Kdy přesně se tohle všechno zlomilo? Kdy přestala být lidskost ctností a stala se přítěží? Kdy jsme se stali společností, kde se za odvahu trestá a za lži odměňuje? Kde se lidé bojí říct pravdu, protože by přišli o práci, o přátele, o budoucnost?
A proto se ptám: po tom všem, čím tyto děti prošly během covidu – online výuka, izolace, ztráta motivace, psychické potíže, je vážně chceme dál trýznit státní maturitou řízenou zkostnatělým úřadem, který není schopen sebereflexe?
Ministr v pytli, spravedlnost na dně. A pokud občané nezasáhnou, nezůstane už ani iluze bezpečí.
Pojďme k volbám. A pojďme s tím, co oni nemají - s čistým svědomím, s odvahou a se srdcem. Protože lháři se bojí jediné věci – lidí, kteří už se nebojí.
Hroby beze jmen na okrajích cest a v lesích, o které se nikdo nestará, jsou tichým svědectvím velké odvahy,takové, jakou dnešní společnost už nezná. Odvahy jít proti zlu, obětovat vše, mlčet a umřít.
Žaluji vás, že si myslíte, že to všechno projde. Možná nyní a možná ještě i pár desítek let, ale nebojte se, všeho do času. Pavel J. Hejátko
Peter Kotlár není snílek. Je realistický, pevný v kramflecích a statečný. Ví přesně, co je ve hře, a přesto jde dál. Zná tlak, kterému čelí, ale nezalekne se. Takových lidí dnes moc není.
Byla jsem tady pro lidi tehdy, jsem tu i dnes – a budu i zítra. Proč? Protože já hranice nepřekračuji – já na nich stojím. A už vážně všemu zlému Stačilo!
Příběh paní Lenky se mnou zůstal – možná o to víc, že už osm měsíců sleduji, jak podobný boj svádí moje nejlepší kamarádka. Přišla o svého jediného syna. Ztratila důvod žít, cokoliv budovat, ztratila motivaci. A já… jsem s ní.
Každá fotografie v této galerii nese tvář, za níž stojí osobní tragédie. Výstava byla zapůjčena ze zahraničí, ale právě to vnímám jako její slabinu. Byla by mnohem silnější, kdyby šlo o příběhy našich lidí
Jsem stačilistka – a už toho bylo dost. Dost rozkrádání, ničení, útoků na nejslabší, dost poklonkování, násilí, cenzury, diskriminace a rozdělování lidí. Nastal čas, aby povstal lev – a vrátil sílu a odvahu tam, kam patří
Zastavme se na chvíli a představme si opačný scénář. Co kdyby se slovo “Čech” stalo prokletým pojmem? Co kdyby našim sportovcům odmítali ostatní podat ruku, protože „pocházejí z fanatické země, která se chová nefér?
ODS dnes? Pro mě: Odmítáme Dělat Službu českému lidu. Strana zkorumpovaná až do morku kostí.
Lidé už toho mají dost. Tahle vláda musí skončit a nastupující politická reprezentace musí zahájit důkladný audit a postavit viníky před odpovědnost. Pokud právní stát ještě něco znamená, musí jednat – a to tvrdě.
Ptám se vás: Kdo zavedl plynofikaci naší země? Kdo vybudoval domovy důchodců? Kdo postavil sídliště, díky kterým dnes máme kde bydlet? Kdo elektrifikoval zemi a postavil Temelín a Dukovany?
Po volbách se znovu bude rozhodovat o směřování této země. A témata exekucí a zneužívání moci nesmí zůstat stranou. Lidé nesmí trpět jen proto, že někomu dovolíme brát si, co chce.
Není to otázka odmítání menšin. Je to otázka ochrany dětí před tlakem, kterému nerozumí, a před rozhodnutími, jež mohou mít nevratné následky. Ve společnosti, která se honosí svobodou, musíme umět říct i „NE“
Namísto práce s informacemi se pan Nejedlý a jeho kolegové rozhodli pro osobní útoky – nejprve na mého kolegu Daniela Sterzika, nyní na mě. Je to očividná kampaň namířená proti iniciativě Stačilo!
Žít offline je právo, které by mělo být chráněno zákonem, ideálně však přímo Ústavou. Občan nesmí být diskriminovaný jen proto, že se rozhodl neúčastnit se digitálního světa.
Naučili jsme se létat jako ptáci, potápět se jako ryby, jezdit rychleji než vítr. Ale jednu jedinou věc jsme nepochopili: co to vlastně znamená žít jako lidé. Se soucitem, s pokorou a s vědomím, že nejsme středem vesmíru.
