PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Miroslav Ransdorf zemřel 22. ledna 2016 v Praze
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,99. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

25.05.2015 1:56:47

Poslušně hlásím, že jsem opět zde

Poslušně hlásím, že jsem opět zde

Tomáš Krystlík a jeho jediné téma

                Tomáš Krystlík mě jako historika udivuje, jak rád se tento absolvent střední průmyslovky, magistr psychologie a podnikatel v telekomunikacích vyjadřuje k české historii, především k česko- německým vztahům ve 20. století. V týdnech kolem oslav 70. výročí konce II. světové války pan Krystlík nápadně ožil a oprášil své oblíbené téma hodných Němců a zlých Čechů včetně odsunu německého obyvatelstva ze Sudet. Má vůbec význam ptát se cui prodest?

Jeho nejnovější elaborát na PL (Češi, přivlastnili jste si území, které nebylo vaše. Až se omluvíte Němcům, pak teprve budete civilizovaný národ) pokračuje v linii stavění historie na hlavu, jako vždy v neprospěch Čechů.

Aby bylo jasno: jsem v německé kultuře hodně doma, vážím si jí a obdivuji ji. S potěšením jsem si nedávno přečetl knihu britského autora Petera Watsona „Německý génius“ (The German Genius. Europe´s Third Renaissance, the Second Scientific Revolution and the Twentieth Century, Simon & Schuster, London-New York etc. 2011).

Německý přínos lidstvu je složitý. Na jedné straně úžasné hodnoty vědy a kultury, na druhé straně fatální prohry německých humanistů a vyslovené zločiny, páchané v masovém měřítku. Velký německý publicista a historik Sebastian Haffner napsal knihu o Německu ve stínu hákového kříže pod názvem Německo Jekyll a Hyde (Germany Jekyll & Hyde, Abacus, London 2005, první vydání vyšlo v Británii za války v roce 1940). 

Pominu složité dějiny německého antisemitismu a soustředím se jen na poměr k nám, Slovanům. Už ve středověku najdeme hodně temné položky. Apoštol Německa (dnešní mladí němečtí historici píší o tom, že na začátku středověku tu byli Bavoři, Sasové, Frankové, Alamani atd., Němci jako jednotný národ až později) svatý Bonifác (Winfrith, 675-754) tvrdil, že Slované jsou „nejhnusnější a nejpříšernější z lidských kmenů“. To se psalo osmé století. Dětmar Merseburský (Thietmar von Merseburg, 975-1018), jehož Kroniku si čtenáři mohou nyní přečíst i v češtině (vyšla roku 2008), prohlašoval, že „slovanské plemeno musí být střeženo jako býk a bičováno jako osel“. Připomeňme si známý řezenský sněm ve stínu popravčích seker z roku 1182. Řeknete si, ale to byl temný středověk. Polabští Slované zmizeli, Češi se udrželi a drží se v oblasti střední Evropy, která se jako klín zakusuje do německého prostředí a někoho dráždí k nepříčetnosti.

Ani v novověku nebylo ono soužití bez šrámů. Nelze zapomenout na několikasetleté germanizační úsilí habsburské monarchie. Nelze zapomenout na urážlivé výroky v Augsburger Allgmeine Zeitung z doby Frankfurtského sněmu v roce 1848. Pánové od těchto novin odepírali (a dočasně, do června 1848, zmátli i Marxe a Engelse) Čechům a Slovanům právo na utváření vlastní historie mimo rámec Německa (pozn.: Německa jako historického území; Německé císařství bylo vyhlášeno až 1871). 2. května 1848 v těchto novinách napsali, že „Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt. Přejeme jim jejich jazyk, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich naděje, ale požadujeme, aby přijali za svůj německý zákon a zřekli se jakéhokoliv pokusu odloučit se od německých dějin“. Jak vůbec někdo může vyčítat Palackému a Havlíčkovi, že nechtěli spáchat národní sebevraždu? Přitom František Palacký si obecného lidského vážil více než národního. Spor slovanství a němectví, svobody a autority chápal nejen jako věc přemáhání, ale také smíření a vyrovnání, syntézy. Všechny historické zkušenosti zjitřilo a umocnilo utrpení dvou světových válek.

Na druhé straně existují v česko- německých vztazích i kladné položky. Sem patří, z německy mluvících zemí přišlý, valdenský protest. Ten v Čechách zdomácněl a spojil se s revolučním vzmachem husitství, které mělo ohromný ohlas u německých sousedů. V řadách husitů působilo ostatně i velké množství Němců. Německý reformátor Martin Luther volal po tom, aby se Německo stalo novými Čechami, a pomohl svou iniciativou zlomit stoletou blokádu českých zemí (proti husitským Čechům se uplatňovaly stejné ekonomické sankce jako proti Saracénům). Thomas Müntzer spatřoval centrum světové reformace právě zde. V Praze působili vědci jako Johannes Kepler, umělci jako Hans von Aachen, přednášeli tu Doppler, Mach, Einstein. Česko-německé soužití dalo vyrůst zjevům, jako byl teolog, filosof a logik Bernard Bolzano či spisovatelé Franz Kafka a Max Brod. Rozmach dělnického hnutí v Německu vyvolával naděje, že se Němci postaví v oblasti sociální emancipace do čela evropských národů.

Ale Josef Václav Frič napsal v té době slova, která vyznívají prorocky. Německý tlak může sice slovanské národy silně poškodit, ale nezlomí je. Ovšem expanze navenek se stane brzdou demokracie doma a učiní z Německa nenáviděný stát. Odolnost Čechů je tedy i v německém zájmu, protože je bojem za německou svobodu, ve prospěch demokratických sil v Německu. Svoboda slovanských národů, tvrdí Frič, bude znamenat i svobodu německého lidu. Karel Sabina uváděl, že bez nároků vůči druhým Německo „zůstalo by krásnou říší uprostřed Evropy, útočištěm vědeckých bádání, místem styků všesvětové literatury; bylo by jen politicky koncentrovanější, pružnější ve svém sociálním úsilí“. Podle Sabiny Německo není schopno převzít štafetu po emancipačním principu „francouzství“.

           V československém státě od roku 1918 měli Němci garantována všechna menšinová práva, měli své ministry ve vládách, měli vysoké školy, kulturní instituce, divadla. A přece jim to bylo málo. V létě 1938 stanovila Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl totální zničení české národní existence. Autoři tohoto programového dílka říkali, že už nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Že je nutno zničit od základu každou možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk a jeho úplné zmizení je v německém zájmu. „Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti osidlováním Němci, převádění...Čechů do nerozlučné a fyzické souvislosti s Německem.“ Plánovali zavedení němčiny jako jediného úředního jazyka, zrušení českých škol, odnárodnění církví, zavedení starých místních názvů z 19. století, zákaz českých tiskovin, likvidaci českých svazů a spolků, zavření českých knihkupectví, zabavení knihoven, restituci šlechtických a církevních velkostatků, likvidaci českých peněžních ústavů. Pisatelé se vyslovovali, že mají „zájem na tom, zachovat už jednou provždy rozložený stav českého národa a udržovat ve prospěch němectví v labilním stavu hranice mezi němčinou a češtinou“. Autoři textu byli proti zaznamenávání českého majetku (např. v katastru nemovitostí) a vyslovovali se pro nejtvrdší možné potlačení odporu.

Tyto návrhy z léta 1938 byly ve štábu Konrada Henleina ze strany SdP na konci září a začátku října 1938 konkretizovány pro přechodné období „zbytkového českého státu. Po válce byl plánován nutný odsun českého obyvatelstva - idea, o které se na sudetoněmecké straně přemýšlelo už na přelomu 19. a 20. století (jak doložil nedávno zemřelý historik Jiří Kořalka v knize o všeněmcích).

Průběh poválečného odsunu německého obyvatelstva je předmětem sporů, nyní se třeba diskutuje o divokém odsunu z Brna. Analyzoval ho Vojtěch Žampach. Velká část obětí jde na vrub toho, že rakouská strana uprchlíky nevpustila na své území a v táboře došlo k epidemii úplavice. Naopak práce Milana Strnadela pro opavský region dokumentuje spořádaný průběh celé akce. Ať bude úplný obraz jakýkoliv, NIKDY SI NELZE ODMYSLET DOBOVÝ KONTEXT, KDY CELÝ český NÁROD jen taktak PŘESTÁL DOBU, VE KTERÉ MU ŠLO O HOLÉ PŘEŽITÍ.

V knize Konec sudetského němectví (Liberec 1945) napsal německý komunista Karl Kreibich následující slova: 

„Veškeré dosavadní režimy v Německu měly jedno společné: pangermanismus, tendenci k expansi, k imperialismu, směrem především k východu proti státní samostatnosti a neodvislosti českého národa. Byly tu odstíny podle právě stávající situace, ale v podstatě to bylo vždy totéž. Německá menšina v českých zemích byla vždy přední stráží říšského němectví a jeho předvojem při každém útoku. Kde byla ta německá demokracie, která by se byla otevřeně a bezvýhradně zřekla všech těchto tendencí? Byly takové hlasy, ale neměly nikdy vliv na skutečnou německou politiku. Německá demokracie tu vždy selhala, zato často byla jen rouchem velkoněmectví. I socialismus musel takto sloužiti... Proto je tu jenom jedno jediné řešení: v ČSR nesmí býti více německé menšiny, která by mohla počítati s národnostním vývojem jako část německého národa a jeho „Kulturkreisu“ a která by proto mohla doufati v pomoc z říše...to je také příspěvek k jeho převychování. Až se přestanou v Německu dívati na české země, anebo na část jich, jako na možnou kořist a až nebude v republice Němců, kteří by šilhali přes hranice – pak teprve bude dána možnost slušného poměru mezi Německem a Československem, možnost skutečného a zajištěného míru“. A také dobrého sousedství, v něž všichni věříme".

                 Edvard Beneš, kterého sudetoněmečtí politikové označují za válečného zločince, se opakovaně a dlouhodobě pokoušel o dohodu se sudetskými Němci. Dokonce i za 2. sv. války jednal s Wenzelem Jakschem. Jaksch si ovšem kladl jako podmínku dohody československé uznání platnosti Mnichovské dohody. Dnes máme k dispozici vydání korespondence mezi Benešem a Jakschem, ze které plyne, že Jakschovo ultimativní stanovisko jakoukoli možnost dohody vyloučilo. Žádný československý politik nemohl takovou podmínku akceptovat, zejména za situace, kdy českému národu šlo doslova o fyzické přežití.

Pan Posselt byl dotazován na nyní probíhající sněm sudetoněmeckého krajanského sdružení. Ve svých vyjádřeních nebere v úvahu mezinárodní kontext, tedy postupimskou konferenci a denacifikační legislativu, která nebyla jenom specifickou záležitostí Československa. Jako bývalý člen koordinační rady česko- německého diskusního fóra o tom mohu podat osobní svědectví. Naše koordinační rada totiž iniciovala vypracování srovnávací studie této denacifikační legislativy v celé Evropě. Česká teorie a praxe zdaleka nepatřila mezi nejtvrdší.

Pan Posselt také dělal reklamu tomu, že sudetoněmecké krajanské sdružení na svém sněmu zrušilo požadavek restituce majetku a že vlivný spolek Witikobund nebyl na sněmu zastoupen, protože na původních požadavcích trvá. V tuto chvíli nebudu probírat fakt, že dokumenty spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, věnované smlouvám o východní politice, nikdo nezrušil (jedná se o smlouvy s Polskem, SSSR a s Československem 1970-1973; smlouva mezi SRN a Československem byla podepsána jako poslední 11. 12. 1973. Soudci Ústavního soudu nechali otevřenou otázku majetku a hranic do doby, než bude uzavřena definitivní mírová smlouva s Německem. Ta nebyla uzavřena dodnes). Určitým vyvolávačům duchů minulosti tak zůstávají otevřená vrátka.

Vlády ČR a Německa připravily v době premiéra Václava Klause a ministra Josefa Zielence prohlášení, které se projednávalo v parlamentech obou zemí, tedy v Bundestagu a v Poslanecké sněmovně. Text na české straně připravoval zmocněnec Vondra, na německé straně státní tajemník Hartmann.  Nedostatky předloženého dokumentu jsem kritizoval ve svém sněmovním vystoupení (zájemci najdou přepis vystoupení na webu Poslanecké sněmovny).

Česká a německá diplomacie tehdy tedy připravily společné prohlášení, týkající se vzájemných vztahů, kde byla udělána definitivní tečka za minulostí (některé kruhy se tuto tečku okamžitě snažily interpretovat jako pouze jako dvojtečku). V prohlášení se mluví o politováníhodných jednotlivých excesech, které provázely poválečný odsun německého obyvatelstva, ale v textu je zdůrazněno, že se nikdy nesmí zapomínat na vztah mezi příčinou a následkem, to znamená, že bez násilí vůči českému obyvatelstvu a československé státnosti by nikdy k podobným událostem nemohlo dojít.

Vzhledem k pokračujícím útokům na Benešovy dekrety vznikla potřeba závazného prohlášení českého parlamentu, že prezidentské dekrety mají nezpochybnitelnou platnost a že jsou součástí českého práva. V době, kdy jsem ještě byl v Poslanecké sněmovně PČR, jsem se podílel s Vladimírem Laštůvkou a Janem Zahradilem na vzniku příslušného sněmovního textu.

Tolik na dokreslení celé problematiky, o které Tomáš Krystlík mluví naprosto zkresleným, diletantským a tendenčním způsobem. 


25.5.2015

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout