usnesení hospodářského výboru. Důvody, pro které Sdružení místních samospráv nesouhlasí s vládním návrhem stavebního zákona ani s komplexním pozměňovacím návrhem poslance Kolovratníka, vychází z dlouholeté praxe měst a obcí a hluboké znalosti chodu jak stavebních úřadů, tak agendy samotné. V případě nesouhlasu ze strany obcí a měst se rozhodně nejedná o mocenský boj, o razítko či obstrukční nesouhlas založený na antipatiích, ale o vyjádření oprávněných obav, které pramení ze zkušeností zástupců samospráv a znalosti materie i legislativního procesu, který byl minimálně v případě předložení komplexního pozměňovacího návrhu poslance Kolovratníka významně porušen.
Hlavní argumenty Sdružení místních samospráv, které hovoří v neprospěch vládního návrhu i komplexního pozměňovacího návrhu, jsou následující: Za prvé, zrušení několika stovek stavebních úřadů a jejich přesun do větších měst povede k zásadnímu omezení dostupnosti stavebních úřadů, zejména pro obyvatele menších sídel. Za druhé, zároveň prodloužení vzdálenosti mezi stavebním úřadem a stavebníkem bude představovat komplikaci i pro úředníky, kteří se v rámci územního i stavebního řízení účastní tzv. místních šetření. Některé části řízení prostě zdigitalizovat nelze.
Za třetí. Oddálení úřadů od občana a úředníků od faktického předmětu stavby bude představovat vznik většího počtu černých staveb. Stavebníci nebudou mít zájem o získání povolení a do vzdálených míst oko úředníka nedosáhne. S neblahou situací se ovšem budou potýkat i obce, ve kterých se tyto nešvary budou bez potrestání dít.
Za další. Před osmi lety byla přijata takzvaná "Drábkova reforma", která odvedla sociální pracovníky z malých obcí a z městských a obecních úřadů převedla sociální pracovníky věnující se agendě sociálních dávek. Již na začátku reformy z obecních úřadů na úřady práce nepřešel plný počet zaměstnanců, jak se původně předpokládalo a v následujících letech následovala další vlna odchodů z úřadů práce, které jsou dodnes v podstavech.
Tento přesun sociálních pracovníků z menších obcí, takzvaných "dávkařů" na úřady práce jsme měli možnost pocítit během pandemie, kdy starostové a starostky byli povinni se postarat o seniorní obyvatelstvo v obcích. Sociální pracovníci se sociálních odborů na ORP během pandemie neopouštěli úřady, tedy území nebylo pokryté. Nutné dodat, že sociální agenda se od takzvané "Drábkovy reformy" ani po osmi letech nestabilizovala a stejné obavy máme i v případě změny struktury stavebních úřadů.
Za další. Souhlasíme s argumentem zastupitelnosti. Proto neobhajujeme existenci takzvaných jednohlavých stavebních úřadů. Nicméně i zastupitelnost má své limity a představa zastoupení nemocného zaměstnance úřadu v Českých Budějovicích kolegou z Ostravy je více, než iluzorní. V rámci stavebního i územního řízení je potřeba znát místní poměry a dále se účastnit takzvaných "místních šetření". Což se na dálku opravdu velmi špatně vyřeší.
Aby naše argumentace nebyla pouhou dojmologií a z důvodu nedostatečné analýzy vládního návrhu zákona a nulové analýzy i komplexního návrhu, jsme byli nuceni zjistit si vlastní údaje. Z našich průzkumů vyplývá, že do státní správy chce přejít jen 40 % stávajících pracovníků stavebních úřadů, což je méně, než polovina. Nedostatek úředníků v konečném důsledku znamená delší dobu na vyřízení žádosti o povolení a také přetížení personálního obsazení, což vede k častější fluktuaci mnohdy již proškolených zaměstnanců, nespokojenosti stavebníků, úředníků a větším výdajům. Ostatně podobnou situaci zažíváme v případě "dávkařů" na úřadech práce.
Z průzkumů také vyplynulo, že nejsou například vyřešeny přesuny archivů a především způsob jejich rozdělení. Což se může jevit jako detailní záležitost, dokud ovšem nedojde ke kalkulaci přesunu a nového vybudování jednoho jediného archivu. 70 % představitelů obcí by si rádo ponechalo stávající zaměstnance stavebních úřadů a pokud to bude možné, rádi jim nabídnou jinou pozici v rámci struktury obecního či městského úřadu.
Velkou neznámou je finanční náročnost předpokládaných změn, která není dostatečně zmapována. Proto rozhodně nelze předpokládat, že by nový systém a jeho změna představovaly úsporu. Chaos, opomenutá detailní příprava a nevyjasněné vztahy v každé oblasti lidské činnosti představují zbytečné úkony a nadměrné finanční výdaje, které nás v případě přijetí nového stavebního zákona čekají.
Sdružení místních samospráv České republiky snaží předejít fatálnímu kolapsu, který v oblasti výstavby po přijetí novely stavebního zákona nastane. Leč bohužel zatím bezúspěšně. Navzdory naší odborné argumentaci se nám zatím nepodařilo ministerstvo ani předkladatele komplexního pozměňovacího návrhu poslance Martina Kolovratníka přesvědčit, že navrhovaný zákon přinese nejen zhoršení dostupnosti pro stavebníky z menších obcí, ale také komplikace pro úředníky, ale ve výsledku stavební řízení v celé České republice fatálně poškodí.
Nehledě na fakt, že v případě návrhu poslance Kolovratníka se nejedná pouze o komplexní pozměňovací návrh, ale fakticky o reformu, která nebyla řádně projednána jak s rezorty, tak připomínkovacími místy, není podložen závěry jednání odborné veřejnosti, výpočty finanční náročnosti, ani analýzou dopadů. Tolik částečná citace. Nebudu číst celý ten dokument z reakce Sdružení místních samospráv.
Další významný aktér, od kterého nelze odhlížet, pokud chcete odpovědně realizovat územní rozvoj a věnovat se odpovědně reformě stavebního práva. Spolek pro obnovu venkova České republiky. I v této situaci znovu navrhujeme, aby změna zákona byla činěna postupnými kroky a byly využity již stávající nástroje ke zrychlení a zkvalitnění rozhodování stavebních úřadů, jako jsou například elektronizace státní správy, dodržování stávajících zákonných lhůt, osobní odpovědnost úředníků za rozhodnutí a mnoho dalších.
Cestu rušení nejmenších stavebních úřadů vidíme jako nebezpečnou slepou uličku omezující součinnost odborníků a politiků na nejnižší úrovni, která vytváří precedens pro další negativní aktivity centra, například pro rušení matrik. Hrozí, že se územní plánování a stavební řízení zásadně oddálí občanovi a samosprávě, to znamená lidem, kteří v daném území žijí a pracují. V každém případě rušení stavebních úřadů vzdaluje systém samosprávy a služeb občanům a tím výrazně oslabuje pro obce zásadní princip subsidiarity. Oslabuje také venkov odchodem vzdělaných odborníků z venkovských obcí a malých center do velkých měst.
Zásadně odmítáme vznik "superstavebního úřadu". Šlo by o nesmírně drahé řešení, které rozhodně nebude řešit problémy, které zatěžují stávající stavební řízení, ale vyvolá nesmyslné a zbytečné přesuny pracovníků. Ve svých důsledcích povede jen k centralizaci a byrokratizaci státní správy, která právě z těchto důvodů nakonec nebude schopna rychle a kvalitně zajišťovat služby občanům a investorům.
Na druhé straně rozhodně podporujme digitalizaci a kroky, které povedou ke zkrácení a zjednodušení procedury a také k úsporám. Na ty se ale návrh zpravodaje hospodářského výboru Ing. Martina Kolovratníka podporovaný ministryní pro místní rozvoj a poslankyní Ing. Klárou Dostálovou nesoustředí. Tolik znovu krátká citace ze stanoviska Spolku pro obnovu venkova České republiky.
Dostáváme se k usnesení Rady Asociace krajů České republiky, tedy k hlasu hejtmanů. Rada Asociace krajů České republiky dne 7. dubna 2021 odmítá vládní návrh stavebního zákona. Dále souhlasí s komplexním pozměňovacím návrhem k vládnímu návrhu stavebního zákona, jehož předkladateli jsou poslanci Ivan Bartoš, Marek Výborný, Věra Kovářová, Dominik Feri a Martin Kupka.
Dále nesouhlasí s tím, aby prostřednictvím dílčích legislativních návrhů v jednotlivých oblastech veřejné správy docházelo k postupného a nesystematickému vyčleňování jednotlivých správních orgánů a správních agend z ustáleného a osvědčeného spojeného modelu výkony veřejné správy v území. Tolik hlas klíčových aktérů. Znovu zdůrazňuji, že jejich názor se opírá o naprosto většinou praxi, většinovou zátěž jednotlivých úkonů ve stavebním řízení. To jsou ti, kteří se dnes věnují stavebnímu řízení a znají jak problém protahování jednotlivých procesů, tak ale v mnoha případech byli schopni zajistit fungující stavební úřady.
Než se pustím do konkrétních bodů a do konkrétní argumentace pro důležité principy, na kterých shodujeme, tak si dovolím ještě se zastavit právě u té nejvíce kritizované institucionální reformy. Co to vlastně znamená a jaké by mohly být dopady. Je to tak, že je možné všechny tyhle názory a tahle stanoviska zmuchlat a hodit do koše a říct, to nás nezajímá? No zaznívalo to tady opakovaně. To určitě nelze. Mimo jiné proto ne, že bez aktérů v území se žádný rozumný stát neobejde. Centralizace moci - ukázala historie nejenom v České republice - má naopak velmi negativní projevy. Končí nárůstem byrokracie, nárůstem byrokratických procesů, zapouzdřováním úřadů a cestou přesně v neprospěch občanů a těch, kteří chtějí stavět.
Opakovaná zkušenost, popsaná v mnoha učebnicích, popsaná všude, kde se jen chcete kriticky začíst. A místo toho, abychom poslouchali tyhle základní teze a názory prověřené historií a praxí, tak se nám tady předkládá varianta centralizace stavebního úřadu plnou parou vpřed.
Jaká jsou další konkrétní rizika? Některá se už objevila v citovaných stanoviscích. Ten úřad, aby mohl fungovat, tak by měl pojmout více než 13 tisíc úředníků. 13 tisíc úředníků v režimu zákona o státní službě. Kdykoli jsme tady měli debatu o současné podobě zákona o státní službě, tak i z vládních řad, i z úst pana premiéra zaznívala celkem zdrcující kritika, že to je prostě nefunkční zákon. Když je něco nefunkční, tak samozřejmě velí zdravý rozum, napněme síly a hned tam pošleme dalších 13 tisíc úředníků, ať se stát poměje, ať nám to hezky šlape. No to je jasné, že prostě fungovat dobře nemůže.
Paní ministryně slibuje, že to celé poběží, protože lépe zaplatíme úředníky, ty odborníky, které potřebujeme. Proti tomu jde ale jasný názor, že z těch, kteří v současné době pracují na stavebních úřadech, jen 40 % by chtělo přejít. A neexistuje žádná páka, která by to státu umožnila. Zásadní rozdíl oproti stavu v roce 2000, kdy vznikaly kraje, tehdy skutečně mohl stát rozhodnout o delimitaci úředníků i o delimitaci úřadů jednotlivých organizací, protože do té doby je prostě měl ve své moci. Dneska ale jak úředníci, majetek, kanceláře, auta jsou v rukách samospráv měst a obcí a krajů. A není možné s nimi z pozice státu nakládat tak, že něco schválíme a ono se to hned stane. Prostě nestane.
A ty problémy, o kterých hovoří lidé z praxe, jsou jednoznačné. Jeden z vážných problémů stávající praxe je nedostatek úředníků. Když se budete bavit s lidmi, kteří se věnují školení úředníků třeba v zařízení Ministerstva vnitra v Benešově, velmi to doporučuji pro načtení toho, v jaké se ocitáme situaci, upozorňují na to a vidí ze svého úhlu pohledu největší nedostatek v tom, že nemáme dostatečnou výbavu, dostatečný počet těch, kteří by se té expertní praxi mohli věnovat - ani na úseku územního plánování, ani v oblasti stavebních úřadů.
Čili je jasně pojmenováno, podloženo argumenty, že jeden v vážných problémů je nedostatek úředníků. Pak ale naprosto nedává logiku tento vážný problém řešit tak, že vytvoříte novou strukturu. Tím si jenom vyvrtáte další obrovskou díru pod čarou ponoru, protože nebudete prostě pak mít opravdu lidi, kteří by se těm správním řízením věnovali. Nedostanete je do toho nového mega stavebního úřadu.
Notabene chci upozornit na to, že ze strany samotných starostů a samospráv zaznívá jednoznačně, od některých z nich jsem to slyšel, nám to vlastně nevadí, ať si to stát vezme, ale my ty kvalitní, se kterými dlouhodobě spolupracujeme a nemáme jich dost, tak my si je tu chceme nechat, báječný nápad, nám teď nemá kdo pracovat na odborech, které se věnují samotné investiční aktivitě, my konečně pro ně budeme mít lidi, navíc lidi zkušené, znalé stavebního zákona, patřičně připravené na to, aby kontrolovali dodavatele a připravovali zakázky.
A samozřejmě že ti lidé, a to si troufnu tvrdit, je další velmi významný aspekt, cítí sounáležitost s tím městem a s tím městským úřadem prostě proto, že tam žijí, a prostě proto, že jsou v tomto směru schopni snáz dohlédnout, stejně jako občané, ke svému bližšímu místu než ke vzdálenému orgánu, ke vzdálenému byrokratickému aparátu.
Další velmi významný aspekt toho kroku, kromě toho, že nebudou přecházet lidé a nepřesvědčíte je, je to, že v současné době velká část úřadů nemá ani dost vlastních prostor, velmi s nimi šetří. A možnost, že by se jim uvolnily kanceláře, velmi přivítají. Jak pak bude stát řešit nedostatek kanceláří, ve kterých bude muset tu činnost realizovat? Jistě po covidu je možné větší část aktivit soustředit na home office a určitě se tímto směrem bude i státní správa vydávat. Přál bych si to. Ale i tak bude potřeba zajistit prostory, kde budou možná jednání, kde bude možné setkávání s lidmi.
Mohl bych zmiňovat další aspekty - zajištění počítačové sítě, oddělení od sítě samotného úřadu, protože to samozřejmě bude jiná instituce a není možné počítat s tím, že se to snadno všechno vyřeší v jedné budově. Od Ivana Adamce také jasně zaznívalo, jak by dopustili starostové to, že se v jejich úřadech najednou bude potkávat často kolizní činnost, bude jim to přičítáno na vrub, ale už nebudou mít absolutně žádnou moc do toho zasáhnout třeba jen tím, že upozorní tajemníka na stížnosti občanů. Na tom není nic špatného. To v žádném případě neznamená zásah politiků, ten negativní, o kterém je řeč, do výkonu veřejné správy. To, že starosta často je lidmi oslovován v první řadě a obrací se na něj, aby mu řekli, prosím vás, nefunguje to tam, čekáme tady na stavební povolení příliš dlouho. A cesta, která je potřeba, je přirozená, že se starosta obrátí na tajemníka a patřičně mu vyčiní, aby rozpohyboval třeba laxní nebo nefungující úřad. Ale je to na dosah. Je to prostě řešitelné.
A pak samozřejmě další významný aspekt je to, kolik celá procedura vzniku nového stavebního úřadu bude stát. A tady je mi to líto, ale musím jasně říct, že údaje ministerstva jsou v tomto směru zavádějící. Mám na mysli Ministerstvo pro místní rozvoj. Abych to řekl přímo, jsou lživé, mimo realitu. V okamžiku, kdy tak jak jsem to tady stačil pojmenovat, dohlédnete do jednotlivých míst oerpéček v České republice, tak je jasné, že se bavíme o řádech stovek milionů korun. A to není názor opozice, který by byl a priori třeba nepřátelský. To je názor Ministerstva vnitra, které se tou analýzou poctivě zabývalo a které pojmenovalo náklady na zavedení takového úřadu v řádech miliard korun navíc v době pocovidové a s nejasným výsledkem.
Tohle všechno jsou velmi závažná rizika, do kterých se ten zákon pouští. Varujeme před nimi, protože jsme přesvědčeni o tom, že je potřeba zrychlit stavební řízení a udělat to způsobem, který bude bezpečný pro Českou republiku. Bezpečný třeba proto, že nás čeká možnost využít finanční prostředky z Evropské unie v rámci fondu obnovy i v rámci dalších připravovaných operačních programů. A schválení tohoto zákona znamená, že se prostě střelíte do nohy, ale ne jen tak nějakou devítkou, ale rovnou samopalem. Protože to, co se reálně rýsuje v případě schválení toho zákona, znamená ohrožení té činnosti.
Zmíním ještě jednu důležitou věc, aby byla jasná pro ty, kteří měli možnost zatím třeba jenom zběžně do té diskuse proniknout. To, co se chystá, znamená nejenom, že vznikne stavební úřad, kam se soustředí všichni ti, kteří teď vydávají stavební povolení na stavebních úřadech. Fakticky tam přejdou i ti, kteří se k jednotlivým záměrům a projektům vyjadřují jako úředníci dotčených orgánů, to znamená lidé z odboru životního prostředí, lidé z odboru dopravy, lidé z odboru kultury a památkové péče, a to nejenom na městech, ale také na krajích. Ti všichni se tam musejí potkat. Ale současná praxe a důležitá praxe, když se bavíme o zastupitelnosti, je, že ty současné týmy fungují jako celky na krajích a na městech a dochází tam k zastupování lidí navzájem, kde se potkává samosprávný výkon a výkon státní správy. A jsou s to se zastoupit v mnoha dalších i nesouvislých úkonech a správních řízeních prostě proto, že se podílejí na jedné věci.
Co se stane, když tímhle krokem vstoupíte do současného smíšeného modelu? Stáhnete ty lidi například z Odboru životního prostředí malého krajského úřadu, protože je potřebujete do toho stavebního úřadu, stáhnete třeba dva a tam na tom kraji zbyde třeba jeden. A v tu chvíli vznikne další problém, který tahle reforma bez projednání generuje, protože najednou vznikne problém ve výkonu správní činnosti v jiné oblasti na tom krajském úřadě nebo případně na tom městském úřadě obce s rozšířenou působností. A tohle jsou vážená rizika. Je možné na ně reagovat, ale není možné nad nimi mávnout rukou a říct: ve svatém boji za rekodifikaci stavebního práva nezajímá, všechno to přetlačíme, zválcujeme, jsme nejlepší, umíme to nejlépe. Znovu zdůrazňuji, tady jsou stanoviska těch, na kterých leží dominantní nálož správních řízení v oblasti stavebního práva. A ti říkají jednoznačně: je to vážný problém, je potřeba se na to podívat jinak a hledat buď, jak zaznělo už v průběhu dneška, opravdu kompletní reformu veřejné správy a toto do ní zapojit jako jeden z kamínků mozaiky, anebo prostě hledat jinou cestu. Já se k tomu dostanu na závěr, kdy se vám znovu pokusím popsat v páté části vystoupení ten pozměňovací návrh, který se vydává jinou cestou. Omezuje ona rizika, předchází jim a přináší sjednocení procesů na stávajících úřadech, zefektivnění toho, čeho je možné dosáhnout bez zbytečných nákladů a bez zbytečných rizik. To je ale až pátá část, zatím jsme na konci té první, tak abych nepředcházel.
Já si dovolím v této chvíli uzavřít onu první část, která se věnovala jak odezvě těch klíčových partnerů, jejich názorům, tak jsem chtěl ale také představit další důležitou věc, a to jsou přesně popsaná rizika, se kterými prostě bude vznikat nový megastavební úřad. Zmínil jsem to. Jenom pro rekapitulaci: nežádoucí centralizace, nový byrokratický aparát, množství směrnic, obrovské pořizovací náklady na to, aby ten stavební úřad v této podobě vůbec vznikl a celá řada dalších problémů. Pojďme se teď ale zaměřit na to, co naopak představuje nějaké spojnice, na čem existuje shoda a zkusím to popsat znovu podrobně, aby bylo jasné, že i kdyby ve výsledku vyslyšela vládní koalice racionální volání celé řady předkladatelů opozičního pozměňovacího návrhu, tak co by to mohlo přinést, kdy je shoda a co by ve výsledku mohlo sloužit rozvoji stavební činnosti v České republice. Zaznělo to tady - digitalizace. Na tom je shoda. Jenom možná nezaznělo, co všechno digitalizace řeší. Paní ministryně opakovaně zmiňovala, že je to důležitý stavební kámen té rekodifikace, ale, a s tím souhlasím také, není to samospasitelná záležitost. Jinými slovy v okamžiku, kdy by došlo jenom k digitalizaci, ještě tím nedosáhneme zlepšení stavebního řízení v rozsahu, který bychom si představovali. Ale pojďme si pojmenovat, kde už ta samotná digitalizace změny a pozitivní kroky přináší.
Bod číslo 1 - sjednocení metodiky. To, na co si stěžují stavebníci, že když přijdou na úřad do Třebíče a potřebují tam stavět, a pak přijdou na úřad do Jihlavy nebo ještě, abych byl od Třebíče dál, přijdou na stavební úřad do Aše, tak tam zaznamenají třeba dokonce jiný formulář a jinou praxi. Digitalizace přináší na území celé republiky sjednocení metodiky v tom, že se v tu chvíli stavebníci budou do systému přihlašovat a podávat svoji žádost formou portálu stavebníka jednotnou v rámci celé republiky. Důležitý příspěvek ke sjednocení metodiky významnější než nějaká směrnice. Víme to velmi dobře. Směrnice se píší, zakládají do šanonů a pak schraňují ve skříních. To, jestli projdou do života a jestli je někdo sleduje, jako například směrnice o zacházení s těhotnými ženami, která musí být na každém obecním úřadě, kterou sice nikdo nečetl a každý slušný člověk ji číst nemusí, protože se tak chová, tak tohle vlastně může být podobný případ. Ale digitalizace v tomto směru má jasný a pozitivní efekt v tom, že jakmile sjednotíme tuto formu, bude to prostě užívaný nástroj k realizaci stavebních řízení, tak to znamená, že prostě vyplňujete jenom jednu stejnou žádost, stejnou kolonku a co více, protože jsme v režimu zákona o právu občana na digitální služby, celou řadu kolonek už nemusíte vyplňovat, protože je stát zná a je schopen je samozřejmě sám doplňovat. Významná úspora, zjednodušení a taky ztransparentnění toho procesu. Váš projekt uloží, nebo vy sami, dokumentaci do úložiště projektové dokumentace. Nezbytně významný krok pro to, aby se konečně odstranilo přenášení těch složitých těžkých spisů z jednoho úřadu na druhý v okamžiku, kdy se něco komplikuje. V ten okamžik má přístup k té projektové dokumentaci nejenom samotný stavební úřad, ale samozřejmě i ty dotčené orgány. Důležitá pomoc, můžou se tam dívat kdykoliv.
A teď nejpodstatnější změna pro pochopení toho, co může přinést digitalizace v této oblasti a jaký dopad může mít na i na respekt vůči jednotlivým lhůtám. Portál stavebníka je nástroj, který v tu chvíli uvidí jednotliví úředníci, umožní sledovat celý průběh řízení od samého začátku a samozřejmě i to, že tomu úředníkovi tam poběží čas, stopky, jak dlouho se tomu věnuje, kolik dní tomu věnoval. A co je důležité, uvidí to i jeho kolegové v jiných úřadech. Ta současná praxe tuhle kontrolu prostě neumožňuje. Ale vezměte si, jaký posun z hlediska i rozumného konkurenčního boje a hlídání vlastní praxe znamená, že se vám na jedné obrazovce objeví posun v té praxi, posun v tom řízení na Odboru životního prostředí, na Odboru dopravy a jinde. A uvidí to mezi sebou i ti úředníci a můžou v ten okamžik také přinést například podnět zpět k tomu stavebníkovi a nemusejí čekat ani na třicetidenní lhůtu. Tohle je jedna ze zásadních změn, kterou sama o sobě digitalizace přináší. A není to možné popřít. A já si troufnu tvrdit, že z hlediska toho posunu tím, že to není jenom někde uložená směrnice, ale realita, tak ten dopad bude hmatatelný, bude významný a projeví se okamžitě. Tolik alespoň stručně k digitalizaci a k tomu reálnému dopadu. Každý, kdo sleduje efekt kroků a to, jestli vynaložené náklady odpovídají efektu, určitě zaznamená, posoudí a taky pozitivně vyhodnotí, že tohle samotné už významně mění a zlepšuje tu situaci za náklady přijatelné, kdy navíc velmi pravděpodobně nebo skoro jistě bude možné na tu digitalizaci získat finanční prostředky i Evropské unie. Tím můžeme udělat významné procento požadované změny ke zlepšení, významné procento. A přitom toto neznamená žádná další rizika, o kterých tu byla řeč, tohle je prostě věc zjevně pozitivní.
Další důležitý aspekt, na kterém je také shoda, je zákaz ping-pongu. V tom se naše přístupy naprosto shodují. Je to praxe, která je nežádoucí a jenom, abych dokumentoval, oč přesně běží pro ty, kteří se třeba neměli možnost tolik potkat s vyjádřeními jednotlivých stavebních úřadů, obecní úřad, respektive stavební úřad na úrovni obce, rozhodne, stavebník nebo soused se odvolají a věc putuje k projednání krajskému úřadu. A krajský úřad se případem zabývá na základě toho, že tam doputují ty rozsáhlé spisy dokumentace, projednává, zvažuje jednotlivé aspekty a ve výsledku vydá třeba třístránkový názor na to, kdy došlo k pochybení a co by se mělo změnit. Fakticky to do značné míry odpracuje. Jenom ke škodě České republiky na konci toho rozhodnutí není definitivní zpráva, definitivní povolení, anebo naopak zamítnutí, ale zpravidla je tam věta "na základě projednání se námitce vyhovuje, povolení se zrušuje a věc se vrací zpět k projednání prvoinstančnímu úřadu".
Tohle je pro nás po všechny zásadní problém pro to, aby se věci pohybovaly rychleji dopředu. Změna, na které panuje shoda, zákaz ping pongu, rozhoduje ten příslušný krajský úřad. A když už si dal práci se zhodnocením těch jednotlivých aspektů, dokonce je to tak, že u dobrých krajských úřadů ten stavební úřad velmi podrobně navede ten prvoinstanční orgán, aby se s tím vypořádal, a vlastně mu řekne, jak to udělat. Zbývá jediné, aby prostě vydal to rozhodnutí za něj. A to ta nová podoba souladně jak opoziční princip, tak to, s čím přichází vláda, je v pořádku. S tím se shodujeme.
Další významná věc, která řeší nejpalčivější problémy, a na tom také panuje shoda, je specializovaný stavební úřad pro liniové stavby a pro významné stavby typu elektrárny v Dukovanech apod. Tohle je právě klíč k řešení těch nejčastěji skloňovaných problémů i na úrovni České republiky, že nám prostě schází orgán, který by byl schopen soustředit opravdu specializované úředníky, kteří budou znát problematiku liniových staveb, protože ji nebudou řešit jednou za čas, ale budou ten případ mít k dispozici opakovaně, za rok hned několik takových případů. V praxi lékařské se tomu říká kazuistika, v případě stavebních řízení to má mít přece stejnou váhu. Je prostě něco úplně jiného, když odoperujete jeden případ za rok, a něco jiného je, když takových případů můžete odoperovat dvacet. V tu chvíli znáte přesněji úskalí a jste schopni navrhnout postup, i v rámci svého rozhodnutí, který je funkční a který je schopen předcházet celé řadě problémů. Tedy říkám jednoznačně, i v tomto bodě panuje shoda, tak jsme schopni postupovat.
Dostávám se - a to vás teď potěší - tím speciálním stavebním úřadem a touto shodou jsem vyčerpal třetí část svého vystoupení a dostávám se již ke čtvrté. V té čtvrté části bych se rád pozastavil nad reálnými slovy o posílení samosprávních rolí, a to na případu územní studie. Zmíním ještě a předešlu před tou samotnou hlavní částí debaty o územních studiích několik poznámek obecných ke krokům, které posilují pozice samospráv. Jednoznačně podtrhuji - a tady také panuje shoda na tom, že je dobře, aby v novém stavebním zákoně byly dobře ukotveny plánovací smlouvy. Je to silný nástroj k tomu, aby se mohly samosprávy domlouvat s developery na podmínkách, za jakých se bude stavět, a také na tom, v jakých podmínkách budou v budoucnu žít klienti těch developerů. A tohle je jedna z podstatných věcí pro organický rozvoj území, aby tam nevznikaly vážné problémy typu nedostatku sociální infrastruktury, dětských hřišť, sportovišť, následně samozřejmě také škol, zdravotních středisek, stacionářů apod. Proto plánovací smlouvy jsou další z významných pozitivních posunů, ke kterým se hlásíme, a znamenají jednoznačné posílení samospráv.
Územní studie je oblast, na kterou my i v našem pozměňovacím návrhu velmi významně tlačíme, aby měla jasné a pevné ukotvení a aby, pokud vzniká územní studie, opravdu byla nejen projednána místní samosprávou v zastupitelstvu, ale aby byla schválena. To je totiž podmínka nezbytná, hned vysvětlím proč. Územní studie často zpřesňuje to, co je důležité v tom území proto, aby podoba měst a obcí se vyvíjela podle správných urbanistických pravidel a aby to byla, jak říká jiný pozměňovací návrh, pěkná města. Územní studie připravují ti, jejichž úkolem je už dát nějakou tvářnost tomu území, zamyslet se nad tím, jak bude vypadat tvar budov, jakým způsobem budou v tom území rozložené zelené plochy, jak bude fungovat doprava, jak bude vypadat uliční čára, což je jedno z důležitých specifik při budování nových oblastí, tak aby když tam přijdete, jste měli pocit, že věci mají svůj řád a že je dělal někdo, kdo o tom přemýšlel a kdo věci rozuměl. K tomu slouží územní studie. Často je iniciují obce k tomu, aby dokázaly zpřesnit i pro projednání s veřejností, jak třeba bude vypadat nové rozvojové území na ploše třeba dvou tisíc, nebo lépe pro představu třeba pěti tisíc metrů čtverečních, kdy vznikne třeba nová čtvrť, tak aby tam byly funkční domy, byty a aby se tam dobře s tím kombinovala třeba také jiná funkce využití, komerční prostory apod. a třeba ono sociální zázemí. Tohle je velmi významné už proto, že jak ve stávajícím zákoně, tak v novém se praví, že k územním studiím se při vyhodnocování příslušných stavebních povolení, při správním rozhodování přihlíží a vychází se z nich. Mělo by se tedy stát, že ten finální návrh toho řešení se neoddálí od té územní studie, ale respektuje ji, sleduje přesně, co se v té územní studii odehraje. A je to důležité, protože z vlastní praxe vím, že v územních studiích zadáváme důležité neuralgické body toho území, ať už jde třeba o místa pro pěší pohyb, tak aby ta místa byla dobře prostupná, to je jedna ze základních dobrých podmínek stavby jakéhokoli města či obce, aby tam byl adekvátní prostor pro pohyb vozidel a aby měl moderní kultivovanou podobu, aby tam byla ona zmíněná uliční čára jasně definovaná, aby i ten tvar těch budov, jejich výška, jejich uspořádání odpovídal představám samosprávy a korespondoval s tím územím. Do té územní studie je možné vtěsnat opravdu relevantní názor na to, jak by ta konkrétní čtvrť vypadat měla.
Ale důležité je, že tohle je opravdu nezbytné učinit v souladu s názorem zastupitelstva. Ta současná praxe, kdy ta územní studie byla zakotvená mizerným způsobem, přinesla celou řadu závažných precedentů a problémů, kdy v některých místech bez znalosti, bez informování samospráv si třeba soukromý investor - nic proti soukromým investorům obecně - zadal zpracování takové územní studie, dokázal ji zaregistrovat na krajském úřadě, aniž by se samospráva k tomu mohla vyjádřit. V tom ten princip je úplně špatný. A pozměňovací návrh, se kterým přicházíme, a je velmi důležitý - aby každá územní studie podléhala schválení místního zastupitelstva. Bez toho hrozí, že budou znovu v území vznikat nepříhodné tvary, neorganická území nebo vyloženě vadná území v tom, že tam třeba nebude místo, kam jít na procházku, že tam třeba nebude místo pro separovaný odpad, že tam nebudou dobře uspořádané komunikace a že tam prostě nebude fungovat ten budoucí život. Takže v tomto případě apeluji na to, abyste, říkáte-li, že nám běží o to vytvořit silnější, větší prostor pro samosprávy, dostáli svým slovům a podpořili pozměňovací návrh, který říká jednoznačně, že územní studie musí podléhat souhlasu zastupitelstva.
Upozorním ještě na jednu spojitost, která by byla velmi závažná, protože mezi těmi pozměňovacími návrhy je také pozměňovací návrh pana kolegy Kalouse, který říká, že v případě, že v daném místě je zrušen územní plán, tak se k územní studii přihlíží jako k závazné podobě, jako k závazné normě, na základě které se vydává finální rozhodnutí. Co se stane v případě, že ona územní studie bude zaregistrována v rozporu s názorem samosprávy? To je distorze jak blázen. To znamená, že se fakticky v tom území bude moci stavět proti vůli samosprávy na základě územní studie, se kterou třeba ta samospráva vyslovila nesouhlas.
Tak prosím, při schvalování věnujte této souvislosti a návaznosti pozornost. A pokud tedy chceme přijmout a já nejsem proti, variantu toho, aby v případě, že územní plán je zrušen v místě, tak aby územní studie sloužila jako podklad pro rozhodování, tak je ale důležité, aby zároveň ta územní studie musela být nejenom projednána, jak říká vládní návrh, ale aby musela být schválena v tom zastupitelstvu. Jinak, jak říkám, by to znamenalo, že když říkáte a mluvíte a bijete se v prsa ohledně posilování role samospráv, tak byste činili pravý opak. Tak prosím, tohle zaznamenejme a tomu se snažme vyjít vstříc, protože bez toho vzniknou další vážné problémy.
Tím uzavírám čtvrtou část a dovolím se vydat do části páté, která je důležitá, abych popsal, co vlastně znamená opoziční návrh, který řeší alternativu vzniku megastavebního úřadu. Upozorním na výhody, na princip a upozorním také na to, kde tenhle návrh vychází opravdu výrazně efektivněji než budování nového megastavebního úřadu. Ten princip vychází především z praxe ve světě v mnoha státech, kde stavební řízení trvá mnohem kratší čas. A vycházíme také ze zkušeností a praxe ve funkčních stavebních úřadech. Vycházíme tedy z existujících modelů z konkrétní praxe, která je funkční. A proti tomu v podobě megastavebního úřadu stojí něco, co nikdo neprověřil, neexistuje žádná věrohodná analýza, jak by to hned vzniklo a dobře fungovalo. Proti tomu náš návrh - znovu to zdůrazňuji - respektuje osvědčené a vyzkoušené principy. Vycházeli jsme z praxe např. Městského úřadu a Magistrátu, přesněji, v Plzni. Vycházeli jsme ze zkušeností z Karviné a z dalších mnoha míst, kde stavební úřady fungují a vydávají povolení v zákonných lhůtách. A udělaly to tak, že se pokusily - nepotřebovaly k tomu dokonce ani speciální ustanovení zákona - ale na základě rozhodnutí tajemníka toho úřadu procesy sjednotily. Řekly svým úředníkům: Heleďte, podílíte se na jedné věci, sloužíte občanům, to je váš hlavní smysl práce. Přestaňte hledět na svůj resortismus a je-li tady potřeba dát dohromady společné rozhodnutí, společné řešení např. pro novou stavbu bytového domu, tak pojďte se na tom podílet, pojďte se vyslovit. Spolupracujte už na té úrovni současných různých odborů. A funguje to. Funguje to přesvědčivě.
Ten náš návrh právě z tohohle principu vychází. Říká: Nepotřebujete, zejména v okamžiku, kdy máte digitalizaci, vytvářet novou byrokratickou strukturu, stavět tady nové stavební úřady, třeba ne všude, ale někde určitě to nezbytné bude, nepotřebujete další složité směrnice. Stačí, když k tomu vytvoříte legislativní prostor. A když to, co funguje jinde jako příklad dobré praxe, rozšíříte na celou republiku. To je princip našeho pozměňovacího návrhu. A říká jednoduše: V okamžiku, kdy přichází stavebník, podá žádost, rozbíhá se řízení a už v něm, už v rámci toho jednoho celku dochází k oslovení i správců sítí, dochází i k oslovení jednotlivých orgánů, tzv. dotčených orgánů státní správy. Dál působí na svém odboru dopravy nebo na svém odboru životního prostředí i proto, aby mohli udržovat svoje odborné vazby. A to, že to je důležité, o tom není debata. Vznikají na funkčních úřadech skutečně kvalitní týmy, které posilují svoji odbornost vzděláváním v těch jejich specifických segmentech životního prostředí, památkové péče a dopravy. To má smysl zachovat a má smysl stejně tak je při přípravě toho rozhodnutí přivést ke společnému stolu a spolupracovat s nimi.
V ten okamžik, kdy tohle stavebník udělá, rozešle se informace všem, kterých se týká, že mají začít s kontrolou příslušného projektu, tak už v ten okamžik se může rozeběhnout a má rozeběhnout ona spolupráce. A jakmile narazí, a ne nutně ve lhůtě po 30 dnech, ale klidně dříve, narazí na konflikt, kolizi veřejných zájmů, tak má nastat krok, který znovu vychází z dobré praxe v mnoha státech světa a bez které se u složitých případů prostě neobejdeme. A to je jednání. Společné jednání, kdy u toho stolu může sedět a má sedět investor, projektant a ti, kteří se ocitli při projednávání toho projektu ve střetu veřejných zájmů.
Těch případů bych mohl zmiňovat tisíc. Obvyklým a poměrně známým případem jsou střety památkářů a hasičů. Památkářů a hygieny. A konkrétní příklad: Potřebujete zajistit kvůli požární bezpečnosti únikové schodiště v památkově chráněném objektu. Úkol jako hrom pro to, aby to bylo průchozí pro ty, kteří sledují historický zájem, kulturní hodnotu toho objektu a zároveň, aby se naplnil požadavek na aktuální požární bezpečnost. To se nedá vyřešit jenom tak, že jeden odškrtne nezájem, nepřichází do úvahy a druhý udělá totéž. Tím zabijeme stavební aktivity v České republice. Jediná možná cesta je spolu s těmi projektanty hledat řešení. My k tomu máme konkrétní nástroj v podobě koordinovaného jednání, které nastává právě v okamžiku, kdy se ty zájmy ocitnou v kolizi, v konfliktu. A je to jediné dobré řešení. Tak, aby opravdu hledali památkáři spolu s hasiči způsob, jak vyhovět oběma nárokům. Řešení? V konkrétním případě nebylo průchozí z hlediska památkové péče ocelové schodiště. Ale díky invenci projektantů bylo možné přijít s návrhem na dřevěné únikové schodiště, což současné normy připouštějí po přepočtech z 11. září, a podařilo se najít reálné řešení. Ale nepodařilo by se to udělat, kdyby existovali jednotliví úředníci pevně zamčeni v zákopech.
Důležitá věc v tomhle případě je tedy opravdu vytvořit i v rámci celého procesu prostor pro uspokojení veřejných zájmů a nalezení podmínek, za kterých by ten projekt mohl vzniknout a mohl fungovat. Zaznívala kritika, že ty lhůty v tomto případě nejsou tak striktní, jako v případě toho vládního návrhu. Tomu musím oponovat, protože ty lhůty jsou úplně identické. Úplně identické. A v okamžiku, kdy dojde k jejich překročení, tak to podání putuje na druhoinstanční orgán. V našem případě by to byly stávající krajské úřady.
Zaznívalo, že to může zahltit příslušné krajské úřady, které na to nebudou připraveny. Podotýkám ale, že ty problémy s prodlužováním lhůt, a všichni to taky dobře víme, kdo se tomu věnují, nastávají častěji než na těch samotných úřadech u těch dotčených orgánů, kde se právě řeší ony kolize. A dáváme navíc prostor i tomu stavebníkovi, aby v okamžiku, kdy třeba ta lhůta uplyne, tak aby mohl sám o své vůli rozhodnout, že chce doběhnout v režimu správního řízení na té první instanci, protože třeba je schopen dohlédnout už konce té lhůty a toho řešení. Taky významná pomoc směřující k tomu, aby to fungovalo lépe.
Jaké jsou jednoznačné výhody takové reformy, která mění věci, zrychluje věci, ale nevytváří novou byrokratickou strukturu? Odpověď je jednoduchá: Necentralizujete, nevytváříte novou byrokratickou strukturu, která je navíc striktně hierarchizovaná, kde těžko dohledáte a opřete se o opravdu nezávislé bezpečné nestranné odvolací řízení.
V tom modelu megastavebního úřadu institucionálního sjednocení to pak bude ležet na bedrech jedné instituce. Jedné instituce, byť bude rozdělena do různých úrovní. Ale tak si já spravedlivé odvolání nepředstavuji a bude to nepochybně narážet - a na to chci upozornit - na možnost nových a vážných sporů. Jedněch se zbavíme a další přibudou. Jak se bude cítit stavebník v okamžiku, kdy přijde s reálnými námitkami proti postupu první instance a odvolávat se bude vlastně k šéfovi toho, kdo rozhodl. Ta současná praxe, kdy se stavebník odvolává k druhé instanci na krajský úřad, nejčastěji, to znamená opravdu nezávislou instituci, která může přinést do toho jiný pohled. A to je důležitý princip dvouinstančního řízení a ten je zakotven hluboko v systému veřejné správy České republiky. I proto je důležité zachovat tu současnou logiku a sjednocení těch forem.
Vydáme se k dalšímu důležitému aspektu. Já už jsem o tom hovořil. Samozřejmě, že ten náš návrh z hlediska vstupních nákladů nepřináší vlastně žádnou nezbytnou korunu navíc. I když by se podařilo minimalizovat problémy s nedostatkem prostor, s nedostatkem lidí, s počítači, s auty a podobně, tak ale stejně to nutně znamená nějaké pořizovací vstupní náklady navíc. Jenomže to nejvážnější, kromě toho, že tedy v tu chvíli asi bude muset paní ministryně pořídit tiskárnu na peníze, bude muset taky pořídit tiskárnu na úředníky, jak jsem o tom mluvil, protože prostě vznik takového stavebního úřadu vyvolá větší nedostatek kvalifikovaných lidí v tom systému, protože ti, kteří tam v tuhle chvíli jsou a jsou nepostradatelní, nejsou dobře nahraditelní.
V mnoha případech, kdybychom se podívali na věkovou strukturu úředníků stavebních úřadů, tak dojdeme k tomu, že jsme vlastně blízko stavu praktických lékařů v České republice, protože jsou to lidé zkušení, ve vyšších věkových kategoriích a i jejich náhrada je komplikovaná. A bez toho, aniž bychom realizovali změnu ve stavebním řízení a nesledovali tuhle důležitou věc, tak děláme opravdu vážnou chybu.
Tohle já pokládám za další důležitý argument, proč máme postupovat ne bázlivěji, ne obezřetněji nutně, ale se zhodnocením těch reálných rizik a se zhodnocením toho, jak situace v životě vypadá, jak vypadá praxe na jednotlivých úřadech a co s tím dělat. Výhoda toho našeho modelu znamená, jak jsem zmiňoval, zachování těch odborných týmů. Zachování těch odborných týmů má samozřejmě významný dopad na kvalitu stavebních řízení a budoucí komplikace. Každý stavebník vám řekne, že vedle hrozby prodlužování těch lhůt ho ještě víc děsí, že narazí na nekvalitní, nekompetentní rozhodnutí. Protože to když se stane, tak to má vážný dopad (a?) možné i významné finanční dopady, protože může jít pak reálně o např. promarněnou investici.
Tohle jsou podstatné argumenty, proč se snažíme těm rizikům zabránit. Tohle skutečně znamená, že by mohlo dojít ke kolapsu celého procesu, protože v okamžiku, kdy omezíte, ochromíte ten systém vydávání stavebních povolení, naředíte tu současnou sestavu úředníků, tak vás ve výsledku nečeká jenom ohrožení samotného výkonu a času, ale i kvality těch výsledných rozhodnutí. A to je ještě větší hrozba i pro samotné investory.
Další velmi důležitá věc a poznámka k těm modelům. Sjednocení těch procesů znamená zároveň konsenzuální model nebo model, který prostě spoléhá na to, že se lidé budou spolu schopni o té věci bavit. A bez toho, aniž by se bavili, to stejně nemůže fungovat. A vidíme to všude. Samozřejmě, že stavební řízení je nutně konfliktní, protože se tu střetávají zájmy. Tím spíš je ale nebezpečné sázet na to, že je v té hierarchické struktuře zválcujete. To totiž přesně generuje další návazné problémy a dokonce provokuje možné soudní spory. Daleko správnější je se pokusit ty konflikty vypořádat, vyřešit tím, že se najdou podmínky k jejich řešení.
A koneckonců tak je postavena velká řada současných procesů včetně EIA. Smyslem EIA přece není zamezit všemu. Smyslem EIA je najít řešení a najít podmínky, za kterých ten projekt má vzniknout. Přesně proto ten náš pozměňovací návrh směřující právě ke sjednocení procesů místo institucionální reformy míří k tomu, aby se právě snáz nacházely podmínky a lidé i díky digitalizaci, úředníci byli s to spolu s investorem hledat prostě to nejvhodnější možné řešení a projít tím ve výsledku do úspěšného konce.
Já si dovolím na závěr, dostávám se do té poslední části vystoupení - tady se raduje paní ministryně... ale neradujte se, protože já jsem se snažil a myslím, že to vidíte dobře, že to nebylo prodlužování toho jednání, že tady zaznívaly jasné, věcné argumenty, naprosto pádné názory aktérů v území. Na závěr se sluší rekapitulovat, říct, co vlastně požadujeme, o co si říkáme. A tady chci jasně deklarovat, že ty naše pozměňovací návrhy opravdu nemíří k destrukci, ale míří k tomu, abychom zrychlili a zjednodušili stavební řízení způsobem, který prostě nebude znamenat riziko vážného zpomalení vydávání stavebních povolení a ve výsledku ohrožení státních investic, že jsme schopni připravit a prosadit - tedy pevně doufám, pořád - model, který by Českou republiku neochromil, využil to, na čem panuje shoda - a ty konkrétní principy jsem zmínil - ale nevystavil nás nebezpečným experimentům.
Jasně jsem také ukázal, že chceme posílit roli samosprávy v ochraně zájmů obcí a měst v územních studiích, plánovacích smlouvách, v tom, že bude prostě možné dosáhnout funkčních správních řízení, kdy obce i města jsou samozřejmě i důležitými investory. Zákaz ping pongu ve stavebním řízení, další důležitý princip. Dodržování lhůt, jak jsem to zmínil, stejně jako v případě té vládní verze i pozměňovacího návrhu kolegy Kolovratníka. Co je důležité - zmiňoval jsem to v tom předchozím bloku - vypořádání kolizí při společných jednáních. Ne válcování zájmů, ale hledání východisek. Vznik specializovaného stavebního úřadu pro liniové a velké stavby jako další bod shody. Digitalizace celého procesu stavebního řízení tak, jak jsme se tady v Poslanecké sněmovně na ní shodli tak, jak se na tom významně podílelo ministerstvo a tak, jak to při jednáních speciální pracovní skupiny dávali dohromady kolegové napříč politickým spektrem.
Další důležitá věc, zachování stavebních úřadů i v menších místech blízko lidem. Tohle není zanedbatelná věc. Můj pohled na digitalizaci státní správy, na digitalizaci veřejné správy nesmí mířit proti těm a nesmí omezovat ty, kteří prostě potřebují nezbytný fyzický kontakt s úředníkem, kteří se potřebují poradit a pro které třeba digitální forma nikdy nebude šálek jejich čaje. A tohle musí i ten pohled na stavební zákon zahrnovat. Proto je nežádoucí, aby došlo k významnému omezení těch malých stavebních úřadů. A jsem rád v tomto případě, jak zaznělo, že i sdružení místních samospráv nelpí a netrvá na jednohlavých stavebních úřadech.
To naše řešení vychází vlastně z pravidel, které nastavilo Ministerstvo pro místní rozvoj a podle mě je nastavilo správně, určilo tři kritéria - kritérium velikosti správního, to znamená vlastně i fyzické dostupnosti místa, počtu jednotlivých úkonů a počtu pracovníků toho úřadu. A řeklo, podle mě správně, rozumně a velkoryse, není třeba splnit všechny tři podmínky, stačí, když se splní jedna. Důležitý princip, stojíme za ním a prosazujeme ho v tom našem návrhu řešení.
Je potřeba, aby digitalizace veřejné správy zachovávala lidský prvek a především vždycky počítala s tím, že budou dveře otevřené k přímé návštěvě úřadů, k přímému setkání s úředníkem tváří v tvář pro možnou konzultaci, pro nápovědu, pro metodické vedení celým tím procesem, který je často komplikovaný. Tenhle lidský prvek se nesmí ztratit a ta naše verze, která zachovává velkou část těch úřadů, na to pamatuje mnohem víc než centralizovaný stavební úřad, kde navíc v tom návrhu není nikde pevně stanoveno, kde ve výsledku ty pobočky budou. Nikde to není jmenovitě ukotveno v samotném zákoně.
Co je další důležitý princip - prosazení plánovacích smluv. O tom jsem hovořil, ale v tom rovněž panuje shoda. A nastavení jasných pravidel pro zmíněné územní studie.
Na závěr. Tohle všechno jsou věci, za kterými jdeme, pro které společně vytváříme podmínky a už jsme pro to leccos odvedli napříč Sněmovnou. Tady nemůže nikdo vytýkat opozici, že by jenom namítala a nebyla schopna přijít s konkrétními návrhy. Naopak si troufnu tvrdit, že v případě digitalizace to opravdu vycházelo z velké části právě z opozičních řad.
Ale zkusím znovu zmínit a zdůraznit na závěr, čemu se snažíme v tom předkládaném návrhu bránit a co pokládáme za důležité. Chceme zabránit zbytečnému vyhazování peněz za vznik nového megastavebního úřadu. To je přece relevantní. Dosahujeme změn v tom našem návrhu bez těch zbytečných vstupních nákladů. Je to prostě efektivnější a zaměřujeme se na řešení těch nejvážnějších důvodů problémů ve stavebním řízení, jak jsem je popsal - u liniových staveb, u toho, že nejsou jednotliví úředníci schopni vidět na sebe navzájem, že se nesledují i v naplňování lhůt. Tohle řešíme a říkáme, že vytváření nové byrokratické struktury ve výsledku je kontraproduktivní a ohrožuje výkon stavební činnosti.
Co vytýkáme tomu návrhu, je likvidační zásah do současného uspořádání veřejné správy. Varují před tím odborníci, kteří dlouhodobě v České republice sledují výkony veřejné správy z úrovně měst, obcí a krajů. Odborná skupina na úrovni Rady Asociace krajů, měl jsem možnost se účastnit jejího jednání, upozornila na velmi vážné dopady takového zásahu do současného smíšeného modelu veřejné správy. Upozorňoval jsem na věc, kterou paní ministryně nerada slyší, ale v praxi to bohužel to znamená. Konec konců i proto přichází pan kolega Kolovratník s návrhem transparentních zásahů nebo protransparentních zásahů do toho řízení, ale vytvoření takového megastavebního úřadu, hierarchická podoba toho úřadu s jasným dopadem rozhodování vedoucích úředníků na podřízené, prostě reálně hrozí rizikem válcování veřejných zájmů, zejména v situaci, kdy tam prostě budou lidé různých profesí a budou mít za úkol zastávat třeba právě zájem ochrany přírody a krajiny.
Zmíním jednu důležitou věc v té souvislosti a prosím, podíváte-li se zpět v historii veřejné správy České republiky, co vyvolá obvykle neorganický zásah do vypořádání veřejných zájmů? Vždycky vyvolá protireakce. Protireakce na straně ústředních orgánů. V tu chvíli totiž právě ministerstva pochopí, že musejí své zájmy zastávat mnohem srdnatěji, že musejí bránit dobyté mety a nastává pravá válka v oblasti přijímání nových zákonných norem. Fakticky tou podobou centralizace stavebního úřadu startujete v tu chvíli zápas všech ministerstev za co nejstriktnější, nejsilnější složkové zákony, které půjdou do větší detailů, aby se ubránily tomu vlivu nového megastavebního úřadu, který by si chtěl rozhodovat podle svého. Znovu říkám, pokud chceme dobře řešit veřejnou správu a správní řízení, tak válka je to to nejhorší, kudy je možné postupovat. A naopak správné řešení je konsenzus a hledání společných variant a jednání.
Další významný bod, čemu bráníme, je ochromení stavební činnosti na několik let kvůli zbytečnému úřadu. Nebudu to více rozvádět, opakovaně jsem to komentoval a zmiňoval jsem se o tom.
A konečně poslední bod je personální nestabilita. O tom také byla řeč, rozvádět to více nebudu. Prosím, toto jsou věcné jasné argumenty a navíc neříkají jenom, co nedělat, říkají také, co je dobré udělat, a přináší reálnou variantu pro lepší stavební řízení v České republice.
Prosím, zkuste zhodnotit to, co tu zaznívalo. Dobře naslouchejte tomu, co říkají, a znovu to opakuji tak, jako na začátku, ti, na jejichž bedrech v tuto chvíli leží absolutně dominantní zátěž všech správních řízení v oblasti stavebního práva. Ti nám říkají, že se obávají vzniku megastavebního úřadu a přinášejí argumenty, které jsem se tady snažil za ně vyslovit, doplnit a pojmenovat ta nejzávažnější rizika.
Děkuji mnohokrát za pozornost. Prosím, aby při finálním hlasování se vám minimálně otazník těch argumentů objevil v mysli a zhodnotili jste kroky na základě téhle argumentace a na základě jasných ukazatelů i varujících signálů třeba o tom, že jenom 40 % úředníků by chtělo do toho nového stavebního úřadu přejít.
Ještě jednou děkuji za pozornost a těším se na další věcnou debatu a především na rozumné hlasování na závěr.
