V trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze byly pravomocně zabaveny desítky milionů korun jako údajný výnos z trestné činnosti. To, že nebyla řádně prokázána škoda, sem nepatří. To samo o sobě není nic mimořádného. Stát musí být schopen postihovat výnosy z kriminality. Jenže vedle odsouzeného se objevila třetí osoba – bývalá manželka –, která prokázala, že část prostředků byla jejím majetkem. A právě zde se celý příběh začíná rozpadat.

Položme si několik nepříjemných otázek.

Kdy byla této ženě doručena usnesení o zajištění jejího údajného majetku?

Z dostupných podkladů, ne.

Kdy soud rozhodl o jejím vlastnickém právu?

Nikdy.

Kdy dostala možnost navrhnout důkazy?

Nikdy.

Kdy mohla podat opravný prostředek?

Nikdy.

Přesto jí bylo sděleno, že všechno je již pravomocně skončeno a majetek náleží státu.

Jak tomu má běžný občan rozumět?

Pokud stát rozhodne o majetku člověka, aniž mu poskytne procesní prostor k obraně, lze ještě hovořit o plnohodnotné soudní ochraně? Nebo se právo na soudní ochranu mění v pouhou teorii?

Městský soud v Praze odpověděl stručně. Peníze připadly České republice. Trestní řízení skončilo. Nároky si uplatněte v občanskoprávním řízení.

Jenže právě zde přichází další nepříjemná otázka.

Proti komu?

Proti Ministerstvu financí?

Proti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových?

Proti soudu?

Proti České republice?

Nebo proti někomu úplně jinému?

Na tuto elementární otázku soud neodpovídá.

A zde se dostáváme k podstatě věci.

Právo není jen o výsledku. Právo je především o procesu. Nestačí říct: „už jsme rozhodli“. Je třeba také vysvětlit, jak mohl člověk svá práva hájit.

Další otázka je ještě nepříjemnější.

Kdo dnes ty peníze skutečně má?

Jsou ještě evidovány?

Byly předány jinému orgánu?

Byly odvedeny do státního rozpočtu?

Existuje předávací protokol?

Kdo za ně dnes odpovídá?

Ani na tyto otázky se adresát odpovědi nic konkrétního nedozvěděl.

Jak má podat žalobu, když ani neví, kdo s majetkem nakládá?

Jak má chránit své vlastnické právo, když stát odmítne sdělit, kdo je jeho procesním protivníkem?

A nyní nejnepříjemnější otázka ze všech.

Jak může někdo tvrdit, že měl účinný právní prostředek ochrany, když nikdy nedostal žádné rozhodnutí, proti kterému by se mohl bránit?

Právní stát nestojí na tom, že soudy vydávají rozsudky.

Stojí na tom, že každý člověk má možnost se bránit.

Pokud tato možnost chybí, vzniká nebezpečný precedens.

Dnes jde o miliony korun. Zítra může jít o dům. Pozítří o podnik. A princip bude stále stejný.

Nejde o to, zda stát může majetek odejmout. Samozřejmě že může, pokud to stanoví zákon a jsou splněny zákonné podmínky. Otázkou ale je, zda současně vytváří stejně účinný mechanismus pro ochranu osob, které tvrdí či dokonce prokážou, že odejmutý majetek nebyl majetkem pachatele.

Pokud takový mechanismus fakticky neexistuje, není problém pouze v jednom konkrétním případu. Je problém v systému.

A právě zde se dostáváme k otázce, kterou by si měli položit nejen soudci, ale i zákonodárci.

Existuje v České republice skutečně účinný procesní prostředek ochrany třetí osoby proti propadnutí majetku v trestním řízení?

Pokud ano, proč jej tato žena nikdy nemohla využít?

Pokud ne, není načase přiznat, že zde existuje mezera v právní ochraně?

Protože nejde jen o jeden případ. Jde o důvěru občanů ve stát.

Důvěra totiž nevzniká tím, že stát umí majetek zabavit.

Důvěra vzniká tehdy, když stát stejně přesvědčivě dokáže vysvětlit, proč jej zabavil, komu skutečně patřil, jaká práva měl každý dotčený člověk a jak se mohl bránit.

Pokud na tyto otázky nedokáže odpovědět, začíná se mezi lidmi šířit nebezpečné přesvědčení, že cesta, kterou majetek přechází na stát, je jasně popsána, zatímco cesta zpět je zahalena mlhou procesních odkazů a neurčitých sdělení. A to je přesvědčení, které by v demokratickém právním státě nemělo nikdy zakořenit.

Zdroj:

1. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Dostupné z: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
2. Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). Dostupné z: https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
3. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 70 – Propadnutí věci.
4. Nejvyšší soud České republiky. 2017. Usnesení sp. zn. 5 Tdo 358/2017. Brno: Nejvyšší soud České republiky.  
5. Evropský soud pro lidská práva. 1986. AGOSI v. United Kingdom, rozsudek ze dne 24. října 1986, stížnost č. 9118/80. Strasbourg: European Court of Human Rights.