Rostislav Kotrč

spravedlnost.info
  • BPP
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,71. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

08.02.2026 10:42:23

Když se dětem přepisuje minulost: skryté riziko rodinných konfliktů

Když se dětem přepisuje minulost: skryté riziko rodinných konfliktů

Dětská paměť není neměnný záznam reality, ale citlivý rekonstrukční proces. Odborné poznatky ukazují, že vlivem dospělé autority může docházet i k vytváření vzpomínek na události, které se nikdy nestaly – s vážnými důsledky pro psychický vývoj dítěte

Paměť dítěte není pevný archiv, do něhož se ukládají fakta o světě tak, jak se skutečně stala. Moderní psychologie i neurovědy se shodují, že dětská paměť je dynamický, proměnlivý proces, který se při každém vybavení znovu rekonstruuje. Právě tato vlastnost, jež je za běžných okolností součástí zdravého vývoje, se však v konfliktním rodinném prostředí může stát zdrojem vážného ohrožení dítěte.

Dítě je přirozeně odkázáno na dospělé osoby, které s ním žijí v každodenním a emočně významném kontaktu. Rodič nebo jiný pečující dospělý proto nevědomky – a někdy i vědomě – získává značnou moc nad tím, jak dítě interpretuje minulost, současnost i vztahy ke svému okolí. Pokud je tento vliv využíván jednostranně, dochází k postupnému formování myšlenek, postojů a vzpomínek dítěte v souladu s narativem jedné dospělé osoby.

Nejde přitom jen o to, že se dítě „přiklání“ k názoru jednoho z rodičů. Odborné studie dlouhodobě potvrzují, že opakovaným sugestivním výkladem, emočně zabarvenými komentáři a neustálým potvrzováním určité verze reality může dojít i k přeformulování vzpomínek dítěte. Jinými slovy: dítě může začít věřit, že prožilo události, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. Tyto „vzpomínky“ jsou pak subjektivně stejně skutečné jako autentické zážitky – a dítě si neuvědomuje, že jde o převzatý konstrukt.

Zvlášť nebezpečné je to v situacích, kdy se takto přepisovaná minulost týká vztahu dítěte k druhému rodiči nebo k dalším členům rodiny. Negativní obrazy, obavy či pocit ohrožení se postupně zakořeňují v paměti dítěte a stávají se základem jeho odmítavého postoje. Dítě pak může rodiče či prarodiče odmítat nikoli na základě vlastní zkušenosti, ale na základě cizí interpretace, která byla dlouhodobě a systematicky posilována.

Psychologicky jde o adaptační reakci: dítě se snaží zachovat si pocit bezpečí a loajality vůči osobě, na níž je emočně závislé. Cena za tuto adaptaci je však vysoká. Dochází k narušení schopnosti dítěte rozlišovat vlastní prožitek od převzatého vyprávění, k deformaci vztahových vazeb a v konečném důsledku i k ohrožení jeho identity. Dlouhodobé následky se mohou projevit úzkostmi, poruchami důvěry, problémy v mezilidských vztazích či neschopností samostatně hodnotit realitu.

Zarážející je, že instituce pověřené ochranou dětí na tato rizika často reagují se zpožděním – nebo vůbec. V praxi bývá celý problém redukován na „rodičovský konflikt“, který má být řešen mediací či pouhým zprostředkováním kontaktu. Takový přístup však přehlíží fakt, že nejde jen o spor dospělých, ale o proces, který může mít přímé a dlouhodobé dopady na psychický vývoj dítěte.

Sociálně-právní ochrana dětí i soudy přitom mají zákonnou povinnost aktivně vyhodnocovat ohrožení dítěte, nikoli čekat, až se následky plně projeví. Pokud existují indicie systematického ovlivňování mysli dítěte, změn jeho vzpomínek a narušování vztahů s blízkými osobami, je na místě odborné posouzení – zejména psychologické vyšetření zaměřené na paměťové procesy, sugestibilitu a vztahovou dynamiku v rodině.

Ignorování těchto jevů neznamená neutralitu, ale faktickou nečinnost, která umožňuje další prohlubování psychické újmy dítěte. Ochrana nejlepšího zájmu dítěte nemůže spočívat pouze v papírovém dohledu či formálním kontaktu s rodinou. Musí vycházet z moderních poznatků psychologie a neurověd a z ochoty státu zasáhnout včas – dříve, než se přepsaná minulost dítěte stane nevratnou součástí jeho života.

Zdroje:

1.Bowlby, J. (1988). A Secure Base: Parent-Child Attachment and Healthy Human Development. London: Routledge.

2. Ceci, S. J. & Bruck, M. (1993). Suggestibility of the child witness: A historical review and synthesis. Psychological Bulletin, 113(3), 403–439.

3. Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton.

4. Giedd, J. N. et al. (1999). Brain development during childhood and adolescence: A longitudinal MRI study. Nature Neuroscience, 2(10), 861–863.

5. Kelly, J. B. & Johnston, J. R. (2001). The alienated child: A reformulation of parental alienation syndrome. Family Court Review, 39(3), 249–266.

6. Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind. Learning & Memory, 12(4), 361–366.

7. Loftus, E. F. & Pickrell, J. E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals, 25(12), 720–725.

8. Schacter, D. L. (1999). The seven sins of memory. American Psychologist, 54(3), 182–203.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama