Za elektronické volby můžeme považovat takové volby, kdy stát využije prostředky elektronické komunikace, a to minimálně v jedné fázi volebního procesu. V neblahém úmyslu je u nás zavést se s veřejností nejen dlouhodobě manipuluje, ale zejména, a to ze všech představitelných pozic, se význam elektronického způsobu volby přeceňuje.

   Bohužel na lidi, kterým by snad mohlo jít o legitimní usnadnění a zpřístupnění celého volebního procesu, se “dle efektu sněhové koule” umně nabalují “populističtí křiklouni” -“političtí šibalové”, kteří se snaží prostřednictvím, do budoucna nikdy ne zcela dokonalých, informačních a komunikačních technologií ohýbat politickou moc směrem k sobě. Domnívají se, že elektronické volby jim k vysněnému benefitu, plynoucímu z voličských hlasů, mohou podvodným, a současně obtížně prokazatelným, způsobem napomoci.

   Za mne, a odůvodněně předpokládám, že i za KSČM, tento způsob voleb, raději nikoliv! Obrovská rizika, plynoucích z elektronické volby, jsou prokazatelně neúměrná některým jejím přínosům! Snad největším záporem by byl odklon od naší ústavy. Ta totiž předpokládá neopomenutelný princip, a to zásadu tajnosti voleb.     

   S využitím elektronické cesty také extrémně vzrůstá možnost volebního čachrování a kupčení s hlasy voličů, což jistě není v zájmu žádné funkční demokracie. Kdo, v tomto ohledu, zaručí, že například od sociálně slabšího občana někdo nezíská jeho hlas v hospodě, či jinde, za předem slíbenou finanční kompenzaci? Dokonce by mohlo teoreticky i stačit odkoupit cizí přihlašovací údaje nutné k elektronickému volbě. Jiné, a také navrhované, formy elektronického hlasování, například prostřednictvím SMS zpráv, digitální televize či telefonicky, jsou již jen bizarní ilustrací pokleslé důstojnosti a také neutuchajících pokusů o erozi objektivity a zmíněné, ústavně zaručené tajnosti voleb.

   Za jeden z mála realizovaných případů bývá udáván volební způsob v Estonsku, prováděný po internetu, který je tam pojímán jako paralela k tradičním volebním místnostem. Netradiční, a také nebezpečná, je na něm možnost, že občan může svoji volbu i několikráte elektronicky změnit. Vždy platí poslední rozhodnutí, přičemž hlasováním “do urny” se platnost předchozího elektronického odhlasování automaticky zruší.    

  Obecně lze konstatovat, že se neprokázalo, že by elektronická alternativa někde přilákala k volbám více občanů. Světový trend hovoří spíše o ústupu od ní. Ale i když se elektronické volby neosvědčily hned v šesti evropských zemích, Nizozemsku, Francii, Irsku, Skotsku a Francii a Německu, připravovala česká vláda, v roce 2012, několikasetmilionový pilotní projekt. Neodradil ji ani fakt, že v roce 2005 hrozilo, v již zmíněněm Německu, že soud, kvůli elektronickému typu hlasování, dokonce zneplatní výsledky voleb do Spolkového sněmu, když označil použitou volební elektroniku za nedostatečně zabezpečenou proti manipulacím a neumožňující kontrolu správnosti voličem odevzdaného hlasu. Skepticky se však k elektronické volbě staví, v posledních letech,  i 11 států USA.

  Navzdory negativním zkušenostem se nyní u nás opět začínají probouzet politické síly, které vidí v elektronických volbách svoji, snad již poslední, šanci. Nemusím chodit daleko. Lze zmínit “Kalouskovu knížecí Topku”, která má v plánu předložit v následujícím volebním období příslušný zákon o elektronických volbách, ovšem, jestli  při svém asociálním působení v politice vůbec ještě do sněmovny pronikne. Co nejrychlejší elektronizaci voleb však požaduje i “majitel politické divize Agrofertu, hnutí ANO 2011”, oligarcha Andrej Babiš, ale například také předseda naposledy volebně zreinkarnovaných lidovců Pavel Bělobrádek.