Československo nebylo zničeno náhodou ani pouhou „hrou velmocí“. Bylo rozvraceno cíleně, systematicky a s dlouhodobým záměrem zevnitř, politickými strukturami sudetoněmeckého hnutí, které se ve 30. letech proměnilo v nástroj nacistické expanze. Připomínat tuto skutečnost není projevem nenávisti, ale elementární povinností paměti vůči obětem a vůči státu, jenž byl obětován. Zapomínání, zamlčování a relativizace nejsou neutrální; jsou to politické akty, které přepisují dějiny.
Je nezbytné pojmenovat, co se dělo před válkou. Sudetoněmecká politická reprezentace, vystupující navenek s rétorikou menšinových práv, rozjela rozkladnou kampaň, jejímž cílem nebyla rovnoprávnost, ale likvidace československé státnosti. Požadavky byly formulovány tak, aby nebyly splnitelné, a jejich smyslem byla eskalace. Následovala masová propaganda, zastrašování odpůrců, bojkoty státních institucí, vyhánění českých učitelů a úředníků z pohraničí, útoky na české podnikatele a systematické násilí proti Židům i německým antifašistům. Pohraničí se proměnilo v prostor nátlaku a chaosu, v laboratoř páté kolony, připravené otevřít hranice agresorovi.
Září 1938 nebylo tragickým nedorozuměním. Bylo vyvrcholením ozbrojené zkoušky státní suverenity. Z německého území operovaly paramilitární oddíly složené z místních henleinovců, které prováděly diverze, přepady, vraždy a teror proti československým bezpečnostním složkám i civilistům. Stát byl napadán ještě před podpisy pod mezinárodními dohodami. Tyto činy nebyly excesy, ale součást strategie. Bez vnitřního rozvratu by vnější nátlak nedosáhl tak devastující účinnosti. Hovořit v této souvislosti o „menšinovém konfliktu“ znamená zakrývat realitu velezrady.
Po záboru pohraničí následovala fáze, která je dnes často záměrně zamlčována: systematické vyhánění Čechů, pogromy na Židy, ničení synagog, arizace majetku, zatýkání a vraždy. Nešlo o spontánní výbuchy vášně, ale o organizovanou perzekuci, jež přepsala vlastnické i demografické poměry násilím. Česká přítomnost byla likvidována, židovské komunity drceny a politická opozice umlčena. Tento proces nebyl vedlejším efektem války; byl jejím předpokladem.
Za okupace se kolaborace prohloubila. Díky znalosti jazyka a místních poměrů se mnozí sudetoněmečtí aktivisté stali opěrným pilířem okupační moci. Podíleli se na správě, represích, udavačství, pronásledování odboje a na likvidaci komunit. Bez této spoluúčasti by nacistický represivní aparát v českých zemích nefungoval s takovou účinností. To není morální soud v mlze, ale historický fakt doložený prameny.
Z tohoto kontextu je třeba číst poválečná opatření. Benešovy dekrety nevznikly z pomsty ani z etnické nenávisti. Vznikly jako reakce na masové, prokazatelné a organizované zločiny, jako právní a politický nástroj obnovy státu, který byl rozbit velezradou a agresí. Reagovaly na kolektivní selhání politické loajality sudetoněmeckých struktur vůči republice, na aktivní spolupráci s nepřítelem, na ozbrojené násilí a teror, na perzekuci a vyvlastňování českého a židovského obyvatelstva i na kolaboraci v represivním aparátu během okupace. Byly součástí poválečného uspořádání Evropy, jehož cílem bylo zabránit návratu struktur, které stát zničily.
Proto je nepřijatelné oddělovat dnešní „kulturní“ prezentaci od historické odpovědnosti. Pořádat na území České republiky sudetoněmecké sjezdy a „dny“ bez plného, pravdivého a neuhýbavého pojmenování role sudetoněmeckého politického hnutí při rozbití státu a válečných zločinech znamená relativizovat dějiny. Smíření bez pravdy je lež. Paměť bez odpovědnosti je urážkou obětí.
Úcta k našim předkům, k padlým vojákům, k zavražděným civilistům a k vyhlazeným komunitám nás zavazuje bránit historickou pravdu i právní kontinuitu poválečného uspořádání. Nejde o revanšismus. Jde o hranici, za níž začíná přepisování dějin a rozklad paměti. Benešovy dekrety nejsou reliktem nenávisti; jsou pamětní deskou vytesanou do práva, připomínkou toho, co se stane, když se velezrada převlékne za politický program. Proto musíme říci jasně a nahlas: ne relativizaci zločinů, ne prolomení Benešových dekretů a ne akcím, které tuto relativizaci legitimizují. Paměť národa není vyjednávací položka. Je to závazek, který máme povinnost hájit.
Zdroje
Vojenský historický ústav Praha – studie k situaci v září 1938, Stráž obrany
státu a Sudetendeutsches Freikorps;
Moderní dějiny (ÚSTR) – odborné materiály k henleinovskému hnutí, násilí v
pohraničí a událostem roku 1938;
Česká televize, ČT24 – analytické a dokumentární pořady k „sudetoněmeckému
povstání“ a Mnichovské krizi;
Ústav pro studium totalitních režimů – práce k okupaci českých zemí, kolaboraci
a represím;
Holocaust.cz – dokumentace pogromů, arizace a perzekuce Židů v pohraničí po
roce 1938;
Encyclopaedia Britannica – hesla k Sudetoněmecké straně, Mnichovské dohodě a
okupaci;
Archivní edice a právně-historické studie k Benešovým dekretům a poválečnému
uspořádání Československa.
