Spravedlnost pod rozpočtovou sekyrou: Kdo zaplatí cenu úspor?

Rostislav Kotrč

spravedlnost.info

BPP
mimo zastupitelskou funkci

Spravedlnost pod rozpočtovou sekyrou: Kdo zaplatí cenu úspor?

Rušení přísedících, redukce okresních soudů a rostoucí přetížení justice otevírají otázku: lze šetřit na právu občanů na spravedlivý proces, aniž by byl ohrožen samotný právní stát?

Reforma justice se dnes prezentuje jako technokratický projekt efektivity. Omezují se laičtí přísedící, zvažuje se redukce okresních soudů, argumentuje se úsporami, racionalizací, optimalizací sítě. Jazyk rozpočtových tabulek však zakrývá zásadní otázku: je přípustné šetřit na instituci, která má podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod garantovat každému soudní ochranu? A lze pod záminkou efektivity oslabovat struktury, jež mají chránit občana před svévolí moci?

Institut laických přísedících nebyl reliktem minulosti, ale výrazem demokratického principu participace veřejnosti na výkonu soudní moci. Přísedící přinášeli do rozhodování korektiv reality – sociální zkušenost, odstup od právnického formalismu, někdy i odvahu zpochybnit příliš schematické závěry. Jejich postupné vytlačování z rozhodovacího procesu znamená koncentraci moci výhradně do rukou profesionálních soudců. To samo o sobě nemusí být problém, pokud by systém garantoval vysokou kvalitu, důkladnost a kontrolu. Realita však často vypadá jinak.

Okresní soudy jsou dlouhodobě přetíženy. Nápad věcí je vysoký, administrativní aparát nedostatečný, čas na přípravu limitovaný. Do těchto podmínek vstupují mladí soudci, často bez hlubší praxe, bez dlouhodobého mentoringu, pod tlakem kvantitativních ukazatelů. V takovém prostředí se stává – a účastníci řízení to opakovaně potvrzují –, že soudce rozhoduje bez důkladné znalosti spisu, bez jeho systematického prostudování, někdy dokonce v situaci, kdy kompletní spisový materiál není fyzicky k dispozici na daném soudě. Jednání se pak redukuje na improvizaci, na selektivní práci s dílčími podklady, na operativní „doplňování“ skutečností až v průběhu řízení.

Takový stav není pouze organizačním nedostatkem. Je to zásah do samotné podstaty spravedlivého procesu. Rozhodovat bez znalosti spisu znamená rozhodovat bez znalosti skutkového základu. Rozhodovat bez kompletního spisového materiálu znamená riskovat zásadní pochybení, opomenutí důkazů, porušení zásady rovnosti zbraní. Pokud se k tomu přidá formální přístup k námitkám účastníků a ignorování argumentace založené na Listině či procesních předpisech, vzniká prostředí, v němž se právo stává pouhou kulisou.

Úvahy o redukci okresních soudů tento problém mohou dále prohloubit. Sloučení obvodů, koncentrace agend a přesun rozhodování do vzdálenějších center znamená nejen horší dostupnost pro občany, ale i další zatížení již přetížených senátů. Argument o specializaci a efektivitě zní přesvědčivě pouze tehdy, pokud je podložen personálním posílením a reálnou analýzou dopadů. Bez toho hrozí, že se zvýší počet věcí na jednoho soudce, prodlouží se lhůty a kvalita přípravy se ještě více sníží.

Průtahy v řízení přitom nejsou drobnou nepříjemností. Jsou porušením základního práva. Každé odročené jednání, každé rozhodnutí vydané s měsíčním či ročním zpožděním znamená pro účastníka právní nejistotu, ekonomickou újmu a často i zásah do osobního života. Pokud stát zároveň omezuje laický prvek, redukuje síť soudů a nepřijímá účinná opatření proti nezákonným postupům některých soudců, vysílá tím nebezpečný signál: efektivita má přednost před kvalitou, úspora před ochranou práva.

Nelze přehlížet ani otázku odpovědnosti. Soudní moc je nezávislá, ale její nezávislost není štítem proti kritice ani proti kontrole zákonnosti. Pokud dochází k situacím, kdy jsou ignorovány jasné zákonné normy, procesní pravidla či ústavní principy, musí existovat účinný dohled. Pokud dohled selhává nebo je vnímán jako formální, zvyšuje se riziko svévole. A v prostředí, kde se rozhodovací moc soustřeďuje do menšího počtu osob bez přítomnosti laického prvku, může být i prostor pro korupční jednání objektivně větší.

Šetřit je legitimní. Ale šetřit na spravedlnosti je krátkozraké. Justice není výdajovou položkou, kterou lze bez následků seškrtat. Je to základní pilíř státu. Pokud oslabíme její strukturu, snížíme participaci veřejnosti, zvýšíme zatížení soudců a tolerujeme rozhodování bez důkladné znalosti spisu, podkopáváme důvěru v právo jako takové.

Otázka tedy nestojí, zda stát musí šetřit. Otázka zní: zda si může dovolit šetřit právě na soudní ochraně občanů. Každý krok, který zvyšuje riziko svévole, průtahů a nekvalitního rozhodování, je krokem proti principům právního státu. Pokud má být reforma justice skutečně reformou, musí posilovat kvalitu, odpovědnost a transparentnost – nikoli je oslabovat.

Spravedlnost není luxus, který si dopřáváme v době prosperity. Je to základní podmínka svobody. Jakmile začneme šetřit na jejích základech, začneme šetřit i na svých právech. A to je cena, kterou si žádný demokratický stát nemůže dovolit zaplatit.

_Zdroj: