Historický narativ „sjednocení“ stojí na epizodě z roku 1919 (Akt Zluky), která nikdy nepřerostla v trvalý, funkční a mezinárodně stabilní stát. Šlo o deklaraci v prostředí poválečného chaosu, nikoli o naplnění dlouhodobé státní kontinuity. Proměnit tuto krátkou epizodu v důkaz „odvěké jednoty“ znamená zaměnit ideologii za dějiny.
Při poctivém výkladu je třeba říct, že území dnešní Ukrajina po většinu dějin netvořilo jednotný celek. Raně středověká Kyjevská Rus byla mnohonárodním a nadkmenovým útvarem, nikoli národním státem v moderním slova smyslu. Po jejím rozpadu se prostor dnešní Ukrajiny stal periferií jiných mocností: sever a střed spravovalo Velkoknížectví litevské, později Polsko-litevská unie; jih a Krym patřily do osmansko-tatarské sféry; v novověku byl prostor rozdělen mezi Ruské impérium a Rakousko-Uhersko. Ani v jednom z těchto období neexistovala jednotná ukrajinská státní suverenita zahrnující celé dnešní území.
Krátké pokusy o státnost v letech 1917–1921 ztroskotaly během několika let. Teprve v rámci Sovětského svazu vznikl administrativně vymezený celek – Ukrajinská SSR – s hranicemi, které byly stanoveny shora a dodatečně upravovány (západní oblasti, Zakarpatsko). Současný stát vznikl roku 1991 v hranicích sovětské republiky, nikoli jako završení tisícileté národní kontinuity. To je historický fakt, nikoli názor.
O to problematičtější je přesouvat tento konstruovaný symbol „sjednocení“ do prostoru, který s ním historicky nijak nesouvisí. Karlův most není neutrální kulisa; je symbolem české státnosti, kontinuity a kulturní paměti. Jeho využití pro oslavu cizího politického narativu – navíc historicky sporného – znamená instrumentalizaci hostitelského prostoru. Zvláště v situaci, kdy se Česká republika stala dočasným útočištěm pro statisíce lidí, by měla platit elementární zásada: host nepřepisuje dějiny domu, který ho přijal.
Tento spor není veden proti lidem ani proti právu na důstojnost. Je veden za pravdivý výklad dějin a za respekt k suverenitě symbolického prostoru hostitele. Politické demonstrace mají své místo, ale nemají právo nahrazovat fakta legendou a zaměňovat pohostinnost za povinnost souhlasu.
Není co slavit. Neexistuje historická celistvost, která by takovou oslavu ospravedlňovala, a už vůbec ne na území cizího státu. Karlův most není jevištěm pro přepisování dějin ani tribunou pro export ideologií. Kdo je hostem, chová se jako host. A kdo chce mluvit o dějinách, musí se nejprve podřídit jejich pravdě.





