PhDr. Josef Skála, CSc.

historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 4,39. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

23.05.2018 15:19:46

Marx a naše politické rozcestí

Marx a naše politické rozcestí

200 let od narození Karla Marxe bylo i podnětem sobotní konference v Praze. Na tucet okresních výborů KSČM ji, spolu s dalšími levicovými subjekty, uspořádaly pod názvem „Marx k dnešku“.

Vyprovokoval mne k troufalému kousku. Vzal jsem si slovo na téma, jak by se k rozcestí české levice postavil ten, koho má za mozek druhého tisíciletí i britská BBC. Byly to poznámky spatra.

Tady je jejich textová verze: 

Z říjnových voleb vzešel hlavolam, před jakým naše hnutí nestálo už přes 70 let. Na vládách, v nichž zasedal i střed a pravice, se řada komunistických stran podílela naposled krátce po válce – a tedy i za diametrálně odlišné mezinárodní situace. Pak už některé nesly díl odpovědnosti výlučně za vlády sociální demokracie – ty z „bipolárního světa“, tedy mnohem levicovější než dnes. Šlo o kabinety, které podnikly i řadu pozitivních kroků, z „atlantických“ závazků se však nevyvázaly – i když například Francii vyvedl aspoň z vojenských struktur NATO už Charles de Gaulle. Zmíněné vlády to vtáhlo do akcí a plánů, pošlapávajících mezinárodní právo. Naše partnerské strany to srazilo na sám kraj politické scény. Dřív je volila až třetina země. 

My jsme neuspěli v trojích volbách po sobě. V krajích i Poslanecké sněmovně nemáme ani polovinu dřívějších mandátů. Volby však vyhrály „protestní hlasy“ – a političtí dinousaři, mající na hrbu loupež tisíciletí, se krčí v parlamentní menšině. Sami už vládu dohromady nedají – ani kdyby se přidala ČSSD. A vláda, vedená vítězem říjnových voleb, tak může - navzdory našemu volebnímu nezdaru – poprvé záviset i na naší parlamentní toleranci.

Být naší duší Karel Marx, dali nám lidé ne 7,8, ale minimálně 20 procent hlasů – a možná nás neporazil ani miliardářův fanklub. Teď si však můžeme klást už jen otázku, jak by Marx postupoval za situace, k níž vedl dosažený výsledek voleb. 

Nechal by šanci, jaká tu nebyla skoro 30 let, ležet ladem? To si nemyslím. Na čem by náš postup založil především? Jistě i na tom, že „staré struktury“ defraudace, nemající historické srovnání, je třeba udržet na politickém bidýlku – i faktu, že zásadní změnu lze sotva čekat od předčasných voleb. Marx by si však dal určitě práci i s pečlivou analýzou, v čem se zájmy vítěze voleb liší od pravice i „levice“, které se dosud střídaly u moci – a jak prostor, který to nabízí, využít v naší politice. Co vše nám nabízí fakt, že ANO reprezentuje kapitál z „reálné ekonomiky“, a ne pařeniště „morálního hazardu“ na finančních trzích – a ten chtě nechtě závisí i na kupní síle „dolních deseti miliónů“. I jak zužitkovat jiný nesporný fakt – že ANO nad stranami, které porazilo, vyhrálo právě i zdrcující kritikou loupeže tisíciletí. Jedno i druhé představuje potenciál, jaký to od „sametu“ ještě nevyhrál. Marx by ho vytěžil nadoraz.  

Jednal by s vítězem voleb jen v zákulisním přítmí? Umožnil by mu  bodovat i tím, co po něm žádáme my? A na nás naopak hodit spoluvinu za vše, co lidem vonět nebude? Kdo Marxe nezná jen „z rychlíku“, dá mi za pravdu: být v naší kůži on, vynutil by si s vítězem voleb dialog, vedený před zraky nejširší veřejnosti. Tak aby vlastní návrhy opřel o většinové nálady – a tím větší jim dodal váhu a dopad. Aby náš vliv a prestiž posilovalo už samo jednání – ať už dopadne jakkoli. A tím méně nás zaskočily i předčasné volby, dojde-li až na ně.

Hledal by Marx s hnutím, jakým je ANO, „programovou shodu“? Riskoval by zrádná nedorozumění, o něž si koleduje už sám tento pojem? Všechny ty pochybnosti, které pomáhá živit, zda jsme i teď skutečně radikální, systémovou opozicí i teď a chceme jí být i do budoucna? Omezil by Marx to, co si je s vítězem voleb třeba vyjasnit, na sedm témat pokrývajících jen nepatrný malý zlomek všeho, o čem tu bude politika po příští více než tři roky? Dal by tím vládě, již máme tolerovat, bianko šek jednat podle vlastního uvážení v kterékoli z jiných otázek – a klidně si pro to hledat podporu i u poražené pravice? Šel by tou cestou i poté, co se ta „shoda“, nahlédne-li se do programového prohlášení vlády, scvrkla  na gumové větičky, umožňující vrchovatě rozdílný výklad? Marx by na to šel jinak. Chtěl po vítězi voleb hlavně jasné záruky, co neudělá. Co si veřejně zakáže - a čemu bude rozhodně čelit i ze strany pravicové opozice. 

Týká se to i klíčových otázek domácí politiky. O to víc ovšem všeho, co souvisí s „atlantickými závazky“. Nechal by si Marx sešněrovat i tak explozívní téma – jen na spor, kolik smí činit český vojenský kontingent v zahraničí? Vítěz voleb, vládnoucí v demisi, jedná v rozporu s mezinárodním právem i v řadě jiných otázek. Počínaje snaživým souhlasem s raketovými útoky na Sýrii, krvácející v boji proti islámskému terorismu, přes papouškování prolhaných hororů kolem „novičoku“ a vyhoštění ruských diplomatů až po nedávný podpis deklarace z Marrakéše, jímž se – řečeno slovy nekomunisty Jaroslava Bašty – upsala „afrikanizaci“ Evropy i vlastní země. Marx by od státní moci,  ucházející se o naši toleranci, žádal jasné záruky, že se nic podobného už nebude opakovat.

Marx byl virtuózem argumentace, opřené o vlastní svatá přikázání jiných.  ANO by na téma NATO nepochybně konfrontoval už Washingtonskou smlouvou z roku 1949, ustavujícím dokumentem aliance. Ta se totiž místopřísežně zavazuje, že bude ctít Chartu OSN. A ta zase uznává pouze dva legitimní důvody užití ozbrojených sil – obranu proti vnějšímu napadení nebo rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Hnutí ANO je pramálo homogenní. Vedle postav, které jsou více či méně racionální, sbíralo své „lidské zdroje“ i z vrakovišť „pravdolásky“. Nemá-li ANO zůstat rukojmím jejich fanatického bezvědomí, chce je to konfrontovat právě vším, co má NATO ve štítu, aniž to kdy mínilo vážně. Konfrontovat je veřejně právě těmito kánony – a dopřát tak výmluvnou podívanou i miliónům televizních diváků. Tím větší je šance dosáhnout kompromisu, jímž se skutečná levice neutrhne ostudu. Že to bude narážet na odpor? Samozřejmě. Komu ten střet přinese víc politických bodů – poskokům „atlantických“ zaklínadel nebo radikální opozici? Kdo se pak musí obávat víc i případných předčasných voleb?

Dopustil by i Marx, aby se pomalu nejčastější otázkou, přetřásanou v souvislosti s komunistickou tolerancí vlády, stalo právo mluvit do obsazení části vlivných postů ve státní správě a podnicích? To téma nám vážně neuškodí, jen vystoupí-li z tajnosnubné tmy. Jen nabude-li tvaru konkrétních jmen, jejich nezpochybnitelných životopisů v daném oboru, konkrétních cílů k nápravě klientelistických a korupčních praktik – a závazku skládat pravidelné účty před soudnou stolicí veřejného mínění.    
 
Marx by však především nepřipustil, aby se mezi lidmi šířil jak lavina dojem, že i pro nás, komunisty ztuhnul „vznik stabilní vlády“ ve fetiš, důležitější než co jiného. A že tak teď půjde už vlastně jen o to, jak se naplní „programová shoda“ s vítězem voleb, ač pokrývá pouze vyzáblé torzo skutečné agendy. Marx by si dal práci ukázat pravý opak. Že debakl těch, kdo zemi plundrovali skoro třicet let, bere jako výzvu naši radikální iniciativu znásobit, a ne ji utlumit ještě víc. Že mu je závazkem rozvinout ještě rozhodnější opoziční politiku – a ne se upsat k toleranci vlády v podstatě nehledě na její příští kroky. Právě na tom by si dal záležet už v etapě, kdy vláda teprve usiluje o parlamentní důvěru – a to i smrští vlastních návrhů zákonů. Ne v poloze čirého furiantství, jež ani neaspiruje na většinovou společenskou odezvu, nýbrž námětů, dožadujících se splnění slibů, jimž vítěz voleb uhranul voliče – a obratně apelujících právě na to, v čem je obrat od polistopadových lumpáren i v zájmu sil, reprezentovaných ANO. To hnutí je slepencem krajně rozdílných ambicí i všelijakých atavismů. Jen takto pojatý tlak zleva uvolní ruce těm, pro něž klíčové národní priority nejsou jen fíkovým listem.     

K hlavolamům, před něž nás staví dnešní politické rozcestí, lze jistě přistoupit i jinak. Pak ovšem šance, jaká tu nebyla skoro třicet let, vyjde naprázdno. Tím víc ohrozí nejen nás, ale celou českou levici právě to, co ji vyplenilo v Itálii, Francii i dalších zemích. Taková mutace politické scény potěší jen ťulpase a fanatiky. 

Varovná je už krajně rozporná odezva, již jednání s vítězem voleb vyvolává doposud. Tím spíš po našem nedávném sjezdu, jenž nevyřešil jediný z dávno nazrálých problémů. Rozčarování napříč levicovou veřejností proniká i do řad strany. Stupňuje v nich pasivitu i rezignaci. Leckdo už dokonce „pokládá legitimaci“, jiní to nahlas zvažují. Rád bych využil i této příležitosti a vyzval je, ať to nedělají. Vzdát to znamená nahrát pravému opaku toho, čemu zasvětili život. Plně však chápu, že mají-li své trpké rozhodnutí vzít zpět, musí pro to mít i dost pádný  důvod. Reálnou naději, že vezmou-li si slovo, přestanou si připadat, že mluví do větru.

Tu šanci jim hodlá nabídnout diskusní platforma, navazující na předsjezdovou samosprávnou debatu. Iniciátorem jsou aktivisté jedné z územních organizací strany, o jejichž konstruktivním krédu není sebemenších pochyb. Rozcestí, na němž dnes stojíme, volá po co nejširší demokratické diskusi. Jednoty akceschopné strany lze dosáhnout jen skutečně kolektivní tvorbou její politiky. Slibme si, že pro ni vykonáme maximum.

Josef Skála

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout