Veřejná sbírka, která pracuje s tvrzením, že „raketa může zasáhnout Moskvu“, není triviální komunikace. Není to metafora. Je to sdělení s bezpečnostním, trestněprávním i mezinárodním rozměrem. O to víc zaráží, že vrcholný orgán soustavy státního zastupitelství rezignoval na elementární procesní odpovědnost: ověřit, zkoumat, prověřit. Místo toho zvolil strategii uzavírání.

Přezkum, o němž NSZ hovoří, je přezkumem na papíře. V realitě jde o pouhé přebírání cizích závěrů, o souhlas bez vlastních úvah, o opakování bez korekce. Přezkumný orgán však není od toho, aby přikyvoval, nýbrž aby zkoušel pevnost argumentů. Když ji nezkouší, nestojí nad věcí – stojí před ní jako štít.

Nejproblematičtější je však to, čím NSZ nahrazuje prověřování: spekulací. Namísto faktů přichází „lze předpokládat“, „pravděpodobně“, „zřejmě“. Namísto verifikace – domněnky. Namísto nestrannosti – konstrukce ve prospěch nečinnosti. Orgán, který má objektivně zjišťovat, si domýšlí benigní výklad a vydává jej za závěr. To není neutralita. To je aktivní vytěsnění pochybností.

Ještě závažnější je právní zkratka, kterou NSZ používá u samotného prahu prověřování. Tam, kde zákon vyžaduje pouhou existenci indicií, NSZ požaduje prakticky hotový důkaz. Tam, kde má být otevřena procesní fáze zjišťování, NSZ ji zavírá s konečnou platností. Výsledek je devastující: institut prověřování se vyprázdní a zákonná pojistka legality se promění v administrativní překážku.

Když NSZ tvrdí, že teroristický kontext by byl dán jen tehdy, pokud by jednání směřovalo proti České republice, nevytváří výklad – vytváří novou podmínku, kterou zákon nezná. Když zúží pojem zahraničního obchodu se zbraněmi na fyzický vývoz a pomine financování či zprostředkování, nejde o interpretaci – jde o zúžení odpovědnosti. A když jedním dechem tvrdí, že podklady nebyly předloženy, a druhým, že by byly nadbytečné, nejde o lapsus – jde o logický rozpad odůvodnění.

Nejvýmluvnější je závěr: procesní varování, že další podněty budou založeny bez vyrozumění. Místo aby NSZ otevřelo prostor pro nové skutečnosti, zavírá dveře. Místo aby posílilo důvěru, buduje ticho. To není správa spravedlnosti; to je obrana před spravedlností.

A právě zde se láme věc. Když takto postupuje běžný orgán, je to problém. Když takto postupuje vrcholný orgán, je to systémové selhání. NSZ se v této kauze nejeví jako garant zákonnosti, nýbrž jako hráze, které mají zadržet proud pochybností dřív, než se dotknou břehu prověřování.

Spravedlnost nepotřebuje hráze. Potřebuje odvahu prověřovat. Když se instituce, jež má být poslední instancí kontroly, postaví proti samotnému zkoumání, nepůsobí jako ochránce práva – působí jako val, za nímž se pravda nemá kam hnout. A to je role, která je s ideou spravedlnosti neslučitelná.