Jenže co se stane, když začne selhávat právě tento útvar?

Pak už nejde o problém jednoho policisty. Nejde ani o problém jednoho spisu. Začíná se rozpadat samotná důvěra veřejnosti v to, že policie je schopna sama sebe kontrolovat.

V předloženém případě se občan nedomáhal ničeho mimořádného. Nepožadoval zvláštní zacházení ani výjimku ze zákona. Požadoval pouze to, co je v demokratickém právním státě naprostým minimem – aby kontrolní orgán věcně reagoval na konkrétní právní námitky. Místo toho obdržel několik vět, jejichž podstatou bylo jediné sdělení: další přezkum nebude.

Takto ale kontrola zákonnosti nevypadá.

Úřad vnitřní kontroly není zřízen proto, aby administrativně uzavíral spisy. Jeho úkolem není hledat procesní důvody, proč se námitkami nezabývat. Jeho úkolem je ověřit, zda policie postupovala zákonně, objektivně a nestranně. Pokud kontrolní orgán rezignuje na věcné vypořádání konkrétních námitek, popírá vlastní smysl své existence.

Je alarmující, když útvar, jehož hlavním posláním je kontrolovat dodržování zákonnosti, používá argumentaci, která sama vzbuzuje pochybnosti o respektu k principům legality a přezkoumatelnosti. Odkázat na § 97 zákona o Policii České republiky a tím celou věc uzavřít může být administrativně pohodlné. Jenže právo není o pohodlí úřadu. Právo je o povinnosti veřejné moci přesvědčivě vysvětlit, proč jsou námitky občana nedůvodné.

Nejzávažnější není samotný výsledek. Nejzávažnější je způsob, jakým byl dosažen. V podání byly systematicky rozvedeny námitky týkající se nepřezkoumatelnosti, vnitřních rozporů právního posouzení, práva na právní pomoc, nedostatečného skutkového zjištění i omezení účasti zmocněnce. Místo právní polemiky přišlo mlčení. Místo argumentů přišla formule. Místo kontroly přišlo administrativní odložení.

Takto nevypadá činnost vrcholného kontrolního orgánu bezpečnostního sboru.

Kontrola policie nesmí být založena na profesní solidaritě ani na předpokladu, že policista měl pravdu jen proto, že je policista. Právě naopak. Čím větší pravomoci stát policii svěřuje, tím přísnější musí být kontrola jejich výkonu. To není útok na policii. To je základní princip demokratického právního státu.

Každé povrchně odůvodněné vyřízení stížnosti vysílá policistům nebezpečný signál: pokud se věc dostane na vnitřní kontrolu, pravděpodobně obstojí bez hlubšího přezkumu. A občanům vysílá signál ještě horší: i když připravíte pečlivou právní argumentaci, nemusí se jí nikdo skutečně zabývat.

Takový přístup je cestou ke ztrátě důvěry. A důvěra je pro policii stejně důležitá jako zákonné pravomoci. Policie bez důvěry veřejnosti přestává být autoritou a stává se pouze mocenským aparátem.

Úřad vnitřní kontroly Policejního prezidia přitom nese mimořádnou odpovědnost. Není běžným správním odborem. Má být vzorem zákonnosti pro celou Policii České republiky. Každé jeho rozhodnutí vytváří standard, podle něhož budou postupovat další policejní útvary. Jestliže tento standard spočívá v tom, že konkrétní právní námitky lze odmítnout jedinou větou bez věcného vypořádání, pak nejde jen o problém jednoho stěžovatele. Jde o systémový problém.

Veřejná kontrola policie není nepřítelem policie. Je její nezbytnou součástí. Policie, která se nebojí kontroly, posiluje svou autoritu. Policie, která kontrolu redukuje na formalitu, svou autoritu oslabuje.

A právě zde zaznívá otázka, kterou nelze odbýt administrativní formulí.

Kdo jiný má být symbolem respektu k zákonnosti než Úřad vnitřní kontroly Policejního prezidia České republiky? Kdo jiný má jít příkladem v řádném odůvodňování, objektivitě a nestrannosti než útvar, který kontroluje dodržování zákonnosti uvnitř policie? A pokud právě tento útvar rezignuje na důsledný a přezkoumatelný výkon své kontrolní činnosti, kdo pak bude kontrolovat kontrolory? Kdo bude hlídat hlídače?

Zdroj

1. Ústava České republiky. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Praha: Parlament České republiky. Dostupné z: Ústava České republiky  
2. Listina základních práv a svobod. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. Praha: Parlament České republiky. Dostupné z: Listina základních práv a svobod
3. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Parlament České republiky. Dostupné z: e‑Sbírka – zákon č. 273/2008 Sb.
4. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Praha: Parlament České republiky. Přehled právních předpisů Policie České republiky dostupný z: Právní předpisy Policie České republiky
5. POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY. 2024. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky – zveřejněné informace. Policie České republiky. Dostupné z: Policie ČR – informace k zákonu o Policii ČR