Dítě je přirozeně odkázáno na dospělé osoby, které s ním žijí v každodenním a emočně významném kontaktu. Rodič nebo jiný pečující dospělý proto nevědomky – a někdy i vědomě – získává značnou moc nad tím, jak dítě interpretuje minulost, současnost i vztahy ke svému okolí. Pokud je tento vliv využíván jednostranně, dochází k postupnému formování myšlenek, postojů a vzpomínek dítěte v souladu s narativem jedné dospělé osoby.
Nejde přitom jen o to, že se dítě „přiklání“ k názoru jednoho z rodičů. Odborné studie dlouhodobě potvrzují, že opakovaným sugestivním výkladem, emočně zabarvenými komentáři a neustálým potvrzováním určité verze reality může dojít i k přeformulování vzpomínek dítěte. Jinými slovy: dítě může začít věřit, že prožilo události, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. Tyto „vzpomínky“ jsou pak subjektivně stejně skutečné jako autentické zážitky – a dítě si neuvědomuje, že jde o převzatý konstrukt.
Zvlášť nebezpečné je to v situacích, kdy se takto přepisovaná minulost týká vztahu dítěte k druhému rodiči nebo k dalším členům rodiny. Negativní obrazy, obavy či pocit ohrožení se postupně zakořeňují v paměti dítěte a stávají se základem jeho odmítavého postoje. Dítě pak může rodiče či prarodiče odmítat nikoli na základě vlastní zkušenosti, ale na základě cizí interpretace, která byla dlouhodobě a systematicky posilována.
Psychologicky jde o adaptační reakci: dítě se snaží zachovat si pocit bezpečí a loajality vůči osobě, na níž je emočně závislé. Cena za tuto adaptaci je však vysoká. Dochází k narušení schopnosti dítěte rozlišovat vlastní prožitek od převzatého vyprávění, k deformaci vztahových vazeb a v konečném důsledku i k ohrožení jeho identity. Dlouhodobé následky se mohou projevit úzkostmi, poruchami důvěry, problémy v mezilidských vztazích či neschopností samostatně hodnotit realitu.
Zarážející je, že instituce pověřené ochranou dětí na tato rizika často reagují se zpožděním – nebo vůbec. V praxi bývá celý problém redukován na „rodičovský konflikt“, který má být řešen mediací či pouhým zprostředkováním kontaktu. Takový přístup však přehlíží fakt, že nejde jen o spor dospělých, ale o proces, který může mít přímé a dlouhodobé dopady na psychický vývoj dítěte.
Sociálně-právní ochrana dětí i soudy přitom mají zákonnou povinnost aktivně vyhodnocovat ohrožení dítěte, nikoli čekat, až se následky plně projeví. Pokud existují indicie systematického ovlivňování mysli dítěte, změn jeho vzpomínek a narušování vztahů s blízkými osobami, je na místě odborné posouzení – zejména psychologické vyšetření zaměřené na paměťové procesy, sugestibilitu a vztahovou dynamiku v rodině.
Ignorování těchto jevů neznamená neutralitu, ale faktickou nečinnost, která umožňuje další prohlubování psychické újmy dítěte. Ochrana nejlepšího zájmu dítěte nemůže spočívat pouze v papírovém dohledu či formálním kontaktu s rodinou. Musí vycházet z moderních poznatků psychologie a neurověd a z ochoty státu zasáhnout včas – dříve, než se přepsaná minulost dítěte stane nevratnou součástí jeho života.
Zdroje:
1.Bowlby, J. (1988). A Secure Base: Parent-Child Attachment and Healthy Human Development. London: Routledge.
2. Ceci, S. J. & Bruck, M. (1993). Suggestibility of the child witness: A historical review and synthesis. Psychological Bulletin, 113(3), 403–439.
3. Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton.
4. Giedd, J. N. et al. (1999). Brain development during childhood and adolescence: A longitudinal MRI study. Nature Neuroscience, 2(10), 861–863.
5. Kelly, J. B. & Johnston, J. R. (2001). The alienated child: A reformulation of parental alienation syndrome. Family Court Review, 39(3), 249–266.
6. Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind. Learning & Memory, 12(4), 361–366.
7. Loftus, E. F. & Pickrell, J. E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals, 25(12), 720–725.
8. Schacter, D. L. (1999). The seven sins of memory. American Psychologist, 54(3), 182–203.
