Vyrozumění vydané pod sp. zn. 3 KZN 1081/2025–14 státní zástupkyní Hana Vrbová představuje učebnicový příklad toho, jak se dohled může proměnit v prázdný administrativní akt. Deklaruje se „přezkum“, ale chybí jeho obsah. Převzaté závěry nižšího stupně jsou potvrzeny bez vlastního skutkového prověření, bez jasného vymezení procesního režimu a bez popisu, co bylo skutečně zkoumáno. Takový postup není výkonem dohledu – je jeho popřením.
Jádrem problému není jeden dokument ani jedna osoba. Jádrem je institucionální kultura, která toleruje nahrazování skutkového zjišťování obecnými právními frázemi. Zásada subsidiarity trestní represe, teze o tom, že oznamovateli „nesvědčí právo na zahájení trestního stíhání“, či odkaz na „právní rozbor“ se staly mantrami, jimiž se maskuje absence skutečné kontroly. Tyto obecné poučky mohou být právně korektní v abstrakci, ale v konkrétní věci nemohou nahradit povinnost zjistit skutkový stav v nezbytném rozsahu. Pokud nejsou subsumovány pod konkrétní zjištění, stávají se pouhým alibi.
Zvlášť alarmující je kontext celé věci: řízení se týká nezákonného postupu úředníků Ministerstva spravedlnosti, kteří vyřídili podání v rozporu s platnými normami až po šesti letech a třech měsících. Taková délka řízení není „správní nepohodlí“ ani marginální pochybení. Je to extrém, který sám o sobě představuje porušení základních procesních práv a zakládá odpovědnost státu. Přesto se v dohledovém vyrozumění objevuje spíše snaha tuto skutečnost bagatelizovat než analyzovat její právní důsledky. Pokud ani takto vybočující případ nevyvolá skutečný dohled, co jiného by jej mělo aktivovat?
Tento přístup není náhodný. V soustavě státního zastupitelství se postupně vyvinul obranný mechanismus, který upřednostňuje institucionální klid před odpovědností. Vyšší stupně často nekontrolují, ale legitimizují postup nižších. Dohled se tak mění v interní potvrzování správnosti, nikoli v nástroj korekce. To je nebezpečné, protože selhání dohledu je vždy závažnější než pochybení prvního stupně: ruší poslední pojistku legality uvnitř systému.
Ústavní rámec přitom mluví jasně. Právo na přezkoumatelný postup orgánů veřejné moci a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů nejsou dekorací. Jsou závazkem státu vůči jednotlivci. Pokud dohled nedokáže srozumitelně odpovědět na otázku, co prověřil, jak a proč, porušuje tento závazek. Takový postup není jen právně vadný – je erozí důvěry v právní stát.
Je třeba říci otevřeně: problémem není „nespokojený podatel“. Problémem je systém, který si zvykl reagovat na závažné námitky formalismem a na institucionální selhání tichem. Dokud bude dohled chápan jako ochrana vlastního aparátu namísto ochrany zákonnosti, bude se podobný scénář opakovat. A každý další případ, v němž se extrémní průtahy a nezákonné postupy obejdou bez skutečné kontroly, posune hranici přijatelného selhání o další krok.
Selhávání státního zastupitelství tedy nelze vnímat jako sérii izolovaných excesů. Jde o dlouhodobý stav, který vyžaduje nejen jednotlivé stížnosti, ale otevřenou odbornou debatu a systémovou nápravu. Bez ní se dohled definitivně promění v prázdný rituál – a právo v pouhou deklaraci bez obsahu.
