PhDr. Lubomír Zaorálek

  • ČSSD
  • ministr kultury
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -0,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

5. 12. 2019 13:04:00

Opakuji, nic hanebného se neděje

Opakuji, nic hanebného se neděje

Projev na 39. schůzi Poslanecké sněmovny 5. prosince 2019 – Odpověď na interpelaci poslance Grebeníčka k situaci v Národní galerii

 Dobré ráno, dámy a pánové,

já vlastně jsem poměrně vděčen za to, že se tady otevírá otázka České národní galerie a děkuji za tu interpelaci na Českou národní galerii, protože si myslím, že to je tak důležitá instituce i z hlediska naší národní identity, že je dobré o ní mluvit a informovat se o tom stavu, který tam je, a eventuálně i říci něco i k těm krokům a událostem, které v poslední době se v ní odehrály. Takže opravdu jsem rád, že se k tomu mohu vyjádřit a doufám, že v tom mém vystoupení také zazní věci, které budou reagovat a budou odpovědí na to, na co se ptal pan poslanec Grebeníček.

Já vlastně také sdělím pravděpodobně i určitou nespokojenost s tím, jak fungovala Národní galerie v minulých letech. Pochopil jsem z vystoupení pana poslance, že pravděpodobně podobně jako on hodnotím určité etapy vývoje té galerie, například v době, kdy v čele galerie stál, tuším, deset let pan Knížák jako poměrně dost varovný úkaz do budoucna, protože to bylo období prakticky izolace Národní galerie od světového dění a od světových galerií.

My jsme vlastně s nimi přestali komunikovat, doslova jsme se od nich odřízli, což vede, podle mě nás to poškodilo nesmírně a je pro mě neuvěřitelné, že ten stav trval celých dlouhých deset let. To znamená, že celých dlouhých deset let byla vlastně takto galerie takového typu a významu v Česku ponechána sama sobě a tomu, aby se vyvíjela tedy do takovéto nepochopitelné izolace a byla vlastně téměř vyřazena z té sítě galerijních institucí v Evropě a ve světě.

To je něco, člověk si říká, co by se nemělo už nikdy opakovat a vlastně i ty kroky, které jsem provedl, tak míří k tomu, aby se taková situace už nemohla nikdy opakovat. Aby to, co se děje v Národní galerii, nezůstalo tak naprosto bez kontroly, jak se tomu stalo tehdy.

A jenom bych řekl, ještě než se do toho ponořím, aby zase tady nevznikl pocit, že v současné době Národní galerie se hlavně potýká v problémech. Tak já bych chtěl na úvod říci a všechny upozornit, že právě teď jsme v situaci, kdy se můžeme opravdu něčím nesmírně pochlubit. A já to tedy udělám na začátek, abych tím rámoval to vystoupení. Já se domnívám, že výstava Staří mistři, která byla otevřena ve Schwarzenberském paláci, jejímž autorem je Marius Winzerel a architekt Josef Pleskot, je výstava naprosto mimořádná a dovolím si tvrdit, že podobný typ výstavy ještě v této zemi snad opravdu nikde nebyl ani k vidění nebyl. Takže opakuji, navštívit výstavu Staří mistři ve Schwarzenberském paláci, je naprosto mimořádný zážitek a myslím si, že i ti, kteří přijedou ze zahraničí a jsou zvyklí na velmi zajímavé instalace já nevím v Londýně nebo v New Yorku, tak si myslím, že budou překvapeni tím, co v Praze uvidí. A nemyslím si, že by někdo tak snadno našel něco podobného a podobný typ instalace, tak bych řekl novátorské a tak působivé, jako je ta, kterou máme nyní my jako instalaci Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci. Já se nebudu tady bavit o detailech, lépe tam zajít, jenom jsem na to opravdu pyšný. Až tak, že když jsem byl teď v Paříži, tak jsem panu prezidentovi Lasvignesovi a direktorovi Centre Pompidou sdělil, že jestli pojedou do Prahy, tak jim doporučuju, aby se šli podívat na to, co my dneska v Praze máme, že to nelze minout. Ale nejenom že máme vynikající takovouto expozici teď ve Schwarzenberském paláci těch Starých mistrů, ale zároveň si myslím, že se dá stejně tak doporučit to, co galerie dneska prezentuje v tom českém moderním umění ve Veletržním paláci. To je výstava 1930 až současnost, na které najdete díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Štýrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Kotíka a dalších. A také tato výstava ve Veletržním paláci dnes si myslím, že je výborná.

Takže já vám to říkám jen jako takové dva příklady z činnosti Národní galerie, na které jsem opravdu docela hrdý, že se v této chvíli prezentují a že ty expozice jsou v této chvíli nabízeny veřejnosti, protože jejich úroveň je opravdu mimořádná. A připadá mi, že když tohle shlédnete, tak si řeknete, problémy jsou v Národní galerii, ale všechny ty problémy, které byly, nebránily tomu, aby se připravily takovéto dvě přepychové expozice, na kterých jsou podle mě dokonce poprvé obrazy, které jsme do té doby možná ani správně nevnímali v těch dosavadních expozicích. Dostává se jim takového prostoru a takového lesku, že vás zaujmou způsobem, jakým se to v minulosti zdaleka nedařilo. Ta instalace najednou pomáhá tomu, abychom si uvědomili, co vlastně v Národní galerii máme. Podle mě je to veliký zážitek a já jsem strašně rád, protože jsem byl zvyklý něco takového vidět v zahraničí v minulosti a je pro mě veliká radost, že dnes něco takového vidím i v Praze. Takže tohle vám musím sdělit, že když tady budu mluvit o Národní galerii, tak nemluvím o instituci, která by se pouze potácela, ale která v této chvíli se prezentuje skvělým způsobem, a to dokonce na úrovni, kterou byste v minulosti těžko hledali. A kdo mi nevěří, tak doporučuju, zajděte si třeba do toho Schwarzenberského paláce a budete moci vidět Růžencovou slavnost a celou řadu dalších obrazů skvěle instalovaných v takovém prostředí a takovým způsobem, že tak ještě nikdy podle mě v této zemi instalovány nebyly. Jsou tam obrazy vynikajících českých mistrů a to zároveň i se stejně pozoruhodnými zahraničními umělci. Není tam často respektovaná ani časová osa ani ta národní, je to prostě úplně nový způsob a pojetí toho, jak exponovat výtvarná díla. Ale myslím si, že je to veliký zážitek. Tak se omlouvám za tady tenhle úvod, ale je to podle mě docela důležité říci, aby bylo zřejmé, že se bavíme o problémech Národní galerie, ale zároveň v této chvíli to není tak, že by ona nestála za návštěvu, naopak, možná dneska ta návštěva někomu připraví překvapení a zážitek, který ani nečekal - což je pro mě důležité, tzn. není všechno ztraceno. Věnujme se těm problémům, ale ve skutečnosti v galerii dneska jsou lidé, kteří jsou schopni zacházet s těmi věcmi, které tam jsou, naprosto excelentním způsobem. Takže to je věc, která mi dělá opravdu radost.

Na druhé straně to, co říkal pan poslanec Grebeníček, v tom měl samozřejmě v celé řadě věcí pravdu, protože on poukazuje na události, které tam byly nejenom v tom období řekněme pana Knížáka, ale ještě i nedávno. Byla podávána trestní oznámení na minulého ředitele. Já tedy musím tady zdůraznit, že ta trestní oznámení, pokud je mi známo a mám správnou informaci, tak byla odložena, tzn. tady se nenaplnilo to, že by to bylo tak vážné, že by byly spáchány nějaké trestné činy, což já jsem si tedy od začátku myslel, tak jak jsem se s tím seznamoval.

A co se týče té situace současné. Víte, že já jsem se odhodlal - ne tak dávno - odvolat toho pana ředitele, který tam byl instalovaný, pana Morávka z funkce ředitele, protože jsem, upřímně řečeno, s ním nedokázal navázat nějaký kontakt, že bychom si mohli důvěřovat, a rozhodl jsem se do funkce národní ředitelky jmenovat paní Nedoma, Anne-Marie Nedoma, jako takovou prozatímní ředitelku, která by tu galerii zkonsolidovala - technicky, organizačně, personálně - do doby, než rozhodneme o novém řediteli české Národní galerie. A zároveň s tím jsem vytvořil Garanční radu, která má zhruba něco přes deset členů, jejím předsedou je architekt Josef Pleskot, je tam celá řada zajímavých osobností. A ta rada začala poměrně velmi intenzivně pracovat na tom, aby připravila především nový statut Národní galerie a zároveň připravila způsob, jakým se bude rozhodovat a volit nový ředitel, event. stanovila, jak bude složena ta skupina, ta komise, která bude nového ředitele Národní galerie vybírat. Tento úkol já odhaduji, že je maximálně na půl roku, snažíme se teď tu dobu stlačit. A za tu dobu má galerie odpovědět na otázky, co vlastně chceme od Národní galerie, jak budeme zacházet s těmi prostorami, jakou máme představu my, co budeme chtít po tom řediteli, kterého tam chceme instalovat. A od zodpovězení těchto otázek by se mělo jít k tomu, koho vlastně potřebujeme jako ředitele, protože ta otázka, kdo má ten ředitel Národní galerie být, není tak úplně jednoduchá. Chápete, jsou země, kde to je spíš kunsthistorik, jinde je to spíš manažer, někde dokonce vytvářejí takové systémy řízení, že to je taková dvojička, která splňuje obě ty věci. Když jsem byl teď v tom Centre Pompidou, tak mě docela inspiroval ten způsob, jak tam spolupracuje prezident s generálním ředitelem té slavné galerie a připadala mi to docela jako inspirace pro to naše řešení.

Ale to znamená, dneska ta Garanční rada musí rozhodnout, jakým způsobem řídit galerii a jaký úkol dáme tomu řediteli, který tam bude, co bude sledovat, co budou priority a úkoly, které bude mít. Aby se nestalo to, co se stalo před těmi lety, že se tam deset let prostě dělo něco, co bylo úplně mimo kontrolu. A ta Garanční rada po tom, co jmenuje tuto výběrovou komisi, vybere ředitele a ta Garanční rada neskončí svou práci tím vybráním toho ředitele, protože jejím úkolem bude vytvářet určitý dozor a nějakým způsobem sledovat to, co se dále v té galerii děje a jestli ten ředitel naplňuje to, kvůli čemu byl do té galerie jmenován. Takže to je systém, kde bych byl rád, aby zabránil tomu, aby se opakovalo to, co se v minulosti bohužel stávalo opakovaně, že vlastně ta galerie byla mimo sledování, nějakou odbornou reflexi toho, co se tam děje. A rovnou vám řeknu, že tento princip, který jsem použil u Národní galerie, stejně tak chci použít a už tedy rozjíždím u Národního divadla a u Národní knihovny. Takže tento princip odborných konzultačních těles, kterým říkám Garanční rada, vytvářím jako systém určité reflexe, jakési kontroly místa, kde se reflektuje to, co se v té příslušné instituci děje, a soustavně se to sleduje. To by mělo zabránit tomu, aby se Národní galerie octla v takových situacích, jako se ocitala v minulosti. Já si myslím, že teď vám mohu říci, že Garanční rada Národní galerie pracuje opravdu velice intenzivně, schází se velmi intenzivně, takže je to docela náročná věc pro ty, kteří tam jsou.

A já jsem přesvědčen, že ona splní ten úkol a že dodrží ten čas, který jsme si stanovili pro to, aby bylo rozhodnuto tom, jak chceme volit ředitele Národní galerie, jak bude složena komise, která to má dělat, koho tam chceme a jaký úkol mu dáme, co po něm budeme vlastně chtít. Takže to je ta perspektiva toho dalšího vývoje. Já vím, že v posledních dnech tady veřejnost trochu zaregistrovala s určitým vzrušením to, že paní současná ředitelka Anne-Marie Nedoma odvolala speciálního kurátora pana Adama Budaka. On byl dříve ve funkci hlavního kurátora, teď v poslední době jenom ve funkci speciálního kurátora, a to odvolání vyvolalo určitou pozornost, dostávali jsme určité petice.

Takže teď využiji té možnosti a vyjádřím se k tomu. Podívejte se, já se domnívám, že jakkoliv možná odvolání pana Adama Budaka bylo provedeno takovým způsobem, že to nebylo zcela srozumitelné, což jsem trochu paní ředitelce vytkl, tak nemám pochybnosti o tom, že důvody, které vedly k odvolání pana Budaka, byla naprosto jasné a jednoznačné. Nejenom proto, že pan Budak nepředložil výstavní radě ke schválení žádný vlastní realizovatelný projekt na rok 2020, i když byl vyzván, aby tak učinil, ale především proto, že pan Budak nebyl tak trochu tím, za koho se vydával. Ukázalo se, že v životopise, který uvedl, když nastupoval do Národní galerie ještě za pana ředitele Faita, uvedl nepravdivé informace. On tam uvedl informace, že pracoval několik let ve washingtonské galerii Smith and Union Institute, výtvarné galerii, a ukázalo se, že tam nepracoval těch několik let, jak uvedl, ale že tam pracoval jenom několik měsíců, a pak byl na den propuštěn pro ztrátu důvěry pro zneužívání finančních prostředků. A dokonce, jak se můžeme dočíst, byl vyveden ochrannou stráží galerie ven, protože odmítal odejít. A ta praxe zneužívání finančních prostředků, za kterou byl vyhozen ze Smith and Union, ta v podstatě podle mě pokračovala i v pražské Národní galerii. My vlastně máme dnes celou řadu informací o tom, jakým způsobem zacházel s finančními prostředky, jak je zneužíval v případě cest do míst, na které neměl žádnou kompetenci jezdit, protože tam neměl co pro Národní galerii zařizovat, náklady těchto cest a náklady akcí, které pořádal a které by se daly těžko obhájit z hlediska úkolů, které měl. A samozřejmě i celá řada věcí, kterými překračoval etický kodex galerie, nebo vůbec etický kodex galerií tohoto typu v Evropě a ve světě, kdy se vlastně inkasovalo za to, že se v Národní galerii vystavovaly obrazy, tak se za to inkasovaly peníze od těch umělců, což, jak asi víte, je velice nezvyklé, protože když v podobné galerii umělec vystavuje, tak je to pro něho taková věc, která automaticky zvedá ceny jeho obrazů a nepotřebuje si za to nechat vyplácet peníze. A pak jsou tam další a další věci, některé, přiznám se, se těžko prokazují, ale máme poměrně velké podezření, že k nim docházelo ve vazbě na privátní galerie a spolupráce s nimi, všechno věci zakázané pro kurátora nebo hlavního kurátora takového typu galerie, jako je česká Národní galerie. To znamená, že v takovémto typu galerií, pokud někdo používá tyto byznysové metody a chová se tak jako obchodník s uměním, tak to nemá nic společného s tím, jak má vystupovat někdo, kdo je třeba hlavním kurátorem české Národní galerie, kurátorem takovéto státní instituce, jak je můžete vidět v Londýně, ve Spojených státech, Francii, Německu a pro které platí určitá pravidla, která tady byla jednoznačně velmi razantně porušována.

Takže když jsem se seznámil skoro s celým výčtem toho, čeho se dopouštěl, a řada těch věcí se dá velmi přesně doložit, tak jsem samozřejmě musel souhlasit s tím, že pan Budak nemá co dělat v Národní galerii a plně jsem se postavil v této věci věcně za to, co paní Nedoma udělala. Bylo to přesně to, co jsem po ní chtěl, když jsem ji jmenoval do funkce ředitelky Národní galerie, tak jsem chtěl, aby zjistila, jak vlastně situace vypadá a aby udělala něco jako technický, organizační a personální audit situace, abychom připravili Národní galerii pro příchod nového ředitele s tím, že bude v konsolidovaném prostředí, ve kterém bude moci plnit to, o co ho budeme žádat. Takže já jsem vlastně víceméně spokojen s těmito kroky, které tady proběhly.

Zvláštní kapitola je to, co zmínil pan poslanec Grebeníček a co se týká koupě obrazů. To je poměrně docela složitá kapitola, i když ne zas tak strašně složitá a je poměrně poučné to, co se v posledních dnech odehrálo, protože během posledních měsíců se vlastně v historii kolem některých těch obrazů, jako byl obraz Zvěstování nebo Madona v Dijonu, de facto vyjevilo, kde jsou asi skuteční znalci, na které se můžete spolehnout a kde vám naopak jsou dodávány poměrně nepřesné a zavádějící informace o hodnotách děl, především tedy českých děl, která se objevují na světovém trhu. A ona celá ta historie v podstatě potvrdila, že hodnota těch takzvaných bohemik, těch českých gotických deskových maleb na světovém trhu, je obrovská. Skoro bych řekl závratná. To, že se v Dijonu nyní prodala taková malinká destička české Madony s dítětem, opravdu nevelká, za 158 mil., to je taková nejlepší informace o tom, jak si dnes stojí české gotické umění na světovém trhu. A vím, že ti, kteří se tím opravdu zabývají a pohybují se na tom trhu dnes a jsou skutečně kompetentní, tak vlastně toto avizovali už dlouho. Cena těchto českých bohemik - zájem o ně je nesmírný - a my to teď vidíme v realitě. To, že se nepodařilo v poslední době se dostat k české bohemice, a já se skoro obávám, že ten obraz Zvěstování se nyní po tomto vývoji v Dijonu stává poměrně velmi špatně dostupný pro českou Národní galerii, protože je evidentní, že v aukci ve světě ta cena bude opět značná. Ten obraz Zvěstování je ještě větší než ten obraz Madona s dítětem. Myslím si, že je zřejmé, že my na tom auditním trhu nemáme příliš jako Česká republika šanci, pokud stojíme proti takovým gigantům, jako je Metropolitní muzeum New York, tak ti jsou schopni na takové aukce přijet s mnohonásobně vyššími prostředky a de facto nás vždycky přeplatit. Takže šance pro naše znalce je, pokud jsme schopni jednat přímo s těmi, u kterých se obrazy objeví, vlastně předejít tomu, aby se dostaly vůbec na aukce, a to je samozřejmě velice těžké a je to něco, co vyžaduje asi zvláštní způsob strategií, abychom měli šanci se k takovýmto obrazům do budoucna dostat.

Pro mě z toho, jak se to celé vyvinulo, prostě plyne, že člověk si dneska už dovede udělat představu, čí znalecké posudky byly naprosto zavádějící a nepřesné a kde můžeme najít ty, kteří tu situaci odhadovali správně. Když to řeknu jednoduše, myslím si, že důvěru, co se týče nakupování těchto děl, by do budoucna měla získat Národní galerie. Abych byl úplně konkrétní, věřím lidem, jako je například Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění, právě jeden z autorů současné expozice starých mistrů ve Schwarzenberském paláci, o kterém si myslím, že po celou dobu to, co říkal, se ukazuje, že byly soudy správné a přesné. Takže si myslím, že bude třeba do budoucna zjednodušit systém nákupu děl v zahraničí, protože systém, který tady dosud fungoval, že byla jedna komise v Národním divadle a druhá na ministerstvu a sháněly se různé posudky, byl zdlouhavý a neefektivní a vede podle mě víceméně k tomu, že nakonec nám všechno na tom trhu uteče. Jsem přesvědčen, že bude třeba dát důvěru Národní galerii, která bude v takové kondici, že se budeme moci na její práci spolehnout a je třeba zlikvidovat ten příliš zdlouhavý, jak jsem řekl, neefektivní systém, který tady byl doposud, kde máme spousty znaleckých posudků, které se dramaticky liší a které jsou nám nakonec takto v tom množství k ničemu.

Takže jsem přesvědčen, že existuje cesta k nápravě z tohoto stavu a myslím si, že jednoduchost je v tom, že za nákup bude prostě zodpovědná Národní galerie, která dneska, ukazuje se, že má znalce, kteří tu situaci nejlépe odhadli a je třeba jim dát důvěru, protože to prokázali ve skutečnosti. Takže mohu ještě upřesnit, pokud toto není dostatečné, problematiku nákupu obrazů, protože ona je poměrně dost komplikovaná. Já teď říkám spíš závěry, které z toho pro mě plynou, protože mně je také samozřejmě líto, že se nám nepodařilo k těm obrazům dostat a myslím si, že bylo možné aspoň vyzkoušet jiné strategie, protože jít do otevřené konfrontace a střetu s Metropolitním muzeem v New Yorku na aukci je prostě dopředu prohraná záležitost.

To nám ani do budoucna žádnou šanci nedává. Metropolitní muzeum, zdá se, nakupuje Bohemica s naprostou jistotou, přehledem a jsou schopni přijet se stovkami milionů dolarů a skoupit všechno, na co narazí. Však si tam zajeďte. Oni dneska takhle shromažďují z Afriky, z Asie, ze všech koutů světa. Je vidět, že mají ohromné prostředky. Však také v minulosti těmito ohromnými prostředky převálcovali i Brooklynské muzeum, které dříve bylo významnější než ten metropolitní New York. Jenomže právě nedávno jsem mluvil s představiteli Brooklynského muzea, tak mi říkali, že proti penězům metropolitního nebyli schopni čelit. Vlastně to byla otázka času, kdy je dokázali z hlediska významu a síly převálcovat, protože to zaplatili obrovskými penězi. Metropolitní muzeum je dneska skvělé a ta nádhera je samozřejmě vykoupena především úžasnými finančními zdroji, které má k dispozici. Takže i česká Bohemica... Jediné, z čeho se můžeme radovat, že na budeme v

Metropolitním muzeu vidět česká Bohemica vystavená odpovídajícím způsobem pro obrovské množství návštěvníků z celého světa, takže to pro nás bude určitá čest, protože nepochybuju o tom, že se jim dostane v New Yorku odpovídajícího místa a budou tam viděny opravdu. Nicméně asi tušíme, že raději bychom byli, kdybychom je měli doma. Nicméně to se ukázalo být nedosažitelné. Takže tolik k tomu.

Ještě bych si dovolil, snad se na mě nebude pan poslanec Grebeníček zlobit, i když jsem ještě připraven doplnit svou odpověď, nebo se s ním na to i setkat a ty věci si vyjasnit, protože si myslím, že se dají vyložit. Dovolte mi, abych udělal ještě jednu takovou malou poznámku, kterou snad mi umožníte udělat, protože tady včera v nočních hodinách jsem byl poměrně dost tvrdě napaden panem poslancem Kalouskem, ale ono to bylo pozdě v noci, a já jsem byl požádán, abych se do té debaty už nemíchal, protože mi bylo řečeno, že je pozdě a nestihneme projednat všechny části rozpočtu. Tak jsem si tu odpověď nechal s tím, že jsem nechtěl zdržovat.

Ale dnes aspoň v minutě bych rád zareagoval na to, co tady včera zaznělo z úst pana Kalouska, to se týkalo také kultury a finančních prostředků do kultury, kdy on řekl, že je naprosto hanebné, že jsem jako ministr kultury akceptoval střednědobý výhled kapitoly kultury pro rok 2020. Rád bych vám tady řekl, že to, co tady pan Kalousek předvedl, byla poměrně dost velká mystifikace, protože on pracoval s tím, že já jsem jako ministr kultury akceptoval střednědobý výhled rozpočtu, kapitolu kultury, a střednědobý výhled tohoto rozpočtu na rok 2020 v podobě, které jak on řekl, je o půl miliardy menší, než aktuální rozpočet v tomto roce. (Paní ministryně Schillerová napovídá, že mluvil o roce 2022.) Mluvil o roce 2022. Ono to je jedno. Ta podstata je všude stejná.

Rád bych vás informoval, mám stejnou zkušenost i z Ministerstva zahraničí, ty střednědobé výhledy, se kterými jsme pracovali, byli vždycky podseknuté, jak v případě Ministerstva zahraničí, tak v případě Ministerstva kultury. Střednědobý výhled jsem vždy chápal jako takovou startovací čáru. Na té se to vyjednávání začíná. A podstatné je, že když se podíváte na rozpočty kultury, tak zjistíte, že od roku 2011 do dneška stouply ze 7 miliard na 12 miliard. To znamená rozpočet kultury fakticky neustále roste. Ten reálný rozpočet roste. Střednědobý výhled roste také, ale roste na daleko nižších těch. To jsou ty startovací čáry. Ty jsou prostě na daleko nižší úrovni. Ale taky roste. A on dokonce roste i v případě let 2018, 2019, 2020. Roste pomaleji, je to ta základna. Ten aktuální rozpočet je vždycky vyšší.

Kdybych vám řekl příklad, třeba v roce 2019 rozpočtový střednědobý výhled byl řekněme přes 12 miliard. Ale realita byla 14 miliard, řekněme o 2 miliardy vyšší. To, co se aktuálně vyjednalo, je o dvě tři miliardy vyšší. A stejně je to pro ten příští rok. I střednědobý výhled roku 2020 je vyšší než ten na rok 2019 o miliardu. Ale ten aktuální jsme vyjednali opět daleko výše. To znamená, dají se srovnávat ty střednědobé výhledy, které rostou pomaleji pod hladinou aktuálních. Ty aktuální vyjednané jsou prostě daleko vyšší. A ty se vyjednávají v červenci, v srpnu, a tam se dosáhne té skutečné velikosti rozpočtu.

Protože tuto praxi znám, sám jsem vlastně nebyl ve vládě v době, kdy se vyjednával střednědobý výhled, to se dělalo ještě předtím, třeba v květnu, v červnu, tak jsem ani neměl možnost do toho mluvit. A pak jsem se soustředil na to, aby ten aktuální rozpočet byl výrazně silnější, což se povedlo. A protože vím, že střednědobé výhledy se pohybují na nižší hladině, to je ta základna, ta nízká, tak jsem to prostě chápal, že to je stejná praxe, jako jsem znal z Ministerstva zahraniční, a že v příštím roce se budeme od této základny bavit o tom skutečném aktuálním rozpočtu.

A podle mě se dají srovnávat střednědobé výhledy mezi sebou a ty aktuální mezi sebou. A pro mě je podstatné to, že v tomto roce se podařilo prosadit to minimum, které jsem požadoval, a v tom se vláda se mnou dohodla. Stejně tak vím, že pro střednědobý výhled příštího roku je vyšší oproti střednědobému výhledu roku předcházejícího. A předpokládám, že na něm budeme moct jednat o aktuálním rozpočtu, který bude opět vyšší, a že ta jednání budou úspěšná, jak doufám.

To znamená to, co tady pan Kalousek předvedl, to byla poměrně zajímavá taková (nesrozumitelné), na které se dá prokazovat údajná hanebnost ministra. Ale myslím si, že je třeba vidět, že realita je skutečně jiná. Já jsem připraven při vyjednávání dalšího rozpočtu na rok 2022 udělat všechno proto, aby opět ten aktuální rozpočet stoupal tak, aby pokračoval trend, který je dneska a který vede k tomu, že rozpočet Ministerstva kultury za poslední léta stoupl asi o 5 miliard. Ten aktuální rozpočet a jeho růst - to je rozhodující. Střednědobý výhled jako základna - to je pouze pracovní věc. Posuzujme to, co je výsledek. Posuzujme aktuální výsledky rozpočtu.

Mně připadá, že ta debata, kterou tady pan Kalousek začal, je debata, kterou můžete snadno někoho ukřižovat, zvlášť těmi čísly, která si někdo takhle vytáhne a ukazuje, mluví o selhání. To je prostě nerespektování toho, jak skutečně to vyjednávání rozpočtu probíhá, a nerespektování toho, co skutečně je zápas o slušný rozpočet kultury. Ten já jsem připraven vést. Takže naprosto odmítám to, že bych hanebně selhal také proto, že jsem rád, že se mi v tomto roce podařilo například dohodnout se ve vládě a zvýšit prostředky na živé umění o 250 milionů, což byla zásadní věc, kterou jsem chtěl. Chápete, to je ta realita, to je ta skutečnost, která se povedla. Proto se nestydím za to, co jsem tady vůči rozpočtu vykonal.

Nestydím se za to, že se podařilo o 500 milionů zvýšit filmové pobídky. I v tom jsme ve vládě dokázali s paní ministryní Schillerovou i s premiérem najít dohodu. A je to podle mě docela zásadní (nesrozumitelné) třeba pro český film. Takže to jsou věci, o kterých se bavme. Tam, kde se podařilo v rozpočtu prosadit to, co jsem i v té krátké době, co tu jsem, cítil jako hlavní naléhavé věci.

A celková výše rozpočtu - člověk z toho nemusí být nadšen, ale je to aspoň to minimum, se kterým se dá pracovat. A stejně tak jsem připraven pracovat na rozpočtu příštího roku, na té základně střednědobého výhledu, se kterou se nespokojuji a kterou pokládám opět jenom jako startovací čáru. A byl bych si přál, abyste mě soudili potom z toho, co bude ten opravdový aktuální rozpočet po jednáních, která povedeme. O tom bych byl rád, kdybychom se bavili. Nebavme se o střednědobém výhledu, o kterém vždycky vím, že je podseknutý, a vždycky ho beru jenom jako první náčet k tomu, co se potom vyjednává.

Mně připadá strašně nefér a takové nesolidní od pana Kalouska, že tady prostě vystoupil v čase, kdy už žádný čas nebyl, někdy před půlnocí, kdy už to nikdo neměl ani chuť poslouchat, a začít najednou vykřikovat na ministra, vy jste naprosto selhal, to je naprosto hanebné a podobně. Taková ta velká slova, která vlastně mají naprosto daleko od skutečně racionální, solidní debaty o rozpočtu. A myslím si, že jestli se ve Sněmovně nedokážeme bavit s nějakým určitým klidem a bez touhy z toho druhého udělat zločince, tak ta debata strašně ztrácí smysl.

Opakuji, nic hanebného se neděje. Já sice nejsem spokojen s penězi pro kulturu, ale hodlám o ně bojovat krok po kroku systematicky a přesvědčovat vládu i vás, že si kultura zaslouží větší pozornost. Ale nedá se to dělat tady těmihle vyjádřeními, která vlastně spíš matou než něco vysvětlují.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout