Možná se někteří čtenáři blogů na iDnes divili, že jsem se tak dlouho neozval s novým článkem. Ne nechci ztratit kontakt s mými čtenáři na blozích iDnes a nezahazuji flintu do žita pod tíhou devastující kritiky zdejšího „uličního výboru“. Naopak mne neustále nakopává k dalším, pro „uliční výbor“, zcela provokujícím článkům. A ten dnešní bude „echt“.
Začetl jsem se do časopisu The Economist, předního média, který čte univerzitní společenská vrstva. Mimochodem, můj syn je přesně na té „správné straně barikády“ na té samé, kterou zde prezentuje zdejší „uliční výbor“. A protože se v Americe zásadně nemluví ve společnosti o třech věcech, o náboženství, výdělcích a politice, tak jsem v brzku zanechal přesvědčování svého syna, že už české domácí politice nerozumí a že by tedy neměl k ní zaujímat českými médii prezentovaná stanoviska.
Nicméně, syn je český vlastenec v tom směru, že děti učí česky, mají české internetové hodiny, chodily do české mateřské školky, na 28. října se vyvěšuje česká vlajka, a všichni kolegové, profesoři vědí, že je české národnosti a je na to náležitě hrdý. Ale, prostě, tak jako my jsme v době socialismu neviděli v té kapitalistické dálce mimo blyštivých kladů i zapáchající zápory, tak i on necítí v pohodě nízkých cen za topení (60 dolarů za měsíční topení celého domu), pohonné hmoty (19 Kč za litr benzinu), elektrickou energii, potraviny a oblečení, problémy, které sužují nejenom chudší vrstvy, ale i střední vrstvu českého obyvatelstva.
Takže k meritu věci. Po tom, co jsem si přečetl jedno vydání na stole ležícího The Economistu, mi řekl: „Tati, to se ti určitě líbilo“. A taky, že jo.
A dovolte, abych vás s tím seznámil. Na úvod musím říct, že jsem velice rád, že v USA existuje První dodatek Ústavy o svobodě slova ( jehož jsem neúnavným propagátorem).
Na začátku článku čteme, že přátelé Evropy, kteří myslí na její prosperitu se setkávají se dvěma pocity. Obdivem nad snahou pomoci Ukrajině a vzdorovat ruské agresi za neúměrně vysoké náklady a na druhou stranu jsou velice znepokojeni brutálním ekonomickým vyždímání, které čeká celý světadíl v roce 2023 a v letech následujících. Vzhledem k nutnosti přebudovat celý energetický systém EU a k americkému ekonomickému populismu, je nebezpečí ztráty ekonomické konkurenceschopnosti. A to je velký risk nejenom pro EU, ale i celý kontinent, včetně Velké Británie.
Aby mne zdejší zastánci té jediné správné pravdy nechtěli někam nahlašovat, tak napíšu originální verzi a pak překlad. „Amerika is irritated by Europe’s economist torpor and its failure to defend itself.“ „Amerika je podrážděná evropskou ekonomickou apatií (strnulostí) a jejím selháním (neschopností) se bránit.“
V jiném článku tohoto čísla je pozoruhodné zjištění, že evropská ideologická dětinskost vede k sebezáhubě, a já dodávám při nerozlišovací schopnosti amerického pohledu na Evropu jako celek, zvláště k záhubě východních členů EU a speciálně naší země, jejíž vláda se dle mého soudu chová nejdětinštěji, neboť se svou 108 silou v Poslanecké sněmovně se vůbec po celé další tři roky nemusí bát reakce obyvatelstva. A zřejmě, dle vládních činitelů, se pak nějak uvidí. Nastanou nové skutečnosti, možná se změní struktura voličstva usnadněním získání občanství, kdož ví.
A co my na to? Jsme naprosto nepoučitelní. K volbám nechodí skoro polovina lidí, do Senátu dokonce mnohdy ani ne 10 procent.
(psáno pro blog.idnes.cz)
