Z mého pohledu tedy nelze význam komunistického hnutí reprezentovaného komunistickou stranou posuzovat pouze mechanickým procentem, ale především v kontextu společenských podmínek. A tak se z posledního průzkumu agentury NMS, který dává KSČM 2,5 %, není třeba hroutit. Je zkrátka nutné ho číst v širším politickém rámci současné české společnosti.
Především je třeba vzít v úvahu dlouhodobý tlak, kterému komunistické hnutí čelí. Politická a mediální hegemonie vládnoucí třídy se snaží komunistickou myšlenku systematicky delegtimizovat a kriminalizovat, mimo jiné i prostřednictvím legislativních nástrojů, jako je rozšiřování výkladu §403 trestního zákoníku. Tato atmosféra politické šikany vytváří prostředí, v němž je otevřená identifikace s komunistickou politikou trestána nejen zákonem, ale i společenskými normami.
Za druhé je nutné připomenout, že KSČM prošla v posledních letech volebním oslabením, které se v čase reprodukuje i tím, že lidé mají tendenci volit silné strany ze strachu z propadnutí hlasu. Přesto se ukazuje, že KSČM disponuje stabilním voličským jádrem, které nezmizelo ani po odchodu z Poslanecké sněmovny. Právě existence takového jádra je klíčová: znamená, že v české společnosti nadále existuje segment nespokojených pracujících, kteří jsou otevřeni systémové kritice kapitalismu. A to není málo.
Výsledek kolem 2,5 % je pro mě jakýmsi signálem politické vytrvalosti. V podmínkách ideologického tlaku, marginalizace a dlouhodobé antikomunistické kampaně ukazuje, že komunistická tradice v české společnosti nezanikla. KSČM zůstává politickým subjektem, se kterým je třeba počítat – zejména v období rostoucích sociálních nerovností a krizí kapitalistického systému.
Jinými slovy: komunisté v české politice zdaleka neřekli poslední slovo. Historie dělnického hnutí opakovaně ukazuje, že i relativně malé, ale ideově pevné jádro může v období společenských otřesů sehrát významnější roli, než jakou naznačují momentální volební statistiky.
