Když úředník přepíše soud: Případ, který otřásá důvěrou v OSPOD

Rostislav Kotrč

spravedlnost.info

BPP
mimo zastupitelskou funkci

Když úředník přepíše soud: Případ, který otřásá důvěrou v OSPOD

Pravomocná rozhodnutí soudů, protiprávní přemístění dítěte a překvapivá reakce státních institucí. Analýza případu ukazuje znepokojivý střet mezi soudní mocí a úřední praxí.

Když OSPOD ohýbá realitu a krajský úřad drží ochranný deštník Existují situace, kdy už nestačí mluvit o administrativním pochybení. Když orgán sociálně-právní ochrany dětí nerespektuje smysl soudních rozhodnutí, když relativizuje vykonatelný režim styku a když jeho nadřízený orgán tuto praxi ještě přikryje formálním vyřízením stížnosti, nejde o běžný úřední omyl. Jde o institucionální selhání. Soudy řekly jasně: matka přemístila děti bez souhlasu otce. Krajský soud v Praze dokonce pracoval s pojmem protiprávní přemístění. Soudy zároveň upravily režim předávání tak, aby důsledky tohoto jednání nenesl otec. To je jednoduché, srozumitelné a právně zásadní. Jenže OSPOD jako by tuto realitu nechtěl vidět. Místo aby trval na respektu k rozhodnutí soudu, připouští „praktická řešení“ nad rámec jeho přesné formulace. Jinými slovy: soud rozhodl, ale úřad naznačuje, že lze postupovat jinak. To je nebezpečné. OSPOD není alternativní soud. Není oprávněn přepisovat vykonatelné rozhodnutí do podoby měkčí, pohodlnější a výhodnější pro toho, kdo předchozí právní rámec nerespektoval. Pokud soud stanoví místo předávání dítěte, pak má být rozhodnutí plněno. Pokud se má změnit, má o tom rozhodnout soud. Ne úředník nenápadnou větou v dopise. Ještě horší je role Krajského úřadu Středočeského kraje a Ústeckého kraje. Ten měl pochybení napravit. Měl položit jednoduché otázky: Proč OSPOD relativizuje soudní rozhodnutí? Proč nevyhodnotil protiprávní přemístění dětí? Proč nezkoumal dopad na vztah dítěte k otci? Proč nahradil ochranu práv dítěte úřední frází o „nejlepším zájmu“? Místo toho vytvořil ochranný štít pro podřízený orgán. Stížnost nepřezkoumal v podstatě, ale pohřbil ji pod formalismem. Nejlepší zájem dítěte se zde stává zástěrkou. Skutečný nejlepší zájem dítěte znamená právní jistotu, stabilitu, ochranu vztahu k oběma rodičům a respekt k soudnímu rozhodnutí. Ne to, že se dítě přizpůsobí následkům jednostranného kroku jednoho rodiče. Ne to, že se protiprávní stav začne po čase vydávat za novou normalitu. Ne to, že druhý rodič má mlčet, přizpůsobit se a nést náklady cizího jednání. Pokud úřady připustí, že kdo vytvoří faktický stav silou, časem z něj začne těžit, pak právo prohrává. Prohrává soud. Prohrává rodič, který postupuje zákonně. A především prohrává dítě, které je vtahováno do chaosu, jenž měl stát zastavit. Tady nejde o papírovou chybu. Jde o otázku, zda v České republice mají rozsudky a usnesení ještě reálnou váhu, nebo zda je může úřední aparát vyprázdnit sérií neurčitých vět, výzev k „praktickým řešením“ a alibistických odkazů na procesní roli opatrovníka. OSPOD má chránit dítě. Krajský úřad má chránit zákonnost. Jestliže první fakticky toleruje obcházení soudního rozhodnutí a druhý to odmítne vidět, selhávají oba. A je třeba to říci bez obalu: takový postup nepůsobí jako ochrana dítěte, ale jako úřední legalizace protiprávního stavu. Právní stát se neláme ve velkých projevech. Láme se v těchto konkrétních věcech: když soud rozhodne a úřad se tváří, že existuje ještě nějaká „praktická“ cesta kolem. Právě tam začíná bezpráví. A právě tam je nutné trvat na jediné věci: rozsudky a usnesení soudů nejsou doporučení. Jsou závazná rozhodnutí. Kdo je relativizuje, nechrání dítě ani rodinu. Podkopává důvěru ve spravedlnost

Zdroj:

Rada Evropy. (1950) Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms (European Convention on Human Rights). Strasbourg: Council of Europe. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/european-convention-on-human-rights

Česká republika. (1999) Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Parlament České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-359

Organizace spojených národů. (1989) Úmluva o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child). New York: United Nations. Dostupné z: https://www.refworld.org/legal/agreements/unga/1989/18815 nebo https://www.unicef.org/child-rights-convention

Nejvyšší správní soud. (2026) Rozsudek NSS č. j. 6 As 170/2025-37 ze dne 11. 2. 2026.