Praxe však ukazuje znepokojivou otázku: co se stane, když dohled přestane skutečně dohlížet?
V posledních letech se opakovaně objevují případy, kdy podání adresovaná Ministerstvu spravedlnosti končí téměř identickým způsobem – formálním potvrzením správnosti postupu soudních funkcionářů bez skutečného přezkumu. Tři nedávné případy vedené pod spisy MSP-1008/2025-ODKA-DOH, MSP-197/2026-ODKA-DOH a MSP-198/2026-ODKA-DOH nejsou ojedinělou epizodou. Naopak ukazují opakující se model odpovědí, který vyvolává zásadní otázku: jde o selhání jednotlivce, nebo o hlubší institucionální problém?
Podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je Ministerstvo spravedlnosti ústředním orgánem státní správy soudů. To znamená, že má dohlížet na administrativní fungování soudní soustavy a řešit stížnosti na průtahy nebo nevhodné chování soudních osob.
Tento dohled má však jasnou hranici: nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Jinými slovy, ministerstvo nesmí přezkoumávat rozsudky ani diktovat soudům, jak mají rozhodnout.
Problém nastává ve chvíli, kdy je tento princip interpretován tak široce, že fakticky paralyzuje jakoukoli kontrolu. V odpovědích oddělení justičního dohledu se opakovaně objevuje argument, že postup předsedy či místopředsedy soudu při vyřizování stížnosti nelze přezkoumávat. Tento výklad však vede k paradoxu: ministerstvo současně tvrdí, že přezkum není možný, a zároveň potvrzuje správnost postupu soudu.
Taková argumentace je nejen logicky rozporná, ale především vytváří dojem, že dohled je redukován na pouhé administrativní potvrzení již učiněného závěru.
Dalším opakujícím se znakem těchto odpovědí je jejich téměř formulářový charakter. Podání obsahující rozsáhlou právní argumentaci bývají vyřízena několika obecnými větami, které se vyhýbají konkrétním námitkám. Namísto detailního právního posouzení se objevuje standardní formule: stížnost byla vyřízena oprávněnou osobou, ve stanovené lhůtě, a ministerstvo nemůže do věci zasahovat.
Pro běžného občana to znamená jediné – jeho argumenty nejsou skutečně posouzeny. Odpověď existuje, ale faktický přezkum nikoli.
Takový postup přitom naráží na základní princip veřejné správy: rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Bez toho se právo na ochranu před veřejnou mocí stává prázdnou deklarací.
V této souvislosti se přirozeně objevuje otázka odpovědnosti. Odpovědi, které vyvolaly kritiku, podepisuje vedoucí oddělení justičního dohledu JUDr. Ivana Borzová. Nabízí se tedy jednoduché vysvětlení: jde o selhání jednotlivce?
Taková interpretace by však byla příliš pohodlná.
Pokud se stejný typ argumentace opakuje v několika různých případech a v delším časovém období, nelze jej vysvětlit pouze osobním pochybením. Opakování stejného argumentačního vzorce spíše naznačuje, že jde o ustálenou praxi útvaru.
Jinými slovy, problém pravděpodobně neleží jen v konkrétní osobě, ale v institucionálním nastavení oddělení jako takového. Může jít o nedostatečnou metodiku, absenci interní kontroly nebo o nepsané pravidlo minimalizovat konflikty se soudní soustavou tím, že se stížnosti vyřizují co nejformálněji.
Pokud by tomu tak bylo, nešlo by o individuální chybu, ale o systémovou vadu.
Takový model má přitom širší dopady. Pokud je dohled nad státní správou soudů vykonáván pouze formálně, vzniká v systému nebezpečná mezera. Předsedové soudů vyřizují stížnosti, ministerstvo jejich postup automaticky potvrzuje a další kontrolní instance neexistuje.
Výsledkem je mechanismus, který připomíná uzavřený kruh.
V právním státě by přitom měla platit opačná logika: čím vyšší moc orgán vykonává, tím silnější musí být kontrola jeho postupu.
Diskuse o činnosti oddělení justičního dohledu by proto neměla skončit u otázky, zda konkrétní dopis byl napsán lépe či hůře. Jde o hlubší problém – o to, zda stát skutečně plní svou roli garanta funkční státní správy soudnictví.
Pokud se ukáže, že současná praxe vede k formálnímu vyřizování stížností bez skutečného přezkumu, bude nutné provést hlubší institucionální změny. Ty mohou zahrnovat jasnější metodiku pro vyřizování stížností, posílení interní kontroly nebo otevření širší veřejné debaty o tom, jak má být státní správa soudů kontrolována.
Bez takové debaty totiž hrozí, že dohled nad justicí zůstane jen administrativní formalitou.
A právní stát si luxus formální spravedlnosti nemůže dovolit.
Zdroj:
1. ČESKO. 2002. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-6
2. Ústavní soud České republiky. 2005. Nález Pl. ÚS 60/04 – Opravný prostředek proti průtahům v soudním řízení. 28. 4. 2005. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/uscr/pl-us-60-04
3. Ústavní soud České republiky. 2004. Nález I. ÚS 319/04 – Průtahy v soudním řízení. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/uscr/i-us-319-04
4. Piątek, W. 2021. A Right to Have One’s Case Heard within a Reasonable Time: Delays in Proceedings in the Czech Republic and Poland. Utrecht Law Review, 17(3), s. 46–60.
5. Kocourek, J. a Záruba, J. 2004. Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. 2. vydání. Praha: C. H. Beck.
