Eparchiální rada, jako orgán zakotvený v Ústavě Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, se nepokusila o nic jiného než o výkon své ústavní role. Reagovala na konkrétní kroky ve správě eparchie, upozornila na jejich problematičnost a požadovala jejich projednání v rámci řádného institucionálního procesu. Jinými slovy: snažila se, aby eparchie fungovala podle vlastních pravidel.
Odpovědí však nebylo právní ani kanonické vypořádání. Nebyla to argumentace opřená o konkrétní ustanovení Ústavy, prováděcích předpisů či kanonického práva. Místo toho přišla reakce, která rezignuje na normativní jazyk a nahrazuje jej jazykem osobního hodnocení. Členové eparchiální rady jsou v ní vykresleni jako účeloví, motivovaní vlastním zájmem, neschopní nahlédnout realitu. To není právní polemika. To je delegitimizace.
Zde se dostáváme k jádru problému. Pokud je orgán, který je podle Ústavy součástí řízení eparchie, redukován na skupinu osob, jejichž stanoviska lze odmítnout bez věcného vypořádání, pak se nejedná o spor o výklad práva. Jedná se o popření samotné existence institucionálního rámce.
Pravoslavná církev přitom nestojí na modelu neomezené osobní moci. Její struktura je synodální. Ústava jasně stanoví, že eparchiální rada je výkonným orgánem eparchiálního shromáždění a podílí se na správě eparchie. Tento princip odpovídá i tradičnímu kanonickému pravidlu vyjádřenému v 34. apoštolském kánonu: nikdo nemá jednat sám ve věcech zásadního významu, ale v součinnosti s ostatními, aby byla zachována jednota.
Dopis arcibiskupa však tento princip fakticky obrací. Kolektivní orgán není partnerem v řízení, ale překážkou, kterou je třeba odmítnout. Argumentace není vedena ve struktuře norma–aplikace–závěr, ale ve struktuře autorita–tvrzení–odmítnutí. A právě zde se ztrácí právo.
Obzvlášť znepokojivá je pasáž, která relativizuje význam formálních náležitostí rozhodování. Tvrdí se, že určitá forma není nutná a že její absence nemá vliv na platnost aktů. Takové tvrzení však stojí v přímém napětí s požadavky samotné Ústavy, která klade důraz na přesnou evidenci, formulaci a uchování usnesení. Forma není administrativní detail – je to záruka toho, že rozhodnutí existuje, je identifikovatelné a může být přezkoumáno.
Bez formy není odpovědnost. Bez odpovědnosti není kontrola. A bez kontroly není právo, ale jen výkon moci.
Dopis tak vytváří obraz řízení, v němž se normy stávají nepodstatnými, zatímco rozhodující je výlučně vůle nositele autority. Takový model však není slučitelný ani s ústavním uspořádáním církve, ani s její kanonickou tradicí. Autonomie církve, garantovaná právním řádem, neznamená svobodu jednat mimo vlastní pravidla. Naopak – znamená povinnost tato pravidla respektovat.
Zvláštní rovinu pak představuje skutečnost, že místo věcné reakce na argumenty eparchiální rady dochází k osobnímu zpochybnění jejích členů. To je moment, kdy se spor posouvá z roviny institucionální do roviny osobní. A právě tím se dále oslabuje možnost jeho řešení.
Eparchiální rada se přitom nepokusila o konfrontaci, ale o korekci. Nezpochybnila samotnou autoritu biskupa, ale způsob jejího výkonu ve vztahu k normám, které jsou závazné pro všechny. Odpovědí však nebyla snaha o nalezení společného řešení v rámci ústavního pořádku, nýbrž odmítnutí tohoto rámce jako takového.
Situace, která tím vzniká, je nebezpečná nikoli proto, že by šlo o ostrý spor, ale proto, že se v něm vytrácí samotná pravidla, podle nichž má být spor veden. Pokud se církev vzdá normativního základu své správy, ztrácí tím nejen právní jistotu, ale i vlastní identitu.
Dopis arcibiskupa tak nelze chápat jen jako individuální vyjádření. Je to test, zda bude v Pražské eparchii nadále platit, že autorita je vázána právem a kánony – anebo zda se právo stane pouhou dekorací, kterou lze odložit ve chvíli, kdy překáží.
A právě na tuto otázku bude muset odpovědět nejen eparchiální rada, ale i celé vedení církve.
