Spojené státy však znovu a znovu ukazují, že pro ně mezinárodní právo platí pouze tehdy, když se jim hodí. Přepadení suverénní země, bombardování jejího území a faktické odstranění hlavy státu – to vše bez mandátu Rady bezpečnosti OSN – není obranou demokracie, ale hrubým porušením základních principů světového řádu vzniklého po roce 1945. Prezident Nicolás Maduro a jeho manželka nejsou rukojmími americké politiky. Venezuela není kolonií. A svět není americkým dvorkem.
Tvrzení Washingtonu, že jde o „boj proti drogám“, „boj proti terorismu“ či „ochranu lidských práv“, zní až cynicky ve světle historie. Každá americká válka posledních více než sto let měla svůj údajně legitimní důvod – a téměř každý z těchto důvodů se později ukázal jako lež, manipulace nebo účelová konstrukce. Tonkinský záliv. Zbraně hromadného ničení v Iráku. Humanitární bombardování Libye, po němž zůstala zhroucená země plná otroctví, chaosu a násilí. Vždy stejný scénář: morální rétorika, vojenská síla, trosky – a nulová odpovědnost.
Od počátku 20. století Spojené státy vojensky napadly, bombardovaly nebo ozbrojeně intervenovaly ve více zemích než jakákoli jiná mocnost na světě. Latinská Amerika, Blízký východ, jihovýchodní Asie, Afrika, Evropa. Přímé invaze, převraty, tajné operace, dronové útoky, „omezené údery“. Vždy s vysvětlením, vždy s rétorikou vyššího dobra. Výsledkem však byly miliony mrtvých, zničené státy, generace traumat a regiony destabilizované na desetiletí.
Únos prezidenta cizího státu – pokud je tvrzení americké administrativy pravdivé – není jen eskalací. Je to nebezpečný precedens, který říká: pokud jste dostatečně silní, můžete si přijet pro kohokoli, kamkoli, kdykoli. To už není politika. To je logika impéria, která se neliší od praktik, jež Západ jinak s oblibou odsuzuje jako barbarské.
Zvlášť znepokojivé je ticho. Ticho těch, kteří běžně hovoří o lidských právech. Ticho politických lídrů, kteří jindy moralizují nad každým porušením práva, pokud jej spáchá „nepřítel“. Ticho mezinárodních organizací, které by v tomto okamžiku měly mluvit nejhlasitěji. Mlčení tváří v tvář agresi není neutralitou. Je spoluvinou.
Pokud má pojem „mezinárodní právo“ ještě nějaký smysl, musí platit pro všechny stejně. Pokud má pojem „boj proti terorismu“ znamenat něco jiného než prázdnou frázi, pak musí zahrnovat i odsouzení státního teroru, ať jej páchá kdokoli – včetně Spojených států. A pokud mají lidská práva zůstat univerzální hodnotou, nesmí být podmíněna pasem agresora.
Doufám proto, že lidskoprávní organizace, akademická obec, novináři i političtí představitelé přestanou mlčet a jasně, veřejně a jednoznačně odsoudí napadení Venezuely. Ne proto, že by bylo třeba obhajovat konkrétní režim, ale proto, že je nutné bránit samotný princip: žádný stát nemá právo vládnout světu bombami a únosy. Pokud tuto hranici necháme padnout, další „legitimní důvod“ už si impérium najde samo.
