Je hazard až tak nevítaný?

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

Problémů spojených s výherními přístroji je nespočet. Dá se říci, že čím větší a tudíž i anonymnější lokalita, tím je stav kolem tohoto velice specifického druhu „podnikání“ horší. Je notoricky známo, že herny a jejich návštěvníci v sobě soustřeďují celou paletu společenských patologií. Ať se již jedná o destrukci sociálně slabých rodin, přidruženou hospodářskou a násilnou kriminalitu, konzumaci alkoholu a drog nebo „jen“ o bujení chorobného hráčství lidského individua tedy závislosti, jejíž prevence, potírání a náprava důsledků stojí stát i obce obrovské finanční prostředky. V současnosti však zažíváme paradoxní a poměrně nečekané dilema. Zatímco města a obce volaly prakticky „unisono“ po celá léta: „Pryč s hazardem“ a požadovaly nulovou toleranci, dnes se jim již jaksi herny rušit nechce. Potřebné právní nástroje přitom již získaly, a to zejména kvalifikovaným rozhodnutím Ústavního soudu, který jim dal v jejich odmítavých postojích k hernám v květnu tohoto roku za pravdu. Obcím se totiž, podle mého názoru, oprávněně nelíbilo, že zatímco mohly rušit staré typy výherních přístrojů, tak povolování moderních videoloterijních terminálů (VLT) spočívalo na „Kalouskově“ ministerstvu financí a to povolenkami rozhodně nešetřilo. Jen v Plzeňském kraji je tak těchto velice sofistikovaných přístrojů na 2572. Najednou však došlo u některých představitelů obcí a měst k „překvapivému“ zjištění a to, že by vybrané finanční prostředky z provozu „jednorukých banditů“ v rozpočtech bolestivě chyběly. Nic na tom, že se jedná o typicky „špinavé peníze“, vzešlé nejen z osobnostního selhání jedince, ale často též z podvodné legalizace peněz z jiné, převážně trestné činnosti. Ono totiž není vůbec jasné, zda mince či bankovky nevkládá do výherního automatu právě jeho majitel či provozovatel, aby je po předpokládané a často až automatické prohře sám následně vybral a vykázal již jako „čisté“. Uznávám, že zásah do současných obecních rozpočtů, rušením heren a „proherních přístrojů“, může být citelný. Například v centrálním plzeňském obvodě, který je hernami „doslova a do písmene posetý“, by se jednalo o částku kolem sedmdesáti milionů korun. To je působivý argument často směrovaný odpůrcům heren a je také pravda, že jejich velká část svoji kritickou rétoriku z tohoto důvodu bohužel již omezila. Lze se ale oprávněně ptát: „Stojí nám však tento vklad do rozpočtů za to? Domnívám se, že nikoliv! Nejen morálně, ale vlastně ani ekonomicky, neboť daleko vyšší prostředky musíme potom v souvislosti s likvidací následků gamblingu ze státního, ale i obecních rozpočtů, vynakládat. Dříve přijatá radikální opatření v boji s hernami bývají proto za pochodu měněna a ve svém výsledném efektu tak zcela devalvována. V Plzni nejprve došlo, s přijetím obecní vyhlášky na jaře 2012, k vytvoření jakéhosi provizorního seznamu povolených heren s dovětkem, že po roce 2014 zůstanou automaty již pouze v jednom ze čtyř největších městských obvodů. Podnikatelské skupiny, prokazatelně napojené na některé čelní politiky, se však ani s tímto polovičatým stavem dlouho nespokojily a dnes tak již například největší městský obvod Plzeň 1 „své“ herny opětovně posvětil a bude jich tak mít v roce 2014 opět několik desítek. Asi proto, aby mělo zde žijících padesát tisíc lidí alespoň nějakou zábavu, když na jinou peníze často chybí. A pokusy o efektivní vymýcení hazardu skočily rozhodnutím zejména koaličních zastupitelů města (ODS a ČSSD) i jinde. Někteří komunální politici ospravedlňují existenci heren a kasin též skomírající činností neziskových organizací, které jsou z rozpočtů obcí často podporovány. Jiní však jdou ve svých vyjádřeních ještě dále, jako například Jan Krejčí (TOP 09), zástupce starosty na Praze 1, který sdělil, že „plánované povolení 21 kasin v jeho obvodě je svým způsobem podpora turistického ruchu.“ Nedivím se, že někteří, zejména pravicoví „politici“ za kasina a herny vytrvale bojují a jejich činnost pokrytecky ospravedlňují. Jedná se o obrovský byznys. Jen z výherních hracích přístrojů činily v ČR příjmy v roce 2012 4,5 miliardy a z videoloterijních terminálů potom 20,5 miliardy korun. A za to již přece stojí „strčit ruku od ohně“! Argument, že tento byznys může občanům škodit či jim dokonce i zcela zničit život, a že takto porušují své halasné předvolební sliby, je již nikterak nemusí zajímat a také ostatně ani nezajímá!