Může se to zdát jako banalita. Ve skutečnosti však nejde o slepice. Jde o zásadní otázku právního státu: kde končí výkon vlastnického práva a kde začíná svévole?
V české společnosti stále přežívá nebezpečný mýtus, že vlastník může na svém pozemku dělat cokoliv. Tento názor je právně nesprávný. Občanský zákoník chrání vlastnické právo velmi silně, současně však stanoví jeho jasné meze. Podle § 1012 občanského zákoníku vlastník nesmí nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob ani vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Ještě jednoznačnější je § 8 občanského zákoníku, podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Přesto se v praxi stále objevují případy, kdy je vlastnické právo chápáno jako licence k libovolnému jednání bez ohledu na sousedy. Typickým příkladem je situace, kdy vlastník nebo jiná osoba bez předchozí komunikace jednostranně uzavře dlouhodobě existující zadní přístup, který byl po mnoho let součástí faktického užívání sousední nemovitosti, a na jeho místě vybuduje výběh pro drůbež.
Samotný chov slepic samozřejmě není ničím nezákonným. Český venkov by bez hospodářských zvířat ztratil část své identity. Rozdíl však spočívá v tom, kde a jak je chov realizován.
Je totiž zásadní rozdíl mezi hospodářským využitím pozemku a umístěním výběhu bezprostředně na hranici sousedního pozemku, v těsném kontaktu se sousedovou stavbou nebo přímo v místě historicky užívaného přístupu. Takové řešení může znamenat, že všechny negativní důsledky chovu – pach z podestýlky, prach, peří, trus, zvýšený výskyt much, hlodavců a dalších škůdců – dopadají především na souseda.
Právě proto občanský zákoník v § 1013 zakazuje imise přesahující míru přiměřenou místním poměrům. Nejde přitom jen o hluk nebo zápach. Rozhodující je celkový dopad na možnost pokojně a obvykle užívat vlastní nemovitost.
Někdy však největším problémem nejsou samotné slepice, ale způsob, jakým celý zásah vznikne.
V civilizované společnosti by člověk očekával elementární slušnost. Stačilo by několik minut rozhovoru. Jedno zazvonění u dveří. Jedna otázka: „Plánuji zde postavit oplocení, pojďme si o tom promluvit.“
Místo toho se však někdy soused probudí a zjistí, že historicky užívaná cesta zmizela. Žádné upozornění. Žádná výzva. Žádná snaha o dohodu. Žádná mediace. Žádná komunikace.
Takový postup je přesným opakem zásady poctivosti, kterou stanoví § 6 občanského zákoníku. Soukromé právo totiž není jen souborem technických pravidel. Je postaveno na vzájemné důvěře, předvídatelnosti a respektu.
Ještě závažnější otázkou je, kdo takový zásah vlastně provedl.
V praxi se lze setkat i se situací, kdy oplocení nebo jinou překážku nepostaví vlastník pozemku, ale osoba, která k pozemku nemá vlastnické právo. Teprve následně vlastník prohlásí, že s tím souhlasí.
Takový postup však automaticky neznamená, že se původní zásah stává bezvadným. Dodatečný souhlas vlastníka může mít význam pro jeho vlastní odpovědnost, ale sám o sobě neřeší otázku, zda nebylo mezitím zasaženo do práv třetích osob.
Ještě problematičtější je situace, kdy je při stavbě využit majetek souseda. Plot není samostatnou konstrukcí, ale je přichycen ke cizímu regálu, ke zdi sousedovy stavby nebo k jinému zařízení, které patří jiné osobě. Takový postup již nelze považovat za běžný výkon vlastnického práva. Jde o zásah do cizí věci, k němuž musí existovat právní titul nebo alespoň souhlas vlastníka.
Právě proti takovým zásahům poskytuje ochranu § 1042 občanského zákoníku. Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 a 22 Cdo 4995/2017 potvrdil, že vlastník se může domáhat odstranění neoprávněného zásahu do výkonu svého vlastnického práva prostřednictvím zápůrčí žaloby.
Soud přitom nebude hodnotit pouze samotné oplocení. Bude zkoumat celý příběh. Jak dlouho přístup existoval? Byl součástí užívání nemovitosti při jejím nabytí? Byla změna předem oznámena? Existovala snaha o dohodu? Bylo možné zvolit jiné technické řešení? Bylo skutečně nezbytné umístit výběh právě na hranici sousedního pozemku nebo přímo do místa historicky užívaného průchodu?
Na tyto otázky neexistují univerzální odpovědi. Existuje však jedno obecné pravidlo: vlastnické právo není právem na svévoli.
Sousedské vztahy nejsou soutěží o to, kdo komu více zkomplikuje život. Jsou dlouhodobým právním i lidským vztahem, který nelze budovat překvapivými zásahy, ignorováním druhé strany nebo vytvářením hotových věcí bez jediné věty vysvětlení.
Slepice samy o sobě nejsou problémem. Plot také ne. Problém začíná ve chvíli, kdy se hospodářský chov, oplocení nebo jiné stavební úpravy stanou prostředkem nátlaku místo běžného výkonu vlastnického práva.
Právo totiž nechrání jen vlastníka pozemku. Chrání také důstojnost sousedských vztahů, pokojné užívání nemovitostí a elementární poctivost mezi lidmi. Pokud na tyto hodnoty rezignujeme, nebude největším problémem několik slepic na hranici pozemku. Největším problémem bude skutečnost, že jsme začali považovat absenci komunikace, ignorování sousedových práv a vytváření jednostranných hotových věcí za normální způsob řešení sporů.
A právě to by v právním státě nikdy normální být nemělo.
Zdroj:
Kabelková, E., Floriánová, A. a Přivara, M. (2017) Sousedská práva. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-644-2.
Melzer, F., Tégl, P. a kol. (2020) Občanský zákoník: velký komentář. Svazek V. § 976–1474. Praha: Leges. (Komentář k § 1012–1042 občanského zákoníku).
Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. (2022) Občanský zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR.
Aubrechtová, K. (2022) Omezení vlastnického práva (Sousedská práva). Diplomová práce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. Dostupné z: dSpace ZČU.
Zdobinský, S. (1992) Sousedské právo. Praha: NUGA, vydavatelství a nakladatelství Praha–Pacov.
