V obsáhlé stati, jejíž originál připojuji, krom jiného uvádí: Pozvánku na kongres dostaly strany a frakce, které se dokázaly rozejít s II. internacionálou, zkompromitovanou kolaborací s viníky první světové války. Do Moskvy dorazili delegáti 35 organizací z 22 zemí. Řadě dalších zájemců to neumožnily státy, zapojené do blokády sovětského Ruska.
Kongres se konal v době revoluční vlny, která ještě neopadla. Až šokující měrou zasáhla i Spojené státy. Například v Seattlu běžela velká generální stávka po několik týdnů právě v době moskevského kongresu. „Velká válka“ právě skončila, delegáti však právem předpokládali, že nebude poslední. Nosným tématem kongresu byla otázka „přeměny imperialistické války ve válku občanskou“, taktiky koncipované i bravurně uplatněné ruskými bolševiky.
Říjnová revoluce v Rusku proběhla v očekávání, že najde následovníky i v dalších zemích. Šance na přežití a úspěch Října s tím Lenin otevřeně spojoval i na moskevském kongresu. Pro Kominternu internacionalismus, připomíná Holmes, nebyl jen věcí vzájemné solidarity, ale mezinárodně koordinovaného boje za globální systémovou změnu.
Strana dělnické třídy, zdůraznil na kongresu Lenin, „své cíle nemůže zakládat jen na analýze podmínek ve vlastní zemi“. Musí „vycházet z rozboru krize kapitalismu a vývoje třídního boje v globálním měřítku“. Platila-li tato „vzájemná provázanost v dobách Kominterny, pak dnes je tomu ještě víc“. Protože právě „imperialistická globalizace, opřená o nové technologie, mění představu ekonomicky nezávislého národního státu do značné míry v anachronismus. Imperialismus nezná hranice. Tím méně se jimi může nechat sevřít dělnická třída.“
Čtvrt století od moskevského kongresu, pokračuje předák jedné z amerických komunistických struktur, „přineslo kolaps světové kapitalistické ekonomiky, velkou krizi, vzestup fašismu a druhou imperialistickou světovou válku“. Tím „markantnější změny doznala situace ve světě i boj dělnické třídy ke konci této etapy. Sovětský svaz pomohl osvobodit velkou část Evropy z imperialistického područí. Triumf čínské revoluce posunul svět směrem, příznivým pro národněosvobozenecká hnutí.“
Naproti tomu „dělnické hnutí v imperialistických centrech zesláblo politicky i ideologicky“. Zvlášť „drtivou porážku zasadil dělnické třídě nástup fašismu v Evropě“. V USA sice „dosáhla ze strany Rooseveltovy vlády jistých ústupků“. Vládnoucí třída na ně přistoupila hlavně s „cílem předejít v Spojených státech revoluci sovětského typu“. Pak ovšem nastal i velký paradox. Byl to totiž i loajální postoj americké veřejnosti v době, kdy bylo třeba spojit síly proto fašismu, jenž ve svém důsledku nahrál „dominanci amerického imperialismu“ po další desítky let. Právě ta se však rozpadá v posledním období. Coby jedna z klíčových stránek „krize pozdního kapitalismu a s ní spojených ekonomických a politických otřesů“.
Spojenectví Moskvy a Washingtonu za druhé světové války přispělo k porážce fašismu. Později však přivedlo i k určitým „falešným iluzím o mírovém soužití s imperialismem“, a to i v sovětském vedení. Holmes má dokonce za to, že přispěly i rozpuštění KI už v roce 1943. A pokračuje: „Dnes, kdy se napříč světem konají mítinky na obranu Bolívarské revoluce ve Venezuele, vystavené pokusu o kontrarevoluční převrat se Spojenými státy za zády, je načase si připomenout, že to byl právě tehdejší venezuelský prezident Hugo Chávez, kdo před lety uspořádal v Caracasu velké shromáždění socialistických a komunistických sil s cílem vytvořit V. socialistickou internacionálu“. Pro „politické rozdíly mezi delegáty konference se tento cíl nakonec nerealizoval“. Chávez však už tehdy právem předvídal, že právě nová internacionála by pomohla ubránit proti imperialismu i Venezuelu.
„Kominterna na vrcholu své síly sehrála – přes všechny své slabiny a rozpory – v globálním třídním boji za socialismus a komunismus významnou roli.“ Pamětníkům stačí připomenout třeba jen dvě jména – J. V. Stalina a L. D. Trockého -, ilustrující hloubku dobových rozepří. „V naší straně se však toto období snažíme posuzovat objektivně“. Skuteční „revolucionáři musí z minulosti umět vyvozovat lekce“. S plným vědomím, že právě „slabiny třídního dělnického hnutí, přetrvávající dodnes, jsou i klíčem k pochopení, proč se nakonec zhroutil i Sovětský svaz“.
Po jeho pádu to byl „Sam Marcy, zesnulý zakladatel a vůdčí osobnost Workers World Party, kdo přišel s výzvou vytvořit silnou bojovou komunistickou organizaci. Odložit stranou někdejší rozdíly a sjednotit se na principech leninismu“ – v otázkách „poměru revoluce a reforem, nesmiřitelného boje proti imperialismu, avantgardní úlohy strany, revolučního řešení národnostní otázky i dalších“. Protože – „při vší úctě k revolučním tradicím“ – je tím, „co je potřeba především, obnova revolučního hnutí“. Schopnost „zaměřit jeho síly do budoucnosti.“ A je jen otázkou času, kdy „revolucionáři vytvoří znovu i svou mezinárodní organizaci“.
Připomenout si principy, prověřené činností III. internacionály, je dvojnásob důležité na prahu „nové fáze třídního boje“. Tím spíš, že „po druhé světové válce změnilo dělnické hnutí, odbory i dělnické strany hlavně v západních zemích, své zaměření. Převážil názor, že kapitalismus a imperialismus nabyly na síle a dělnické třídě nezbývá, než se na dlouhé roky smířit s hegemonií majetkových špiček.“ V řadách dělnického hnutí to nahrávalo „sílícímu konzervatismu“, „zúžené, lokálně omezené optice a orientaci“, ba „vázanosti na vládnoucí třídu“.
Názorným příkladem je „současný vývoj ve Francii“, kde masa „´žlutých vest´, rekrutujících se hlavně z dělnických řad, uvedla vládu a buržoazii v paniku“. Byly však nuceny „povstat samy proto, že pozbyly dojmu, že se za jejich zájmy postaví francouzské dělnické hnutí“. Tím znepokojivější signál je to za situace, kdy „globální kapitalistická ekonomika prochází poklesem“ navzdory tomu, že ho „kapitalističtí bankéři a politici – zvlášť v USA – popírali ještě před několika málo měsíci“ a „rozsah nadcházející ekonomické krize jim unikal“. Teď se však „další nevyhnutelný krach finančních trhů vznáší nad Wall Streetem i celým systémem finančního kapitálu. Globální pokles ve skutečnosti není jen recesí, za niž bývá označován.“ Poněvadž „recese je jevem cyklické povahy, po němž následují oživení a ekonomická expanze“. Kdežto dnes jde o „signály krize daleko vážnější, než jen cyklický propad.“ Projevy „nezvratné systémové krize, jíž kapitalismu zvoní hrana“.
„Kapitalistický finanční trh, balancující roku 2008 na hraně klinické smrti, se terapie nedočkal. Trump ho ve Spojených státech sice dokázal stimulovat enormním snížením daní. Stabilizovat systém finančního kapitálu však v silách centrálních bank už není. Základní příčinou krize je permanentní nadvýroba kapitálu. Permanentní proto, že dosáhla stupně, nemajícího v dějinách kapitalismu obdoby.“ A tak jedinou skutečnou „jistotou do chvíle, než kapitalismus odejde ze scény a bude vystřídán socialismem, je to, že se životní úroveň většiny z nás bude dál zhoršovat“. Právě „dělnické hnutí tak nemá jiné východisko, než pracovat na radikálním programu urychlení zániku kapitalismu“.
Dnes „je to očividně hnutí na vzestupu. Ilustrují to i velké stávky na všech kontinentech. Ve Spojených státech zahájili dělníci před rokem vlnu bojovných stávek v Západní Virginii. Trvá dodnes a rozšířila se i do Colorada, Kalifornie a dalších států“. Tím víc je třeba mít na paměti vzájemnou podmíněnost „boje za bezprostřední zájmy dělnické třídy a maximálního programu socialistické revoluce“. I dnes sice v hnutí přetrvává určitý „sklon spatřovat v boji za zvýšení mezd, lepší pracovní podmínky a analogické požadavky div ne překážku příprav na revoluci. Je to však chybný názor. Velká část dělnické třídy bude vždy prvotně bojovat za své bezprostřední požadavky.“ I revoluční síly jí proto musí umět nabídnout i odpovídající „krátkodobou strategii“. Vždy však i s oporou v „poznání nejširších souvislostí globálního třídního boji a krize systému“.
Podmínky, v nichž bude veden tentokrát, budou obdobné jako v minulosti jen zčásti. V řadě směrů se od nich budou naopak principiálně odlišovat. Už jenom proto, jak zásadními změnami mezitím prošly samotné dynamicky se vyvíjející výrobní síly.
„Vládnoucí třídu obchází strašidlo. Tím strašidlem je globální revolta mládeže. Kapitalismus o mládež očividně přichází a jeho vládnoucími kruhy to šíří hlubokou frustraci. Převážná většina mládeže se obrací proti kapitalismu a stále víc se proti němu i bouří. Socialismus je – zcela bez ohledu na rozdílné představy, jež se s ním dneska spojují - populárnější než kdy dřív.“ Ne náhodou to byl „sám Trump, kdo nedávno prohlásil: ´Tato země nebude nikdy socialistická.´“ Tím spíš lze právem očekávat, že „právě tažení proti socialismu bude i hlavním tématem jeho kampaně za znovuzvolení“. Obrat v myšlení mladé generace budí sílící obavy v řadách celé majetkové a mocenské „elity“. Čas „globální vzpoury“ proti její nadvládě tak nejenže „neskončil, ale přichází právě teď“.
Především „mladí lidé totiž dospěli k poznání, že v etapě, kdy kapitalismus spěje k zániku, je před vyhlídkou práce a života v nejistotách nespasí ani vysokoškolský diplom“. Nic na tom nemění ani fakt, že „část mladých lidí podléhá naivnímu maloburžoaznímu radikalismu, který se s marxismem, dělnickou třídou a jejím bojem neslučuje“. Oč víc tito lidé „přicházejí i do naší strany“, tím častěji na to „narážíme a musíme těmto vlivům čelit“. Z toho však rozhodně neplyne, že se „názorů těchto mladých spolubojovníků snad máme zaleknout“. Chce to naopak „tvrdou práci, která je překoná“. Dnes platí víc, než kdy dřív – u mládeže i širokých dělnických vrstev získáme tím větší důvěru, oč víc, a ne snad méně bude naše politika skutečně revoluční.
„Lenin předložil II. kongresu Kominterny, konanému v roce 1920, koncepci řešení národnostní a koloniální otázky.“ S plným vědomím, že „bez spojení s národně osvobozeneckým hnutím, utlačovanými národy a jejich bojem za sebeurčení by cíle dělnické internacionály neměly šanci.“ To proto „kongres vyhlásil i nové bojové heslo: ´Proletáři všech zemí a utlačované národy celého světa, spojte se!´ Leninův přístup k národnostní otázce nebyl popřením třídní orientace. Vedl naopak k jejímu posílení. V našem hnutí to leckdo nechápe. Význam národnostní otázku se pak nedoceňuje a někdy opomíjí úplně.“ Jiným z projevů chybně „zúženého chápání třídního boje“ je to, když se za „opuštění třídních hledisek“ považuje „boj proti diskriminaci žen“.
Trumpova politika je stále nevypočitatelnější. Tím hůř lze předvídat, kam až dospěje jeho „netajený rasismus, misogynie i bombastická demagogie“. Obrážejí „paniku, chaos a politickou degradaci vládnoucí třídy Spojených států“. Trumpova posedlost „výstavbou zdi a válkou proti imigrujícím dělníkům“ není jen projevem rasismu. Obráží „zoufalou snahu rozdělit různé oddíly světové dělnické třídy neprostupnou zdí, zmařit její globální třídní uvědomění“. Vyhlašuje tím faktickou „válku proletářskému internacionalismu, který se znovu formuje“. Tím víc to od „skutečně pokrokových sil vyžaduje, aby deklarovaly – cestou masové výzvy – zcela nedvojsmyslně, že dělnický boj nemá žádné hranice“.
Právě Trumpovo chování však signalizuje ještě mnohem vážnější hrozbu – „ohrozí-li sílící krize vládnoucí kapitalistické třídy samo její přežití, pro část jejích příslušníků se stanou východiskem fašismus a válka“. Nejenom „nejúčinnější, ale dnes už i jedinou cestou, jak tomu zabránit, je co možná široký a radikální nástup dělnické třídy, schopné dovést svůj boj až do revolučního průlomu“.
„Před sto lety dominoval v řadách komunistů názor, že tím, kdo v boji za svržení kapitalismu sehraje rozhodující roli, bude dělnická třída samotných center imperialismu – a především samotných Spojených států. Sam Marcy předpověděl již před 70 lety, že hybné síly revoluce na Východě, hlavně v Číně i Korejské lidově demokratické republice kladoucí hrdinný odpor, ovlivní i vývoj Spojených států. Che Guevara byl názoru, že musí napřed dojít k sérii revolucí na periférii imperialismu, aby pak povstaly i masy v jeho metropolích a celé dílo dokončily. Svět se však od dob, kdy tyto předpovědi zazněly, změnil. Skoncovat s kapitalismem je však cílem, naléhavějším než kdy dřív.“
Spory o správnost někdejších prognóz jsou k ničemu, uzavírá Holmes. Tím víc toho třeba vyvodit z odpovědnosti revolučních sil, působících v epicentru dnešního kapitalismu. Cokoli mohou pro splnění toho, k čemu zavazuje, vykonat už zítra, nesnese sebemenší odklad.
