RNDr. Jana Plamínková

  • STAN
  • Praha-Slivenec
  • zastupitelka měst. části
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,37. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

23.07.2017 19:01:00

Město v pasti

Město v pasti

Developeři často lamentují, že jim trvá výstavba bytů, kanceláří či jiných akcí až 10 let. Novináři píší o tom, jak je to hrozné a jak se to musí změnit. My politici na pražské radnici jsme ale terčem kritiky, že stavíme pomalu.

Pražská radnice ale pracuje s týmiž zákony, vyhláškami a dalšími pravidly jako developeři. Jestliže soukromníkům trvá příprava projektu 10 let, tak lze opravdu těžko čekat, že ve veřejné sféře, kde se navíc musíme řídit zákonem o veřejných zakázkách a v Praze navíc i velmi sešněrovanými vnitřními předpisy (původně zamýšlenými jako protikorupční opatření), to půjde rychleji. Když přišla současná koalice na pražskou radnici, našla v šuplících jen minimum rozpracovaných projektů. Začali jsme je proto ve velkém připravovat, ale bohužel ne vždy jsme se už dobrali cíle, hlavně u těch opravdu velkých projektů.

Podívejme se nyní na pražskou výstavbu krok za krokem. Nejprve je samozřejmě nutné udělat projekt. Projekční firmu si ale (na rozdíl od developera) nemůžete zvolit, musíte ji vysoutěžit v řádném výběrovém řízení. To může u větších akcí trvat hezkých pár měsíců.

Dalším kamenem úrazu jsou nevypořádané majetkové vztahy. Ty soukromé investory většinou netrápí, protože zpravidla chtějí stavět na svých vlastních pozemcích, ale město se s nimi potýká neustále. A hlavně u liniových staveb je to opravdu sisyfovský balvan. Stačí jeden majitel pozemku, který ho odmítá prodat či aspoň uzavřít smlouvu o právu provést stavbu, a nová ulice, výstavba kanalizace či chodník mají smůlu. Bez vypořádaných majetkových poměrů dnes nepostavíte ani psí boudu.

U větších projektů následuje hodnocení vlivů na životní prostředí. To většinou skončí v tzv. zjišťovacím řízení, tedy konstatováním, že daný projekt nemá velký vliv na životní prostředí, nicméně zdržení to je. A velké projekty (např. čistírny odpadních vod) musí projít klasickým procesem EIA, což je zdrží o další měsíce a případně i roky.

Pak následuje územní řízení, k němuž si musí měst obstarat desítky povolení úplně stejně jako kdokoli jiný. Je to zdlouhavé, je to úmorné, je to nekonečné, protože každé povolení se zpravidla vydává na rok a protože do roka se často nedaří sehnat všechny, musí se vše neustále aktualizovat. Tady záleží hodně na tom, jak kvalitně byl projekt připraven. Byl-li připraven špatně (a opakuji, město si projektanta nevybírá dle své vůle, ale podle předem stanovených kritérií, kde dominuje nejnižší cena, mu tak nějak vyjde), dávají k němu dotčené organizace připomínky, takže se musí dále přepracovávat. Mezitím mohou propadnout ta povolení vydávaná na rok...

Když jsou všechny papíry pohromadě, podává se vše na stavební úřad. Ten má na každý svůj krok nejméně měsíc, a ještě má zpravidla nějaké připomínky buď on sám, nebo odbor dopravy, nebo Policie ČR, nebo někdo jiný, zpravidla sousedi či jiná veřejnost. Pak konečně získáme územní rozhodnutí a následuje totéž v bleděmodrém pro stavební povolení – podrobnější verze projektu, dotčené orgány státní správy a konečně po dalších pár měsících držíme v ruce pravomocné stavební povolení. Hurá, řeklo by se.

V této fázi jsou developeři už za vodou, vyberou si stavební firmu, dohodnou se s ní na ceně, a začnou stavět. Praha nikoli. My musíme udělat u větších projektů tzv. záměr, tedy tisk, kde se popíše, co se bude dělat, jak a proč. Tento záměr pak schvaluje Rada HMP, u záměrů nad 50 mil. Kč dokonce zastupitelstvo. U nových staveb se musí dělat i další tisk na tzv. originární nabytí, tedy že si město nově vytvořenou ulici, školu apod. převezme do svého majetku. Každý tento tisk obíhá na Magistrátě v tzv. vnitřním kolečku, kde se k němu vyjadřují všichni, kdo s tím mají co do činění – tedy odbor veřejných zakázek, finance, případně památkáři, a pak i politici. Po schválení záměru a originárního nabytí lze teprve zpracovat projekt pro výběr zhotovitele a vyhlásit veřejnou zakázku. Tu je nutno náležitě zveřejnit na profilu zadavatele.

Nyní nastává peklo dle zákona o veřejných zakázkách, což už developeři neznají. Firmy, které mají o zakázku zájem, totiž mohou dávat dotazy a připomínky. Ty mohou být faktické, když jim něco není jasné, ale někdy bývají i zjevně obstrukční. Město s tím nemůže nic dělat, protože nikde v zákoně nejsou uvedeny žádné lhůty. Dotazovací kolečko tak klidně může trvat i rok. Když je vše konečně uzavřeno, udělá se tisk na komisi pro otevírání obálek a hodnocení nabídek. Komise pak ve dvou krocích zakázku vyhodnotí a vybere vítěze. Pokud se proti tomu nikdo neodvolá, tak se zpracuje tisk pro Radu a ten po opětném náležitém oběhání HMP putuje do Rady, kde ho radní schválí (nebo taky ne).

Bohužel se často některá z neúspěšných firem odvolá, nejprve k MHMP, potom k ÚOHS. Ten dosti často najde někde nějakou chybku (aby taky ne, zákony už jsou tak složité, že se v nich nikdo nevyzná) a řízení zruší. Pak se vše musí opakovat. Měli jsme i případ, kdy se firma druhá v pořadí domohla po dvou letech u ÚOHS, že se dostala na první místo. Rada ji schválila, uzavřeli jsme s ní smlouvu – a firma poté odmítla převzít staveniště. Mezitím se změnila pravidla, jak vypisovat výběrová řízení, takže se zakázka dostala znovu na samý začátek...

Někdy si říkám, že je v této situaci zázrak, když se vůbec podaří něco vysoutěžit. Opravdu upřímně závidím konšelům řekněme na počátku 20. století, kteří se sešli, řekli si, že chtějí novou školu, most či divadlo, vybrali si solidního projektanta, věc mu zadali a do roka či dvou měli novou školu, most či divadlo hotové. My jsme si vše neuvěřitelně zkomplikovali. Kombinace stavebního zákona, zákona o EIA, zákona o veřejných zakázkách a vnitřní byrokracie vytvářejí téměř smrtelný koktejl pro jakékoli stavění v hlavním městě. A to nemluvím o vícepracích v režimu jednacího řízení bez uveřejnění, které má mimořádně špatnou pověst a radní jsou kvůli němu stále jednou nohou v kriminále, ale bez nich mnohá díla (hlavně ne ta, kde se staví něco pod zemí) skoro nejde provést. Nemluvím o tom, že architekti skoro na vše požadují soutěže či soutěžní dialog. Nemluvím o prováděcích studiích. O komplikacích s památkáři. O občas různých názorech mezi městem a městskými částmi. O různých sdruženích s NIMBY (not in my backyard) syndromem. Ne, to, co jsem popsala, je běžný průběh běžné středně velké akce, jako je výstavba kanalizace či rekonstrukce normální ulice. Bůh s námi.

Jana Plamínková

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama