PhDr. Josef Skála, CSc.

historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 4,23. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

05.12.2023 11:39:18

Český Titus Livius očima skvělého bohemisty

Český Titus Livius očima skvělého bohemisty

Dnes mají navrch IQ tykve. Většina trpí i morální křivicí. Klenotům našich dějin rozumí jako koza petrželi. O řadě z nich nemají ani ponětí. K takovým klenotům patří i Bohuslav Balbín.

Narodil se právě před 400 roky. Pro současníky to byl Český Titus Livius. Vynikal brilantním IQ a erudicí. A k tomu i nezlomnou páteří a kuráží. Klenoty našich dějin bránil proti brutální zvůli. Šlo o přežití českého jazyka a kultury. Balbín je hájil s velkou grácií. O to víc žene na hrách IQ tykve, mající navrch dnes. A právě to je poznání, k němuž vybízí Mgr. Karel Kiesenbauer. Text špičkového bohemisty i germanisty vyšel v rubrice Ad fontes. Zdobí web sdružení Kudy z krize.   

Karel Kiesenbauer: Duchovní světlo v temnu aneb Titus Livius de la Bohême

Ty, z patronů země české nejpřednější a největší Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe země česká od tolika věků velebí a miluje. Proto v pokoře prosíce, toto opakujeme:
Nedej zahynouti nám i budoucím!
Neráčíš-li snad vyslyšeti synů zvrhlých, slyš a vyslyš prosby předků, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na tebe hledí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!

3. prosince si připomeneme narození českého teologa, filozofa, pedagoga, historika, literárního teoretika, prozaika a básníka Bohuslava Balbína z Vorličné (latinsky Bohuslaus Aloysius Balbinus, 1621-1688), člena jezuitského řádu, odvážného patriota a nejvýznamnějšího představitele našich literárních dějin období pobělohorské protireformace, který byl uznáván ve druhé polovině 17. století téměř ve všech evropských zemích jako jeden z nejvzdělanějších mužů starého kontinentu a vysloužil si tak plným právem čestné jméno „Titus Livius de la Bohême“.

Bohuslav Ludvík Alois Balbín se narodil jako syn královského purkrabího Lukáše Balbína z Vorličné v měšťanské patricijské rodině, povýšené roku 1556 do vladyckého stavu (původní rodinné jméno znělo Škornic/Škornice). Přežil všechny své sourozence (z ostatních pěti bratrů nedosáhl ani jeden dospělosti, sestra Dorota zemřela v roce 1645). Záhy ztratil otce (1622) a zchudlou vdovu Zuzanu, rozenou Vodičkovou, s dětmi vzal k sobě na svůj zámek v Častolovicích rodinný přítel, hejtman Královéhradeckého kraje Otto z Oppersdorfu. Zde prožil malý Bohuslav hezké dětství v materiálním dostatku i duchovním rozvoji spojeném s domácím vzděláváním, naučnou  četbou (už jako sedmiletý přečetl Hájkovu Kroniku českou) a téměř otcovskou péčí urozeného pána z Oppersdorfu, na niž Balbín později rád vzpomínal. Na chlapcovu výchovu však mněla rozhodující vliv matka, která jako bigotní katolička vedla syna v přísně protireformačním duchu. V dětském věku Bohuslav Balbín často churavěl a podle rodinného přesvědčení se z těžké nemoci uzdravil zásahem Panny Marie Staroboleslavské, které byl svou matkou zasvěcen.

Své vzdělání zahájil roku 1631 v latinské škole u broumovských benediktinů a po roce přešel na jezuitské školy, nejprve v Jičíně, od r. 1633 v Praze a o dva roky později v Olomouci. Základem nižšího studia na řádových školách byla především intenzivní výuka klasických jazyků (latiny a řečtiny) včetně recitace a překladů děl antických autorů jako nezbytná výbava pro další stupně vzdělání a z této doby se také datují první Balbínovy básnické pokusy v latině. Prefektem olomoucké koleje byl Polák (někdy se uvádí také litevský původ) Mikołaj Łęczycki (latinsky Nicolaus Lancicius), který si nadaného žáka Bohuslava brzy povšiml a s nímž Balbína pojilo celoživotní přátelství. Lancicius přesvědčil svého studenta ke vstupu do Tovaryšstva Ježíšova a v září roku 1636 jej odvezl do brněnského noviciátu, kde Bohuslav Balbín složil v roce 1638 svůj první řeholní slib. Humanitní studia absolvoval v řádové koleji kladského hrabství roku 1639 (opět pod Lanciciovým vedením), aby se poté odebral na filozofii do Prahy, kam byl přeložen i Lancicius, působící zde až do roku 1641. V roce 1642 dokončil Balbín pražská filozofická studia diplomem magistra svobodných umění (filozofie) a jako vynikající absolvent byl vybrán, aby doprovázel profesora teologie a dozorce nad řádovými školami Rodriga de Arriagu na studijní cestě po Čechách, z čehož Balbín získal bohatý materiál pro svou následnou vědeckou a pedagogickou činnost (společně s Arriagou navštívili bezpočet archívů a církevních i zámeckých knihoven, kde jim jako členům jezuitského řádu byl umožněn volný přístup).

Kastilský rodák Rodrigo de Arriaga (1592-1667) přišel do Prahy 4. října roku 1625 na výzvu generála Tovaryšstva Ježíšova Mutia Viteleschiho k mladým španělským jezuitům s filozofickým a teologickým vzděláním na posílení pedagogického sboru pražské univerzity (ta byla císařem Ferdinandem II. předána roku 1622 jezuitskému řádu a po jejím spojení s řádovou akademií v Klementinu nebylo s omezeným počtem vědecko-pedagogických kapacit možné zajistit výuku personálně v plném rozsahu). O pár měsíců později (7. ledna 1626) zde promoval na doktora teologie a následně působil jako profesor teologie, děkan teologické fakulty, kancléř univerzity a od roku 1654 prefekt klementinské koleje. Byl také učitelem španělské konverzace císaře Ferdinanda III. a dvorním kazatelem císařovy první manželky Marie Anny. Již od začátku svého pobytu v Praze projevoval úctu a vyjadřoval uznání českým kulturním tradicím. Brzy se naučil plynně česky, takže byl schopen kromě latiny a španělštiny kázat i v našem národním jazyce, což bylo velmi ceněno v české společnosti, jak informuje Bohuslav Balbín ve 3. knize Rozmanitostí. Arriaga vynikl v Praze především jako filozof, který byl coby kritik Tomáše Akvinského a stoupenec učení Aristotelova přesvědčen o důležitosti a jedinečnosti smyslového a rozumového poznání světa, racionálním vnímání empirických poznatků a otevřenosti novým objevům (v díle Cursus philosophicus). Kromě mezinárodně uznávané vědecké činnosti  nábožensko-filozofické a nezanedbatelných zásluh pedagogických proslul zejména jako brilantní kazatel, takže ve značné části tehdejší Evropy platilo heslo „Videre Pragam et audire Arriagam“ (vidět Prahu a slyšet Arriagu). Navíc byl všude vítaným hostem v církevních i světských kruzích jako příjemný, vtipný společník a skvělý vypravěč. Ze své náboženské protireformační pozice přiznával, že český národ zhřešil svým odklonem od římskokatolické víry, a všechny pohromy, které českou zemi postihly, viděl jako boží trest, ale rozhodně vystupoval proti hanobení Čechů jako rebelantů a kacířů (součást pojednání Disputationes theologicae). Odmítal násilné rekatolizační metody a byl trvalým zastáncem protireformační praxe postupným přesvědčováním a poskytnutím svátosti pokání (za to chválil i arcibiskupa hraběte Harracha), v čemž působil i na své studenty, jak dokazují Balbínovy postoje v misionářské službě. Podle Arriagy není možné uplatňovat kolektivní vinu a za činy jednotlivců odsuzovat celý národ (Nic tedy nesmí bránit, aby Čechům, kteří jsou jako kajícníci Bohu nad jiné milí, nebyla nyní otevřena lepší budoucnost.).

Po absolutoriu filozofie začal Balbín vyučovat na nižších řádových školách, ale již roku 1645 mu bylo vedením řádu uloženo studovat teologii. Učitel Balbín se tak opět stal žákem. Roku 1648 jako člen akademického praporu (společně například s budoucím slavným malířem Karlem Škrétou) pod vedením profesora a správce klementinské tiskárny pátera Jiřího Plachého bránil Karlův most před útočícími Švédy a utrpěl zranění při obraně Staroměstské mostecké věže. Studium dokončil úspěšně v roce 1650, ale již předchozího roku byl vysvěcen na kněze. Jako čerstvě vystudovaný jezuitský teolog odešel na protireformační misijní cestu do jižních a východních Čech. Tady začíná jeho nové vnímání protireformace na základě vlastních osobních zážitků a odpor k jakýmkoli projevům násilí v tak závažné věci, jako je změna náboženského vyznání. Zde byl Balbín po vzoru svého profesora Arriagy od začátku zastáncem metody postupného přesvědčování, čímž souzněl i s názorem arcibiskupa hraběte Harracha. Násilnou konverzi často za použití drakonických opatření považoval nejen za nelidskou, ale také kontraproduktivní, neboť k čemu jsou zástupy nových katolíků přestoupivších jen ze strachu o majetek či holou existenci. Stejně tak nemohl pominout ekonomické důsledky nuceného exilu zemědělsky hospodařící nižší šlechty a řemeslníků z městského stavu po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu).  Velmi příznačně to Bohuslav Balbín vyjádřil ve svém, teprve roku 1974 objeveném básnickém díle Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, pojatém jako satira na tehdejšího nejvyššího pražského purkrabího a královského místodržícího (syna defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic), Balbínova odpůrce a původce mnohých potíží.

Hned r. 1651 i v následujících letech a opět r. 166(5)
vyhlásil nařízení,
aby v Čechách všichni obyvatelé
v co nejkratší době osvědčili katolickou víru;
neučiní-li tak, propadnou vyhnanstvím.
Jak snadno říci, ale nesnadno provésti!
Filozof tvrdí, že zkouška si vyžádá času,
a že třeba pomalu spěchat, nabádá lidská i božská prozíravost,
zvláště jde-li o náboženství a víru,
protože bez důkazů nelze dost dobře přikazovat.
Když bylo toto nařízení vyhlášeno, a to přesto,
že česká země současně úpěla pod jinými
/těžkými břemeny,
více lidí odešlo ke kacířům
do Saska, Míšně, Slezska,
do Uher, Polska a do jiných okolních zemí,
než kolik se jich téhož roku začalo ubírat za světlem římské víry.
V této věci se Bernard zhlédl ve svém otci,
neboť také po vítězství na Bílé hoře
na podnět jeho otce Jaroslava z Martinic
třicet tisíc, ba ještě více držitelů nemovitostí
(pomlčí-li se o nekonečném množství žen, mladých lidí a dětí, řemeslníků a šlechty)
odešlo z Čech téměř v jediné chvíli.
Šťastní a obratní reformátoři!
Postupovali stejně jako onen pověstný lékař,
jenž nemocnému pustil žilou tak silně,
že ten vykrvácel navždy.

Stejně tak Bohuslav Balbín od samého začátku své protireformační misijní služby rozhodně odmítal ničení a pálení českých nekatolických knih, jak uvádí ve svých Rozmanitostech z historie Království českého.

Nic není vzácnějšího za našich dob nad české knihy. Brzy po bitvě bělohorské, když jsem byl ještě chlapcem, byly vydány všechny knihy česky psané ohni, poněvadž se jistí lidé domnívali, že jsou kacířské nebo že od kacířů pocházejí, a nikdy nebylo přihlíženo k tomu, jsou-li dobré či špatné. Tak vzaly mnohé spisy zkázu, byvše ze skrýší v domech vytaženy neb z rukou lidem vyrvány (byť i byly historické a náboženství se nikterak netýkaly), pak roztrhány a do zapálených hranic dřeva (jak jsem sám v Praze uprostřed jednoho náměstí viděl) byly házeny. Já chválím náboženskou horlivost, ale takovou, jež zná meze.  Rozumí se, že jsem se o těchto věcech dověděl od lidí, kteří se zúčastnili všeho a kteří doznali, že často bezdůvodně, neprohlédnuvše spisů, je pálili.
Staří historikové poznamenávají s velikou bolestí, že táboři spálili knihovnu kláštera postoloprtského. Táboři neprováděli nic perem a inkoustem, nýbrž krví a pálením. Domnívali se, že když spálí bibliotéky, z kořene nadobro vyvrátí též kláštery; v té věci i náš věk špatně si vede. Již několikrát jsem si na to naříkal. Stává se totiž často, že nejučenější knihy s mizernými bývají roztrhány (neboť zůstávají neprohlédnuty, poněvadž prý čtení mnozí se vzdali pro obtíže, jež působí) aneb za cenu pramalou se prodávají židům na kornouty pro pepř nebo knihkupcům na obal prodávaných spisů.
Když jsem jinde pravil, že bych si rád prohlédl knihovnu, sháněje se po rukopisech, odpověděl mi pán, jenž velmocně vládl, větou, kterou se stydím opakovat. Vizte, čtenáři, kam nejhloupější nevědomost vede! Veliká škoda povstává, berou-li zkázu tištěné knihy, ale daleko větší jest, ničí-li se rukopisy, neboť vymizejí-li dva nebo tři exempláře spisu, který se chová jen v rukopise, lze z toho soudit, že spis vůbec vymizel. Poněvadž se hrozím takového jednání a že mne bolí ztráta tolika knih, nechce se mi dále o tom ani psát, ani přemýšlet.

Po třech letech byl z misijní služby odvolán. Přestože se mu podařilo získat velké množství lidí pro katolickou víru, vedení řádu ho shledalo nevhodným pro tuto činnost. Neměl kazatelské nadání, tak důležité pro jezuitskou protireformační misii. Také mu bylo i přes nesporné praktické úspěchy například vytýkáno, že odmítal vojenský doprovod (vrcholem tvrdých rekatolizačních opatření byly tehdy tzv. dragonády, tedy násilné ubytování vojska, především dragounů, v nábožensky „neposlušných“ obcích se všemi negativními jevy sociálními a ekonomickými). Roku 1653 se tedy vrátil k pedagogické práci na celé řadě jezuitských kolejí, kromě Kladska, místa absolutoria svých humanitních studií, především Český Krumlov, Praha, Brno, poté 4 roky opět v jižních Čechách (Jindřichův Hradec) a následně Jičín. Jako učitel řádových gymnázií působil Balbín celkem 13 let. Tato doba mu rovněž umožnila autorství latinských učebnic rétoriky a poetiky, zejména Verisimilia Humanorum Disciplinarum (Nástin humanitních disciplín) z roku 1666. Dalšími Balbínovými učebnicemi byla teorie řečnictví Quesita Oratoria (Otázky řečnické, 1677) a Brevis Tractatio de Amplificatione Oratoria (Krátký traktát o zvelebení řečnictví, 1688). V tomto důležitém úseku Balbínova života začíná naplnění jeho hlavního vědeckého poslání historika českých zemí. Na místech svého pedagogického působení sbíral Balbín co možná nejširší historický materiál pro svou další zamýšlenou práci. Nejvíce získal zejména z jihočeských archívů (kromě Českého Krumlova a Jindřichova Hradce především v Třeboni, kde již roku 1645 našel mimo jiné i znovuobjevený text středověké svatováclavské Kristiánovy legendy).

Zároveň se také seznámil s řadou významných osobností, které pro něho znamenaly důležitý celoživotní intelektuální základ.  Uveďme alespoň doktora Jana Marcuse Marciho, který jako lékař klementinské koleje léčil Balbína z nákazy černých neštovic a poté ho zasvětil do tajů medicíny (Balbín následoval Marciho k domácím pacientům a do špitálů a vzdělával se tak průběžně i v lékařském oboru). Prostřednictvím Marciho se Balbín rovněž seznámil (byť z pochopitelných důvodů pouze korespondenčně) s Pavlem Stránským ze Stránky, jedním z předních českých předbělohorských protestantských spisovatelů v polské emigraci. Bohuslav Balbín vysoce hodnotil Stránského dílo Respublica Bojema (O státě českém) a vážil si evangelíka Stránského jako vzdělance a člověka i přes vzájemný náboženský antagonismus.

Po roce 1660 začínají Balbínovy potíže nejen s představenými řádu, ale také s některými vrcholnými světskými osobnostmi. Až od generálního vikáře z Říma začaly docházet cenzurní instrukce k Balbínovým dílům, dotazy na Balbínův řádný život a roku 1663 dokonce poznámka k novému autorovu dílu, a to sbírce satirických epigramů Examen Melissaeum (Včelí roj) – „aby pod jménem Balbín, které u lidí i mimo řád tak znešvařeno jest a v takovou nelibost vešlo, nic více se netisklo“. Toto dílo si možná právě pro takový odpor řádové církevní i světské moci zaslouží naši pozornost. Už samotný název je všeříkající, neboť včela má sice nepříjemné žihadlo, ale také přináší užitek v podobě sladkého medu. Tím plní epigram v Balbínově pojetí úlohu ostré kritiky a zároveň důležitého morálního ponaučení. Přečtěme si tedy několik částí tohoto zajímavého díla, kde básník kromě národních a politických témat dokázal i humorně glosovat obezitu jednoho z přátel.

ČESKÁ ZEMĚ POSTRÁDÁ SOLI
Česká země postrádá soli, jež měla být v hlubinách skryta.
Náhradou potomkům Tvým vrozen je, Čechie, vtip.

NA OBRAZ SV. VÁCLAVA, KTERÝ SE NA KONI V RYTÍŘSKÉ ZBROJI VZNÁŠÍ NA NEBESÍCH
Dosud je v sedle a se zbrojí Václav tam ve hvězdné říši.
Znovu snad pro svou vlast chystá vítězný boj.

SROVNÁNÍ S PŘEDKY
Kdysi se měřil čas vodou, my však jej měříme pískem.
Předkům plynula léta, nám dnes klesají v prach.

PROTI JEDNOMU TUPITELI ČESKÉ ZEMĚ
Oslí maso že jídali Čechové, prohodíš často.
Ty kdybys tenkráte žil, sněden bys musel být!

ZNAČNĚ OBTLOUSTLÉMU PŘÍTELI
Žižka si před smrtí přál dát na buben vlastní svou kůži.
Ty zato vlastní kůží buben již potažen máš.

ADALBERT (u Čechů nazývaný Vojtěchem, biskupem pražským)
JE V PRUSÍCH UBODÁN SEDMI KOPÍMI
Vojtěše, srdce Tvé dotlouklo prokláno sedmerým kopím. Život Ti odešel náhle
ze sedmi smrtelných ran!
Dušičky malé a nízké klidí se při malé ráně.
Velké věci se zrodí z velkých útrap a ran.

Balbínovy trampoty s vedením řádu nebraly konce. Z Říma přicházely dotazy na jeho osobu, řádový generál požadoval k posouzení Balbínův životopis. Ve vzduchu visela i hrozba vyloučení z řádu. V této době Bohuslava Balbína značně posilovala podpora přátel, zejména Tomáše Pešiny z Čechorodu, arcibiskupského generálního vikáře, autora pětisvazkového latinského Moravopisu.  Roku 1661 byl Balbín přeložen nejprve do Jičína a dostal od vedení řádu za úkol sepsat dějiny české provincie Tovaryšstva Ježíšova. V říjnu 1663 obdržel český řádový provinciál Saxius dopis z Říma, jestli by nebylo nejlepší zbavit se Balbína přeložením někam dále mimo Čechy. Jan Saxius vyřešil prekérní situaci kompromisně odesláním Balbína na klatovské koleje. Oproti Jičínu neskýtaly Klatovy tak širokou možnost studia, ale na druhé straně zde Balbín, byť přeložen „z trestu“, rozhodně nebyl v žádném druhořadém postavení. Ve škole vykonával úřad jednoho ze tří rektorových poradců a kolejní katalog jej uvádí ve funkci „dějepisce české jezuitské provincie“.

Významným Balbínovým dílem prvního klatovského období byl Epitome Historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin českých aneb Historie boleslavská, 1677), který měl oslavit Pannu Marii Staroboleslavskou, jíž byl v dětství obětován a kterou celoživotně uctíval jako zachránkyni svého života, ale z větší části se zabývá národní historickou tématikou (se zaměřením na Přemyslovce a především Karla IV., kterého čeští barokní patrioti tradičně uctívali jako spojení prvku národního a katolického) a dále zejména dějinami starých českých šlechtických rodů. Tento opus nebyl po schválení řádovou i arcibiskupskou cenzurou povolen do tisku na zásah místodržícího Martinice, který neváhal poslat své udavačské poznámky k Výtahu z dějin až do Říma (obvinil Balbína například z podpory evangelického emigranta Stránského, nelíbila se ani pochvalná pasáž o Jiřím z Poděbrad), kde si vedení řádu vyžádalo text pro posouzení. Kromě toho byl Výtah zaslán i císaři Leopoldu I. k prostudování a verdiktu. Naštěstí nezůstal Balbín v této svízelné životní situaci osamocen. Na stranu svého učitele se rázně postavil jeho bývalý student, prezident nad apelacemi a nejvyšší kancléř Království českého hrabě František Oldřich Kinský ze Vchynic, nositel Řádu zlatého rouna, muž s vysokým národním uvědoměním a hlubokými znalostmi práva a historie, autor latinského deníku. Zcela neočekávaně získal Balbín podporu i přímo ve Vídni, když se ho zastal nejvyšší hofmistr, hrabě Johann Maximilian von Lamberg. K vydání Výtahu z dějin tak došlo až roku 1677.

Z Klatov byl záhy ke své radosti přeložen do Českého Krumlova, kde měl dobré přátele a rovněž knihovnu, kterou sám nazýval „pulcherrima bibliotheca“ (překrásná knihovna). Mohl odtud také volně vyjíždět na nejrůznější místa po celých Čechách a sbírat historický, zeměpisný i přírodovědný materiál pro své další dílo. Avšak Martinicovy intriky sahající až do Říma neustávaly. Zřejmě byla jejich důvodem i uražená pýcha, neboť Balbín ve Výtahu z dějin věnoval rozsáhlé místo rodu Slavatů (k nimž měl kladný a přátelský vztah a jejichž jméno odvozoval od substantiva Slovan), zatímco Marticicům poskytl jen velmi málo místa. Konečné doporučení znělo vyhostit Balbína někam, „kde nebude moci škodit“. Přesto si dal řádový provinciál Simon Schürer poměrně načas a přeložil Balbína až koncem roku 1671 zpět do Klatov. A právě zde vytvořil Bohuslav Balbín dvě významná a dodnes čtivá díla, napsaná v letech 1672-1673.

Prvním z nich byla Rozprava krátká, ale pravdivá (1672-73) vydaná tiskem až v roce 1775 díky osvícenskému historikovi a jazykovědci Františku Martinu Pelclovi pod dodnes obvykle uváděným názvem Dissertatio Apologetica pro Lingua Slavonica praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého), zaměřená proti postupnému odstraňování českého jazyka z úřadů a snahám o jeho vytěsňování z veřejného života i jako nekompromisní kritika protinárodních politických a ekonomických snah Bernarda Ignáce z Martinic. Po přečtení tohoto díla, jehož část z 18. kapitoly jsem zvolil za motto mého článku, každý snadno pochopí, že nemohlo být v Balbínově době vydáno. Kritický postoj k dobovým poměrům se zjevnými útoky na místodržícího Martinice byl příliš adresný a nemilosrdný. Důležitým rysem Balbínova pohledu na společnost je i přes jeho původní rodovou i faktickou aktuální příslušnost k vyšším vrstvám tehdejší společnosti neskrývaný soucit a pozornost věnovaná životu, starostem a strastem poddaného lidu a těch členů společnosti, kteří vytvářejí materiální hodnoty a jimž se místo uznání a ulehčení jejich svízelné životní situace dostává jen pohrdání ze strany mocipánů a dalšího zhoršení už tak těžko snesitelného osudu. Nechme tedy bez dalších výkladů promluvit samotného autora.

Rozprava krátká ale pravdivá (1673)
(Krátká, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přeubohém stavu Českého království, zvláště pak o vážnosti českého neboli slovanského jazyka v Čechách, také o trestuhodných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných záležitostech s tím souvisících)

Píši nerad, donucen protivníky, píši bez záměru uškodit. Neobviňuji žádný jazyk, všechny miluji, nezáleží mi na tom, který vládne nebo kterým mluví vládnoucí. Pouze to obhajuji, že je nelidským a zcela barbarským zločinem nenávidět jazyk, kterého užívala vlast po tolik staletí, chtít jeho záhubu a k ní napomáhat, jak se o to přičiňují a usilují mnozí nám tak dobře známí, aniž se přetvařují, jako by v tom usilování byli moudřejší než ostatní národy.

Kapitola 7
Ó, dome starý, jak nerovný pán tobě vládne! Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! Ó, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti poddaných, podle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně kvetším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen – neboť nemohu jinak nazývati násilné vydírání – a denně před očima mizejí, když vídeňský dvůr, navnaděn sladkostí českých peněz, denně jícnem nenasytným volá: „Přinášej! Přinášej!“ Smím se domnívati, že se vyznáš v umění vladařském, když neznáš ani první čárky řádné správy a politické schopnosti? Neboť, ať mluvím s filosofií, nemůže-li být žádné vědy bez předmětu a je-li dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kdo o politice pojednávají, předmětem, cílem a nejvyšším zákonem politické moudrosti: blahobyt národa, jeho bezpečnost, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí potřebných k životu krásnému, veselému a líbeznému dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ke knížeti a jiné toho druhu věci: můžeme-li za to míti, že rozumíš politice ty, jenž jsi dokázal vše jiné a vypočítaným tu věcem přímo opačné, který z trápení ubohých a chudých vesničanů i měšťanů peníze jsi vydral?

Kapitola 18
Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať se proslavuješ či ses proslavil titulem buď rady, nebo komisaře, nebo aktuára, písaře, sekretáře nebo vizitačního či revizitačního vyslance neb vyslancova zástupce, jestliže jsi slovy a skutkem k tomu přispíval, aby chudí byli utlačováni, aby z nešťastných sedláků vysávali, ba srkali pot a krev, aby některým se ulevilo, jiným zase přitížilo, a jestliže jsi pro dosažení přízně, vyhnutí se panovníkovu hněvu nebo pro patolízalství, strach či odměnu mlčel, když jsi mohl mluvit a vystupovat ve prospěch vlasti tak zubožené, anebo jestliže jsi to všechno přímo podporoval úplatným jazykem či perem: krev ubohých padne na tebe a na syny tvé! Dělej co dělej, i kdybys denně obětoval a obětovával Bohu, denně unavoval zpovědníky, denně přijímal tělo Kristovo a krev, své zatracení jíš a piješ, zneuctívaje tělo boží; praví sv. Augustin: „Tělo Kristovo, toť jsou chudí na tomto světě!“ Nešťastníče, dříve vydej a vyvrhni krev chudiny, které ses nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinen tak mnohým zlem, které žádným pobožnůstkářstvím nemůže býti odpykáno, leč toliko nápravou spravedlnosti. Bůh každému odplatí dobře či zle, jakou zásluhu má o vlast.
Toť jest moje žaloba. Přichází-li snad pozdě, jistě jest pravdivá a spravedlivou býti nepřestane nikdy.

Nyní se dostáváme k druhému Balbínovu literárnímu opusu klatovského období, kterým je Trophaeum (Pamětní nápis), satira na Bernarda Ignáce z Martinic jménem čtyř stavů Království českého. Básnické dílo nalezené až roku 1974 a v pojednáních o díle Bohuslava Balbína často vynechávané nebo jen krátce citované. Autor si zde někdy až sarkastickou formou opět bere na paškál královského místodržícího Bernarda Ignáce z Martinic za jeho protinárodní politiku v neprospěch české země. Ze čtyř stavů zvolil Balbín v souladu se složením zemského sněmu stav duchovní (uvedený do sněmu slavnostně v rámci nových opatření Obnoveného zřízení zemského), dále sloučil oba aristokratické stavy (panský a rytířský) do jednoho, následuje stav městský a jako čtvrtý stav pro potřeby své básně vytvořil fiktivní stav vzdělanců Království českého. Protože více vypovídající ukázka z tohoto díla (výše jsem zmínil pouze malou část v pasáži o Balbínových názorech na praktickou stránku protireformační praxe) je příliš obsáhlá, uvádím zde pouze několik myšlenek z Trophaea a dále odkazuji na publikování delšího tematického výtahu tohoto textu i s lingvistickohistorickými vysvětlivkami v Parlamentních listech s laskavým umožněním ze strany mediálního experta, pana docenta Petra Žantovského v rámci jeho potkávání knih – https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkalknihy-dil-297-Trophaeum-Pametni-napis-736133. Zrádce vymáhá věrnost nejhorlivěji (říká Tacitus) a pokrytec staví na odiv zbožnost víc nežli světec. Bezbožnosti neuniknou nečestní lidé, i kdyby hojnou krví svých obětin (útiskem chudiny, která peníze získává krví) zkrápěli oltáře. Soustavná nespravedlnost nemůže býti v souladu s lítostí právě tak jako útisk chudiny není v souladu se skutečnou zbožností. Bez spravedlnosti jsou státy nástrojem kořistnictví. Hřích nemůže dojít odpuštění, nedojde-li k nápravě křivdy. Toť přirozená povaha despotů: Co jednomu násilně uloupíš, druhému milostivě daruj, aby se o tvé štědrosti šířila dobrá pověst. Roku 1674 bylo Balbínovi konečně umožněno odejít z Klatov, a to nejprve do Opavy a o dva roky později dostal povolení vrátit se do Prahy. Sice byl i nadále nucen odrážet útoky nepřátel, ale na druhé straně mohl využít opory a ochrany mocných a vlivných příznivců, kromě dvou již jmenovaných také arcibiskupa Valdštejna. Optimismus do další tvorby mu dodávali také přátelé jako Tomáš Pešina z Čechorodu, Jan Marcus Marci nebo ředitel žitavského evangelického gymnázia Christian Weis, který si Balbína i přes náboženské rozdíly velmi považoval a vedl s ním doživotní přátelskou korespondenci. Nyní nastal pro Balbína čas, aby zúročil celá desetiletí usilovné práce na sbírání materiálu pro velkolepé vlastivědné dílo, které s nesmírnou pílí vydával od roku 1679 až do konce své životní pouti roku 1688. Do tisku se dostala jen část, velké množství textu zůstalo v rukopisné podobě. Přesto hledíme i v dnešní době s obdivem na Miscellanea Historica Regni Bohemiae (Rozmanitosti z dějin Království českého, 1679-1687), rozvržené původně do dvou dílů po deseti svazcích, z nicht se Bohuslavu Balbínovi podařilo vydat tiskem osm knih prvního dílu a dvě knihy dílu druhého. Devátá kniha první dekády vyšla až v osvícenské době z iniciativy Karla Rafaela Ungara a J. Candida v letech 1776-1780 pod názvem Bohemia docta (Učené Čechy). První díl Rozmanitostí obsahuje v jednotlivých knihách přírodopis české země (1. Liber naturalis), osídlení (2. Liber popularis), místopis a polohopis, zvyky obyvatel včetně jazyka a odívání (3. Liber chorographicus), světce (4. Liber hagiographicus) , duchovenstvo (5. Liber parochialis), biskupy a arcibiskupy (6. Liber episcopalis), české panovníky (7. Liber regalis), úřední listiny papežů, císařů, králů a knížat týkající s české země (8. Liber epistolaris), učence a umělce Čech, Moravy a Slezska, dějiny pražské univerzity (9. Bohemia docta). Rozmanitosti jsou tematicky rozsáhlým dílem, v němž každý najde to své. Zaujmou geologa, botanika, zoologa, geografa, obecného, literárního i kulturního historika, sociologa, ekonoma i právníka. V Liber naturalis může dnešní odborník v oblasti lesnictví zjistit, jak vypadala správná péče o lesy a zvěř ve druhé polovině 17. století, stejně jako se zemědělec, sadař či rybář dozví, jak naši tehdejší předkové hospodařili v příslušných oborech. Každý pejskař i zasvěcený kynolog si jistě rád přečte kapitolu o psech loveckých i jiných plemen. Podle mého skromného soudu jsou Balbínovy znalosti přírodovědných oborů (u těch společenskovědních se to dá logicky očekávat) i z dnešního pohledu obdivuhodné. V dalších knihách se kromě Balbínova názoru na likvidaci české evangelické literatury, který jsem zmínil již v první části mé stati, například dozvíme, jak se Bohuslav Balbín díval na Komenského. Jan Amos Komenský, původem Moravan, ale vychován u nás v Čechách. Všechny spisy tohoto muže jsou chváleny pro krásu rodné řeči a hluboké vzdělání. R. 1616 vydal Bránu jazyka, zprvu latinsky, potom německy a česky, a tato kniha se tak líbila, že dnes lze stěží jmenovat evropský jazyk, v němž by Komenského nečetli. Když po pražském vítězství nesměli jinověrci dále zůstávat v Čechách, odešel jako vyhnanec do Holandska, ale často se jako cizinec vracel do vlasti a do české země. Vydal velmi mnoho spisů, ale nic, co by odporovalo katolické víře. Já sám jsem při čtení jeho děl zjistil, že nikdy neměl v úmyslu ubližovat náboženství. Labyrint světa a Ráj srdce, sepsaný v českém jazyce, věnoval roku 1631 Karlu staršímu ze Žerotína. Jaký to byl muž, ukázala v dostatečné míře skvělá výmluvnost, pozoruhodné slovní bohatství, hloubka myšlenek a líčení světské pomíjivosti, obsažené v těch spisech. Pro své mimořádné a vskutku niterné vzdělání si zaslouží nejvyšší chvály a hojného čtení. A nyní pro názornost pár typických ukázek z Liber naturalis, které nám představují Bohuslava Balbína i v trochu jiném světle. Tedy jako pozemského člověka, který má i různé záliby, tak jako má svého koníčka většina z nás. Zde možná mnohého čtenáře překvapí Balbínovo nejmilejší hobby a vyplnění volného času, které se může zdát v případě jezuitského kněze poněkud neobvyklé. Jednalo se totiž o myslivost. Tuto zálibu Balbín „zdědil“ po svém otci a v dětství u něho zájem o přírodu podporoval i mecenáš Balbínovy rodiny Otto z Oppersdorfu, vášnivý nimrod a chovatel loveckých psů. V příslušných kapitolách se dozvíme, jak hluboké znalosti měl Balbín o lovné a ostatní lesní zvěři, ptactvu a rybách, s jakým zaujetím píše o loveckých psech a jak rád (a mnohdy s humorem a vypravěčským napětím) popisuje lovecké zážitky a příhody. Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae) 1679 Kniha I. Liber naturalis O přirozené povaze země České, čili o přírodopise země České Kapitola 60. Vychytralost lišky Povím ještě jednu historku, jež se udála na lovu zajíců, totiž o vychytralé lišce. U Kostelce, což bylo panství pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova, jsme obklíčili velký kus lesa a tehdy po první štvanici uvázlo v síti mnoho zajíců. Spatřili jsme však také, jak zároveň se psy běží i vyplašená liška, ba dokonce jsme ji slyšeli štěkat. A přece neuvázla v nástrahách a nikdo nemohl říci, kam se poděla. A tak lidé u sítí dostali příkaz hlídat zahnanou a vyplašenou lišku, aby neunikla. Po stopě vyhnali konečně i psy, ale přestože se uzavřený kruh uvnitř otřásal halasem, práskání bičů, pobíhání psů a štěkotem, liška se neukázala. Uprostřed léčky byl nevelký rybníček, i přikročím k hrázi, nejsou-li tam díry nebo skrýše, a tu najednou vidím vyčnívat cosi z vody. Myslím, že je to divoká kachna, a ukazuji to výbornému lovci v tom kraji, jménem Šišma. Ten se hned podíval svým zkušeným zrakem a prohlásil: „Důstojný otče, ta kachna je čtvernožec.“ Zároveň zalícil pušku a prohnal liščí hlavu kulkou. Zasaženou a mrtvou lišku vylovil z rybníka pes. Liška ve své vychytralosti vlezla do rybníka, kde hledala úkryt, stála tam ve vodě a tak se schovávala, že jí vyčníval jen čenich, aby mohla dýchat. Co se psů týče, nemohu jako vlastník jezevčíka pominout skutečnost, že od Balbína máme první zmínku o těchto psech u nás. Je zřejmé, že prajezevčíci barokních časů měli před sebou ještě notný kus cesty k dnešním výstavním jedincům, ale skutečnost, jak staré je toto plemeno a jeho využití v naší zemi, si jistě zaslouží pozornost nejen kynologické veřejnosti. Kapitola 61 Něco o veverkách a jezevcích O veverkách je zbytečné se zmiňovat, když je všude v lesích a hájích těchto roztomilých zvířátek plno. Velmi vzácně jsou zbarveny šedě. Do běla, běžně jsou hnědočervené, černé nebo červenavé s šedým odstínem. U nás pak máme jeden druh psů, který dovede veverky vyslídit a vyzradit štěkáním. Zatímco veverky skáčí po stromech, psi je se štěkotem sledují po zemi, dokud nepřijde lovec a veverku nesloží kulkou. Chytit jezevce jsem viděl dost často, je na to třeba velkého úsilí a musíme považovat za dar přírody, že určitý druh psů dovede sám od sebe vypudit jezevce z doupat, zatímco ostatní přítomní psi nevědí, co počít. Kapitola 62. Krátké doporučení psů Jak jsem již dříve pověděl, máme u nás psy vhodné pro lov jezevců a veverek, také pak ptáků, jako skřivanů a koroptví či jiných. Jejich znamenitost je možno poznat zrakem, žádá se totiž, aby byli vzhledem co nejvíce přizpůsobeni lovné zvěři. Ti tedy, kteří se nejvíce hodí pro lov jezevců, musí být tlustí, ba nevzhlední tvoři s břichem ochable povislým, zato se silnými drápy na předních tlapách. Příroda je určila k hrabání nor. Všichni v tom rodě jsou velmi učenliví. Na závěr zmínky o Rozmanitostech uvádím pro pobavení čtenářů Balbínovu verzi úsměvného příběhu o strastiplném osudu ochočené opice pana Půty Švihovského na hradě Rábí a zvláštní pověsti obyvatel obce Chejna. Kapitola 59 Chejna Bláznivá, tj. ves bláznů, a čím si toto pojmenování vysloužila Když vykládáme o lovu a zvěři, připojím jednu neméně veselou příhodu, kterou mohu – jde-li někomu o věrohodnost – doložit z Pozemkových knih. Město Horažďovice kdysi náleželo rodině Švihovských, jak je všem známo. Podle pověsti založili Švihovští ono město, získali pro ně od králů městská práva, a proto má město ve znaku rodový erb Švihovských. Púta ze Švihova, nejvyšší český sudí, velký budovatel v té rodině (však se mu tak i říkalo), pán města, choval kolem roku 1494 v hradě Rábí v horažďovické krajině opici, v té době neobvyklé a jaksi obludné zvíře. Hrad Rábí stál již dříve, ale Púta jej opevnil tak mohutnými stavbami, jak by měl trvat na věčné časy. Náhodou se vzdálil k soudu do Prahy a opici zanechal na hradě. Zvíře buď ze stesku po pánovi, jehož bylo miláčkem, anebo ze zvědavosti, jež je vrozena jeho rodu, tajně uprchlo z hradu do nejbližšího chejnského lesa. Chejna je obec náležející poddanstvím k hradu. Jakýsi vesničan z Chejny byl v lese na dříví, když tu najednou uviděl opici sedící na stromě, zvíře, které ještě nikdy nespatřil. Díval se na jeho obratné pohyby a tak si myslel, že si to s ním zahrává zlý duch. Ze strachu, že mu ďábel ublíží, vzal nohy na ramena, úprkem běžel domů s křikem, že se v lese objevil čert. Ta věc Chejnské pobouřila, i popadli sekyry, motyky a klacky, vše, na co ve hněvu přišli, a hnali se za dřevařem do lesa. Jakmile opice uviděla, že se na ni hrne ozbrojený zástup, vyskočila na vrchol nejvyššího stromu. Pod stromem se vesničané radili: všichni se shodli na tom, že je to zlý duch a že se pánovi zavděčí, když mu budou moci zajatého čerta odevzdat, ať už živého nebo mrtvého, vždyť je přece původce všeho zlého. Uvažovali jen, jak se ho zmocnit, když nemají dalekonosnou zbraň. Nejprve se rozhodli, že porazí strom; opice to však pochopila a přenesla se skokem na druhý. Když se tam přihrnuli se sekyrami, přeskočila opět na jiný a zas na další. Lidé ji sledovali, házeli klacky a kameny, které jim nejednou dopadly na hlavu, a tak mnozí ještě utrpěli rány. Věřili, že jim je vrací sám čert. K poraněné opici, oslabené strachem, vylezl konečně na strom nějaký statný muž a velkým klackem ji několikrát udeřil do hlavy, až se zřítila. Někteří chtěli život zvířete ušetřit, aby dárek přišel pánovi ještě více vhod, ale když opice podrážděna tolika údery vřeštěla a zuřivě kousala a drápala, začali lidé už doopravdy vykřikovat, že jsou před čertem bezmocní. A tak opici udolali ranami a mrtvou zanesli k sudímu. Mezitím se v sousedství rozneslo, že byl v chejnských lesích usmrcen čert. V několika dnech se vrátil pán; i dostavili se přední mužové té vsi, a když jim byl umožněn přístup k němu, pověděli celou událost. Že se totiž podařilo uchovat v Chejně mrtvého čerta. Pán se smál lidské hlouposti, ale když přijel povoz do hradu a on poznal, že mu k nohám složili jeho opici, hrubě se na ně obořil a rozkázal, aby mu táhli z očí. Nejprve nařídil posly potrestat důtkami, ale potom, jak už byl člověk, který dovede a může sám sobě poručit, změnil svůj hněv ve smích a podiv nad lidskou hloupostí. Zavolal je zpět a určil takové potrestání: předně, pravil, chci, aby se pro příští časy vaše ves nejmenovala jinak než ves bláznů, za druhé, abyste mi nahradili škodu a rok co rok odváděli do mé pokladnice určité množství peněz za opici, kterou jsem dal s velkým nákladem dopravit ze zámořských končin. Od té doby lidé z okolních vsí i veškeré Pozemkové knihy nazývají tu obec Bláznivá Chejna a v Knihách účtů je poznamenáno (a majiteli také přísně vymáháno), jak velká je dávka za opici. Tuto dávku ještě dnes nazývají opičí plat, opičné. Sám jsem si to na vlastní oči přečetl. Když jsem se před šesti lety či ještě trochu dříve dostal na hrad Rábí, odebral jsem se také do této dědiny a nesměle jsem se otázal, zda je pravda, co se povídá o oné opici. Představte si, že ti lidé jsou pošetilí jako dřív! Nejen, že prohlašovali za pravdivé to, co jsem vyprávěl, ale také vypočítávali ještě další hloupé výroky a činy svých předků, obzvláště když uslyšeli, že je chci jednou zveřejnit. Chtěli totiž svou obec proslavit na budoucí časy, chtěli, aby získala zvučné jméno, ačkoli ji téměř nikdo neznal. Další osudy Bohuslava Balbína v posledních letech jeho života nabíraly stále smutnějších kontur, neboť se mu neustále zhoršovalo zdraví. V roce vydání prvního dílu Rozmanitostí ulehl se zánětem pohrudnice, takže mu starostliví lékaři zakázali jakoukoli duševní námahu. Netřeba zastírat, že byl Balbín značně nedisciplinovaným pacientem, který se nenechal odradit od dalších vědeckých a literárních aktivit. Roku 1680 jej dostihla smutná zpráva o smrti jednoho z nejdražších přátel, Tomáše Pešiny z Čechorodu. V prosinci 1682 ho sklátila další nemoc a následující rok utrpěl záchvat mrtvice s ochrnutím pravé ruky. Ještě stále mohl myslet, mluvit a kratší texty zvládal napsat levou rukou. Pokračování Rozmanitostí už diktoval písařům, ale i to ho již velmi zmáhalo a vysilovalo. Další záchvat mrtvice následoval v roce 1687, kdy Balbínovi ochrnula i pravá noha. Přesto nedával svůj špatný zdravotní stav navenek příliš znát a neopouštěl ho ani jeho tradiční smysl pro inteligentní situační humor. V posledním dopisu Christianu Weisovi však již napsal svou bezútěšnější životní vizi: „Už mi nastává chvíle, kdy stíny ohrožují okraj mého života. I zraku mi ubývá. Snad oslepnu. Levé oko je celé zakalené. To se mi hlásí sedmý křížek. Zdalipak mi jej přejete? Sbohem!“ Bohuslav Balbín zemřel 29. listopadu 1688 a byl pochován v kryptě kostela svatého Salvátora v Praze. Rok po jeho smrti napsal anonymní člen jezuitského řádu: „Velebí se v Pánu zesnulý kněz Tovaryšstva Ježíšova Bohuslav Balbín, doktor krásných umění a filozofie, jako slovutný profesor umění, spisovatel, jenž vše, co sepsal, dovedně sepsal, vlasti naší jest Liviem, školám středním Quintilianem, české šlechtě Suetoniem, sobě pak Tacitem.“ Na závěr budiž vysloven velký dík a uznání klasickým filologům prof. dr. Bohumilu Rybovi, dr. Heleně Businské a dr. Josefu Hejnicovi za excelentní překlady děl Bohuslava Balbína z latiny do češtiny. 

 Autor článku Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama