Je třeba říci zcela otevřeně, že nikdo rozumný neprosazuje násilné fyzické donucování dítěte ke kontaktu s rodičem. Takový postup by byl nejen neetický, ale zpravidla i v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Stejně nebezpečný je však opačný extrém – vytvořit dojem, že pouhé prohlášení dítěte „k rodiči nechci“ automaticky znamená konec rodičovského vztahu. Takový přístup není projevem ochrany dítěte. Je rezignací státu na jeho základní povinnosti.
Veřejná debata dnes často sklouzává k falešnému dilematu: buď dítě nutíme, nebo plně respektujeme jeho přání. Mezinárodní právo však nestojí ani na jedné z těchto krajních pozic. Vyžaduje něco mnohem náročnějšího – individuální posouzení každého případu, důkladné zjištění příčin odmítání kontaktu a aktivní ochranu rodinného života dítěte i obou rodičů.
Česká republika je vázána Úmluvou o právech dítěte, jejíž článek 9 odst. 3 stanoví, že dítě má právo udržovat pravidelné osobní styky a přímé kontakty s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Výchozím pravidlem mezinárodního práva tedy není oddělení dítěte od jednoho rodiče, ale zachování vztahu k oběma rodičům. Omezení tohoto práva představuje výjimku, která musí být přesvědčivě odůvodněna konkrétními okolnostmi případu.
Stejný princip vyplývá z článku 18 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož oba rodiče nesou společnou odpovědnost za výchovu dítěte a stát má vytvářet podmínky, aby tuto odpovědnost mohli skutečně vykonávat. To není pouhé politické doporučení. Je to mezinárodní závazek České republiky.
Neméně jednoznačná je judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech chrání rodinný život nejen dítěte, ale i obou rodičů. Evropský soud opakovaně zdůrazňuje, že stát nemá pouze povinnost nezasahovat do rodinného života, ale také pozitivní povinnost vytvářet podmínky pro jeho zachování a obnovu. Nestačí vydat rozsudek a konstatovat, že dítě kontakt odmítá. Orgány veřejné moci musí přijmout všechna přiměřená opatření, která lze rozumně očekávat k obnovení narušeného vztahu mezi dítětem a rodičem.
Tento princip prostupuje rozsudky ESLP ve věcech Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, Hokkanen proti Finsku, Glaser proti Spojenému království, Kutzner proti Německu nebo rozsudkem velkého senátu Strand Lobben a další proti Norsku. Ve všech těchto případech soud připomněl, že čas je v rodinných věcech nenahraditelný. Každý měsíc nečinnosti může znamenat nenávratnou ztrátu citové vazby mezi dítětem a rodičem. Selhání státu při ochraně těchto vztahů může samo o sobě představovat porušení čl. 8 Evropské úmluvy.
Pozoruhodné přitom je, že Evropský soud nikdy nevyslovil zásadu, že dítě samo rozhoduje o tom, zda bude či nebude udržovat kontakt s rodičem. Názor dítěte je nepochybně důležitý a musí být respektován. Není však jediným kritériem. Soud musí vždy zkoumat, zda jde o názor autentický, nebo zda je výsledkem dlouhodobého konfliktu rodičů, loajalitního tlaku, psychického ovlivňování či jiných okolností. Přijmout bez dalšího tvrzení „dítě nechce“ znamená rezignovat na hledání pravdy.
Stejnou cestou jde i judikatura Ústavního soudu České republiky. Ten opakovaně zdůrazňuje, že nejlepší zájem dítěte nelze ztotožnit pouze s jeho okamžitě vyjádřeným přáním. Soud je povinen hodnotit všechny okolnosti případu, zkoumat dlouhodobý prospěch dítěte, zachování jeho rodinných vazeb, proporcionalitu zásahu do rodinného života a hledat řešení, která co nejvíce zachovají vztah dítěte s oběma rodiči.
Právě zde se právo přirozeně propojuje s psychologií. Vývojová psychologie dlouhodobě upozorňuje, že dítě si buduje svou identitu prostřednictvím vztahu k oběma rodičům. Nejde pouze o každodenní kontakt. Jde o vytváření pocitu vlastní hodnoty, bezpečí, příslušnosti a kontinuity vlastního života. Je-li jeden rodič bez objektivně závažného důvodu z jeho života odstraněn, dítě nepřichází jen o konkrétní osobu. Přichází o polovinu svého rodinného příběhu, o část své identity, o vazby na širší rodinu, prarodiče, sourozence, tradice i životní zkušenosti.
Odborné psychologické studie dlouhodobě spojují ztrátu významného vztahu s rodičem se zvýšeným rizikem úzkostí, depresivních symptomů, poruch sebehodnocení, nejistoty při vytváření partnerských vztahů, poruch důvěry, psychosomatických obtíží nebo problémů v sociálním fungování. Samozřejmě nelze tvrdit, že se tyto důsledky projeví u každého dítěte stejně. Záleží na konkrétní situaci, věku dítěte i důvodech omezení kontaktu. Právě proto však nelze mechanicky předpokládat, že dlouhodobé přerušení vztahu s rodičem je psychologicky neutrální. Naopak jde o zásah, který může dítě ovlivňovat po celý život.
Zvlášť nebezpečné jsou případy, kdy dítě po letech začne věřit, že odmítání rodiče bylo výhradně jeho vlastním svobodným rozhodnutím, ačkoli jeho postoje vznikaly v prostředí dlouhodobého konfliktu nebo jednostranného ovlivňování. Právě proto evropské soudy požadují důsledné zkoumání příčin odmítání kontaktu. Nestačí vyslechnout dítě. Je třeba pochopit, jak a proč se jeho názor utvářel.
Přesto se dnes objevují legislativní úvahy a mediální interpretace, které mohou vést k pravému opaku. Místo aktivní práce s rodinou hrozí, že stát pouze konstatuje existující stav a rezignuje na svou povinnost rodinné vztahy chránit. Takový přístup by mohl ve svém důsledku legitimizovat nejen dlouhodobé konflikty mezi rodiči, ale i případy, kdy je vztah dítěte k druhému rodiči narušován psychickým tlakem nebo systematickým znehodnocováním. Nešlo by o ochranu dítěte, ale o institucionalizaci důsledků selhání dospělých.
Řešením proto není dítě nutit ani dítě ponechat napospas konfliktu rodičů. Řešením je aktivní stát. Stát, který jedná rychle, poskytuje rodinám kvalitní mediaci, psychologickou pomoc, asistované kontakty, odbornou terapii a rozhoduje bez průtahů. Teprve tehdy, pokud jsou všechna přiměřená opatření vyčerpána a existují objektivní důvody svědčící o tom, že kontakt by dítě vážně ohrožoval, lze přistoupit k jeho omezení. Takový postup odpovídá mezinárodnímu právu. Vše ostatní představuje rezignaci na ochranu rodinného života.
Moderní právní stát nesmí podléhat jednoduchým sloganům. Právo dítěte na oba rodiče není přežitkem minulosti ani překážkou jeho nejlepšího zájmu. Ve většině případů je jeho základní součástí. Pokud budeme zaměňovat okamžité přání dítěte za jeho dlouhodobý nejlepší zájem a pokud stát přestane aktivně chránit rodinné vazby, nebude to pokrok. Bude to odklon od principů, které Česká republika přijala jako své mezinárodní závazky, které chrání Evropská úmluva o lidských právech, Úmluva o právech dítěte i ústavní pořádek České republiky. A nejvyšší cenu za takový omyl nakonec nezaplatí rodiče ani soudy. Zaplatí ji děti, které přijdou o možnost vyrůstat s oběma rodiči, přestože jim mezinárodní právo tuto možnost výslovně garantuje, není-li dána skutečně závažná překážka.
Zdroj:
European Court of Human Rights. (1994). Hokkanen v. Finland. Application No. 19823/92. Judgment of 23 September 1994. Strasbourg: Council of Europe.
European Court of Human Rights. (2000). Glaser v. the United Kingdom. Application No. 32346/96. Judgment of 19 September 2000. Strasbourg: Council of Europe.
European Court of Human Rights. (2000). Ignaccolo-Zenide v. Romania. Application No. 31679/96. Judgment of 25 January 2000. Strasbourg: Council of Europe.
European Court of Human Rights. (2002). Kutzner v. Germany. Application No. 46544/99. Judgment of 26 February 2002. Strasbourg: Council of Europe.
European Court of Human Rights. (2019). Strand Lobben and Others v. Norway. Application No. 37283/13. Grand Chamber Judgment of 10 September 2019. Strasbourg: Council of Europe.
United Nations. (1989). Convention on the Rights of the Child. New York: United Nations.
United Nations Committee on the Rights of the Child. (2009). General Comment No. 12 (2009): The Right of the Child to Be Heard (CRC/C/GC/12). Geneva: United Nations.
United Nations Committee on the Rights of the Child. (2013). General Comment No. 14 (2013): The Right of the Child to Have His or Her Best Interests Taken as a Primary Consideration (Article 3, Paragraph 1) (CRC/C/GC/14). Geneva: United Nations.
Lamb, M. E. (Ed.). (2012). The Role of the Father in Child Development. 5th ed. Hoboken, NJ: John Wiley & Sons.
Warshak, R. A. (2014). Social Science and Parenting Plans for Young Children: A Consensus Report. Psychology, Public Policy, and Law, 20(1), 46–67.
