Solidarita je kategorie, která přesahuje hledisko trhu. Stejně jako kategorie domova či přirozeného lidského světa.  Nedá se vyčerpat racionalitou kartesiánské přírodovědy, mainstreamové ekonomie nebo politické kultury, založené na manipulaci a kontrole vědomí obyvatel. Solidarita nás posunuje blíže k strategii přežití a k myšlenkám rovnosti, ať už jde o rovnost tříd, národů, ras i pohlaví. Nová kolektivní odpovědnost logicky směřuje k emancipaci ženy.

 Emancipace byla dříve spojována s třídním hlediskem („Žena a socialismus“ Augusta Bebela představovala na konci 19. století nejpopulárnější knihu socialistického hnutí a „Božena Němcová bojující“ Julia Fučíka je paradoxně první spis s feministickým obsahem v české literatuře), ale současný zorný úhel je jiný.

             V rozvojovém světě dnes existují nejrůznější organizovaná ženská hnutí. V Peru vznikají zcela spontánně komunální kuchyně, podobně je tomu v Mexiku, Brazílii, na Filipínách, na Srí Lance, v Indonésii, v Zimbabwe, v Bangladéši atd. atd. Je to obrana proti vykořisťování žen, které v těchto zemích poskytují přes 60% pracovní doby, 44% potravin, dostávají za to 10% příjmů a vlastní 1% jmění.   

Roku 1971 žádaly tuniské ženy s odvoláním na korán uznání svých práv a zrušení polygamie. V některých islámských zemích se dosáhlo pokroku, ale fundamentalistická vlna od druhé poloviny 70. let obrátila vývoj zpět.

            Ve většině světa nemají ženy svobodnou volbu, jak naloží se svým životem. Planetární průměr na jednu ženu je 3,5 dítěte, v patnácti zemích víc než 5,5 a ve dvanácti zemích je to dokonce více než sedm (Saúdská Arábie, Libye, Benin, Nigérie, Keňa, Jordánsko atd.).  Antikoncepce není všelék, i když se řada zemí třetího světa pro toto řešení vyslovila. Ani demodiktatura, ani ekodiktatura není tou správnou cestou. Autoregulace počtu obyvatel a pokles porodnosti totiž závisí na plném osvobození ženy. Samozřejmě za podpory zákonů jako je uzákonění ženské školní docházky, stanovení minimálního věku pro sňatek, legalizace antikoncepce, zákony na podporu zaměstnanosti žen atd.

            Ekonomové většinou přezírají význam rodinné práce a rodinného hospodářství a redukují je pouze na reprodukci pracovní síly. Tento neplacený čas nevstupuje do čísel hrubého domácího produktu a je zamlčeným základem vykořisťování.  Ženy se potýkají s nižšími platy a s přehlížením své kvalifikace. Taylorismus ubíjel člověka jak po biologické, tak po sociální stránce. Neoliberalismus v osmdesátých letech usiloval o obnovu patriarchálního modelu rodiny, organizace práce i sociálního času podle mužského vzorce. Role mateřství byla znevýhodněna. Taylorismus u žen zůstává, v mužských povoláních se postupně vytrácí. Nová organizace práce by měla respektovat rozdíly pohlaví a odstranění vykořisťování žen je podmínkou zrušení jakéhokoliv vykořisťování. Proto ženská otázka nezbytně patří do perspektivy rudozeleného socialismu.

Ve vyspělých zemích vstupují do politiky aspekty, které byly dosud vyhrazeny privátní sféře.  K proměně světového řádu dochází zezdola, budováním „hnízd svobody“ ve struktuře, která byla doposud podrobená principům zisku a dominance. Politika sice ve své většině zůstala mužskou věcí, ale stále větší obtíže dosahování společenského konsensu vedou k proměně pojetí moci. Místo moci jako monolitu nastupuje vztahové, relacionistické pojetí moci.

            V naší zemi není pozice žen ideální. Emancipace žen se sice dostala daleko, ale bohužel především jako emancipace výrobce. Ženy byly a jsou ponechány v pozici levné pracovní síly, byť s mnoha právními kompenzacemi. Po listopadu 1989 se situace nezlepšila; v parlamentu je jejich zastoupení dokonce menší než za minulého režimu.

            Každý rok se nám s Mezinárodním dnem žen vrací připomenutí, že ke zrovnoprávnění nestačí jen právní akty. Cesta k tomu, aby ženy mohly naplňovat zásadu rovných šancí, o které se tolik mluví, bude ještě hodně dlouhá.